Vzduch

Vzdušná báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vzduch často dýcháme, někdy pěkně voní. S různými plyny ho mícháme, a plíce nás z toho bolí. Kyslík, dusík, vzácné plyny, to do vzduchu patří. Všichni dávají plané sliby, že se situace zlepší. Elektrárny nejsou jen na vzduch, jsou i na slunce a vodu. Většinou však cítíme jen puch a často pijeme kolu. Jen v horách je vzduch čistý, a slaný je zase u moře. Jezera se teď čistí, hlavně ať nenarazíme na tchoře. Redakční úpravy provedla Helenia...

O nepřízni počasí

Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. To jsem takhle jednoho dne svému pánu, mocnému čaroději Corvinovi, zaléval na zahradě jeho květiny. Nebyl zrovna příjemný den. Počasí nám nepřálo. Foukal opravdu silný vítr, který mladé stromky ohýbal skoro až k zemi. Sotva jsem se držel na nohou, ale statečně jsem chodil s konvičkou od květiny ke květině a všechny jsem pečlivě zalil. A pak, co se nestalo! Vítr se otočil proti mně a vodu, kterou jsem lil z konvičky, nahnal proti mně, přímo do mé tváře! Polekal jsem se, trochu jsem ztratil rovnováhu… A jak jsem nedával pozor, vítr mě čapl a unášel pryč ze zahrady. Zvládl jsem jen upustit konvičku. Byl jsem unášen v jakémsi vzdušném víru neznámo kam. Nejdříve jsem křičel o pomoc, ale když jsem si uvědomil,...

Let

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Pozoruji mraky, nádherné zkondenzované krystalky vody, a mysl se mi pomalu vyprazdňuje. Jedna za druhou opouští myšlenky mou hlavu, plují, vlastně letí, pryč z mozku, celé mé tělo se pomalu uvolňuje a otupuje. Starosti, jež mě tíží celé týdny, se najednou zdají být nedůležité, ba dokonce nicotné, zůstává prostor jen na hezké věci. Jako na filmovém plátně se mi zobrazují nejkrásnější momenty života, zážitky s blízkými, radostné noviny střídají jedna druhou. Jak pluji vzduchem, není čas ani nálada na negativní myšlení. To je moc těžké, zůstalo dole, blíž k peklu. Letím letadlem, nad hlavami všech, a cítím se neskutečně...

Tragédie

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Stála jsem na kopci nad naší vesnicí. Vlasy mi vlály ve větru a ve vzduchu byl cítit déšť. Otočila jsem se k vesnici, nebo spíš k tomu, co z ní zbylo. V očích se mi zaleskly slzy. Vrátila jsem pohled zpět na les za vesnicí. Jak krutí lidé dokáží být. Kdyby ti vojáci nepřišli, mohla bych teď být se svou rodinou. „Lunno, počkej!“ Otočila jsem se za zdrojem zvuku a uviděla jsem Niama – sousedovic chlapce. „Ty žiješ?“ zeptala jsem se ho. „Probral jsem se před chvílí a uviděl jsem tě tady. Co máš v plánu?“ „Ještě nevím.“ „To jsme dva.“ Redakční úpravy provedla Helenia...