Vzkaz lidem

Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. To jednou se Vesmírem ozvala hlasitá rána a narodila se Země. Nebyly to nejpříjemnější první okamžiky života. Celá hořela a vznášela se v naprosté tmě. A k tomu do ní ještě vrážely Meteority! Inu, nezbývalo jí nic než čekat. Po miliony let si jen povídala s Meteority, které k ní stále přilétaly, a ani si moc nevšímala dvou podstatných věcí – že totiž oheň na ní pomalu uhasínal a v dáli se rozsvěcovalo malé světélko. Teprve, když už úplně uhasla a světlo bylo opravdu silné, uvědomila si to. Tak začala plout Vesmírem za světlem, zatímco na šedé kůži se jí začaly objevovat Mráčky. A tak Země potkala Slunce. Slunce bylo to nejkrásnější, co kdy Země viděla. Krásně žhnulo a všechny planety na něm mohly oči nechat. No...

Matka Země

Zemská báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Matkou jsi naší, strážce měst, Ze kterých vedou stovky cest, Svou krásu půjčíš květinám, S tebou není nikdo sám. Tvá moře jsou i pohoří, Ze kterých se říčky vynoří, Za dary tvé ti děkuji, Jež nalézám v každém příboji. Na polích ječmen dozrává, Oslav zástup se pořádá, Vesel tančí každý z nás, K oslavě přidává svůj hlas. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.

Země a já: Hnůj

Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Země je naše živitelka, a tak bychom o ni měli pečovat. Máme v plánu pořídit si domeček a je velmi legrační, že věc, na kterou se těším asi nejvíce, je to, až si založíme vlastní hnůj. A konečně budeme moct své zemi, nebo spíše zemině, vrátit to, co jí neustále bereme. Těším se na to, až promícháme hnůj se zeminou a obohatíme ji tak živinami a ona nám vydá své plody v podobě čerstvých domácích rajčátek, salátků, jahod a dalších plodin. Těším se, až budu pečovat o svou zem a nebudu muset vyhazovat bioodpad do směsi a ona mi to vrátí. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...