Rodná zem

Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

„Dědečku, vy jste zase smutný. Stalo se něco?“
Ze zamyšlení mě vytrhl hlas mé vnučky Alex. Tedy, Alex jí říkáme běžně, i když se jmenuje Alexandrina. Bylo to vlastně logické vyústění situace, ve které jsme se ocitli. Tady v Americe by jméno Alexandrina vypadalo zvláštně a lidé by měli problém ho vyslovit. To nádherné jméno, jméno mé matky.
Už zase musím vzpomínat. Na svou vlast, své mládí, na vše, co jsem opustil. Je to už tolik let, až je mi zatěžko to počítat. Každé nové jaro přinášelo naději na návrat a každá zima ohlašovala jen zmar.
Zima, byla to však pravá zima? To mírné ochlazení se nedalo srovnat s třeskutým mrazem, který bodal do tváří. A sníh, kde jsou ty hromady sněhu, které ani tři muži nestačili odhazovat ze zasněžených ulic? Zamrzlé řeky, na nichž nejvybranější dámy Petrohradu bruslily v drahých kožiších stejně ladně jako malé děti s jednou bruslí v otrhaných hadrech, sotva chránících před větrem.
Nejkrásnější však bylo vždy jaro. Slunce vykouklo z věčných mračen a lidé mu nedočkavě nastavovali své tváře. Kry na Něvě počaly praskat a ten zvuk se nesl do daleka jako píseň radosti. „Zima končí!“ volali lidé na ulicích.
Louky za městem rozkvetly tisícem květů. Trhával jsem je pro dvě největší lásky svého života. Mou maminku a Soňu. Soňa bydlela ve stejném domě jako já a byla dcerou obchodníka s látkami. Její rodina byla velmi bohatá.
Já naproti tomu jsem byl synem obyčejného truhláře. Nikdy však u nás nebyl hlad. Nikdy, až do vypuknutí té nešťastné války.
Na další léta nerad vzpomínám. Musel jsem opustit školu a převzít otcův obchod, protože tatínek narukoval. Nikdy se nevrátil. Dělal jsem všechno možné, abych sebe a maminku uživil. Lidem se však vedlo špatně. Neměl kdo sklízet obilí a vypukl hlad. Z války se nikdo nevracel, stále jen narukovali další.
A opět přišel podzim a já poprvé pocítil strach. Neměl jsem ani chleba, ani dříví na topení. Co s námi bude? Pak jsem však náhodou našel v novinách zvláštní inzerát. Nabízela se pracovní místa na lodi na dalekou cestu. Cesta byla nebezpečná. Evropa byla ve válce a moře ohrožoval nepřítel. Přesto to však byla šance na práci, na jídlo.
Maminka tehdy pronesla jen 3 slova: „Jeď, ihned odejdi.“
Nechtěl jsem, ale vidina peněz pro mne a matku byla větší. „Za půl roku se vrátím, slibuji. Vydělám si a hned se vrátím.“
A tak jsem odjel. Bylo mi teprve 14. Byl jsem příliš malý, abych mohl narukovat, a tak mi bylo povoleno odjet. Pracoval jsem jako topič, uklízeč, plavčík. Vše, co bylo potřeba. Naše loď byla přecpaná bohatými muži a ženami, kteří se obávali vzrůstajících nepokojů a násilností. K moci se drali socialisté a boháči se necítili v bezpečí.
Po dvou měsících jsme dopluli do Ameriky. Dostal jsem svůj plat a chtěl se vrátit. Nebylo však jak. Vypukla revoluce a ruské přístavy se uzavřely. Po revoluci přišla občanská válka a já opět nemohl odjet.
A pak už nebylo proč. V loděnicích, kde jsem pracoval, jsem potkal známého. Byl strhaný, pohublý a kulhal.
„Nevracej se, chlapče, nebo tě zabijí. A ty, co nezabijí, ty odvezou a už je nikdo nespatří. I tvou matku odvezli, nevrátila se. Nejezdi, chlapče, nemáš proč.“
A já se nevrátil. Nebylo mi souzeno projít se po rodné zemi, vyběhnout do polí a vidět obilí růst. Čím jsem starší, tím jasněji vím, že Rusko už neuvidím. Ztratil jsem svou vlast, svůj domov.
Mám krásnou rodinu, dům, milou ženu. Ale můj smutek není o nic menší, než býval. Vzít tak ještě naposledy do rukou hrst ruské hlíny. Jednou naposled.