Pohádka o vlkovi a ohni

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Měsíc ležel na temné zemi po jedné straně jeskyně. Po tlapce mu stékala krev. Moc dobře věděl, že mu ti lidé mohli způsobit něco daleko horšího. Házeli po něm zapálené klacky, mohl být rád, že vyvázl pouze se zraněním na tlapce. Oheň, věčný nepřítel všech zvířat. Ani nebojácní vlci nemohli tvrdit, že oheň je neškodný. Hloupí lidé, bláhově si myslí, že oheň ochočili. Jak krutě se mýlí!

Z jeskyně, o kterou se Měsíc opíral, vyšla vlčice – zářivě zlatavá srst jiskřící v temnotě na všechny strany. Vlčice se ohlédla na Měsíce a její zrak spočinul na zraněné tlapce.

„Měsíci? Jsi v pořádku?“ zeptala se Hvězda starostlivě a okamžitě se k Měsíci vrhla.

„Jo, jsem, neboj, Hvězdo,“ řekl a zavrčel, když ho Hvězda donutila, aby si na packu stoupl. Bolelo to.

„Co se ti stalo?“ naléhala vlčice.

„Nic vážného – to jenom... oheň,“ řekl Měsíc a sklopil oči.

„Už zase jsi pozoroval lidi...“ uhádla vlčice a odvedla Měsíce bez jediného protestu do jeskyně.

„Nemyslíte si, že jste tomu vlkovi ublížili?“ zeptala se Klára a stále hleděla do křoví, ve kterém se zhruba před půl hodinou ocitl šedivý vlk.

„A i kdyby, tak co? Kdybychom mu neublížili my, tak on by nás zabil,“ domlouval Kláře její starší bratr Kristián. Klára si ovšem o zraněného vlka dělala velké starosti, protože věděla, že oheň může ošklivě ublížit. Podívala se na své ruce popálené od horké plotny, na kterou si ještě jako malé dítě sáhla. Tehdy ji dokonce i Kristián utěšoval.

Seděla u ohně, ale na protest si sedla tak daleko, kam jen teplo sálalo. Konečně se vrátili rodiče a Kryštof se na sestru výhružně podíval.

„Tak co? Dělo se něco?“ zeptala se jí matka a Klára jen zavrtěla hlavou – nechtěla lhát.

„Kláro, copak se děje? To ti není zima?“ zeptala se starostlivě a Klára opět zavrtěla hlavou.

„Myslím, že už si půjdu lehnout,“ řekla Klára a v jediném okamžiku se zvedla a odešla do stanu.

Měsíc zavrčel, když se mu vlčice s běloskvoucí srstí snažila ránu ošetřit.

„Měsíci, buď chvíli v klidu,“ napomenula ho bílá vlčice.

„Jistě, Vločko,“ řekl Měsíc a zatnul zuby.

„Hvězdo, dones pro svého bratra nějaké borůvky,“ pronesla Vločka. Měsíc neslyšel, že by Hvězda odpověděla, ale v téhle chvíli mu to bylo tak nějak jedno. Po chvíli ticha uslyšel, že se jeho sestra vrátila – v tlamě větvičku borůvčí.

„Měsíci, teď to bude bolet, musím zatřít tvou spálenou kůži, aby se nic nedostalo do krve,“ řekla Vločka. Cítil, jak mu vlčice položila větvičku na ránu a svou vlastní packou začala borůvky drtit. Bolelo to – přesně jak řekla Vločka. Měl chuť řvát a výt, ale to by nepomohlo. Po chvíli tlak na ránu polevil.

„Hotovo, Měsíci – doufám, že už si nebudeš hrát s lidmi a se zrádným ohněm.“

Měsíc kývl a odešel z jeskyně – přímo k táboru lidí. Pomstí se jim za svou bolest.

Po Kláře se ke spaní uložili všichni. Oheň nechali hořet s myšlenkou – však on dohoří, až mu dojde dřevo. V té chvíli se k malému tábořišti dostal i nádherný šedivý vlk. Kulhal. Packu měl zbarvenou do fialova a vypadalo to, že ho zranění opravdu bolí. Přešel přímo k dohořívajícímu ohni a začal na něj nosit klacky.

Když oheň konečně začal hořet, udělal mu vlk z klacíků cestičku přímo k nejbližšímu stromu. Oharek začal pomalu přeskakovat z jedné větvičky na druhou, až se dostal ke stromu, který začal hořet oslnivým plamenem. Vlk zavyl, aby varoval smečku před nebezpečím, a sám se rozběhl k jezeru. Ostrou bolest v pacce ignoroval, jen aby si zachránil život.

V táboře zatím oheň přeskakoval ze stromu na strom, všude byl cítit štiplavý kouř, který se dostal dokonce i do stanů. Klára se vzbudila a překvapeně vylezla ven. Když spatřila tu kalamitu, byla zděšená. Rychle, bez jediného slova, vzbudila bratry i rodiče. Otec popadl Klaru do náruče a rozběhl se pryč. Naštěstí tábořili nedaleko kraje lesa. Všech pět se bez ztráty na životě dostalo z lesa ven.

Ptáte se, co se dělo dál? Jedna stará paní, která bydlela na kopci, si všimla ohně. Byla natolik duchapřítomná, že zavolala hasiče, kteří se okamžitě sjeli k lesu. Začali hasit ošklivý požár. Všude po lese byl zmatek, všude mihotavá světla. A proto si nikdo nevšiml vlka, který se skrýval v lesním podrostu. Druhý den ráno byl požár konečně zkrocený, ale za oběť mu padly desítky stromů. Můžeme být ovšem rádi, že to nebyly lidské životy. Proto jakkoliv si lidé myslí, že mají oheň pod kontrolou, musí si vždy dát pozor – protože nemají! Stejně dobře, jako nás oheň může zahřát, nám může i ublížit. Záleží na tom, z jakého úhlu se na oheň podíváte.

Plyne z tohoto příběhu vůbec něco? Těžko říct, jedno je ale jisté – pokud jste člověk, chovejte se k přírodě hezky, aby vám nějaký vlk nezapálil váš malý tábor ukrytý v lese.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.