Stromopsaní – Podivné setkání

Navázáno na kapitolu od Adeliny Susan – Setkání s Chauned.

Blodynovi ten naléhavý výkřik sevřel srdce. Vyrazil tam, kde tušil hlas, ale už po pár krocích na něj dopadla tíha čehosi prazvláštního. Čehosi, co mu svazovalo nohy, jako by byl očarovaný nebo zakletý. Chtěl běžet rychleji, ale nemohl. Chtěl držet směr, ale nedařilo se to. Krátká chvíle se zdála najednou nekonečná a na vteřinu ho napadlo, že se dnes ráno probudil spíš do děsivého snu než do slunečného dne.

Jak těžce běžel dál a dál travou a pak po vyšlapané stezce, všechno okolo ho utvrzovalo v té strašidelné myšlence o příliš živém snění. Na obloze, ke které občas pozvednul oči, se stáhla děsivá mračna, těžká, taková, která s sebou nesou sněhové vločky. Jak si ale Blodyn pamatoval ze záblesků příčetnosti, z takových, které člověka ani ve snu neopouštějí, v tomhle ročním období by taková mračna měla být ještě skryta daleko v nejvyšších horách na severu. Stezka mu pod nohama klouzala a on nedovedl pochopit, jak se to stalo, že bláto zmrzlo a ozdobilo se bělavou námrazou.
„Jako bych přeběh do ledového království…“ bručel si pod vousy, když mu na nose přistála první z těch sněhových vloček, které ještě půl roku nemají na světě co dělat.

Ze všeho nejpodivnější byl ale ten hlas. Ten zděšený křik. Tam u domu, když Chauned hledal a zaslechl ji poprvé, zněl její hlas sytě, jako by čelila nebezpečí jen pár sáhů od domu. Blodyn však běžel už dobré čtvrt hodiny, možná víc. A pořád neviděl nic než stezku a namrzlá křoviska, kdesi v dálce volala Chauned o pomoc a žádný z kroků ho k ní nepřiblížil ani o píď. Vzal si proto do zmatené hlavy, že nebohou Chauned kamsi vleče nebezpečný tvor, že ji táhne divá šelma. Zrychlil krok, jak mu to jenom ta podivná snová tíha dovolila. Překonal louku s vyšlapanou stezkou a zaběhnul do stínů lesa.

„Barde, barde!“ zapískalo kdesi hned na kraji toho potemnělého hvozdu.
„Kdo to mluví?!“ zarazil se Blodyn.
„Já přece,“ písklo odkudsi.
„Nevidím tě, ukaž se. Potřebuju pomoct, pomůžeš mi?“
„Já vím, ukážu ti, kde ji hledat. A stojím přímo před tebou!“
Bard se pečlivě rozhlédnul, ale nikde nikdo. Protřel zrak, jestli ho nešálí, a pořád nic. Jen malá veverka přešlapovala na větvi dubu, ale nevěnoval jí pozornost. Přemýšlel, za kterým stromem se skrývá ten člověk, co na něj promluvil.
„Tak půjdeme?“ pískla netrpělivě veverka.
„HA!“ vyjekl Bard. „Ono to mluví!“
„To?! Taky ti pomáhat nemusím, víš?!“
„Promiň. Já nevěděl, že veverky mluví.“
„Jistě že veverky mluví. Některé umí i zpívat. Tak pojď, dovedu tě přímo k ní.“

Zvířátko vyběhlo a Blodyn měl co dělat, aby se protáhl lesem a přitom mrštné veverce stačil. Drali se dlouho mlázím, kapradím, větvemi opadaných stromů i jehličím, než se před nimi otevřela drobná mýtina.
„Jsme tady,“ oznámila veverka hrdě.
„Kde je Chauned?!“ vydechl udýchaný bard.
„To je kdo?“ divilo se zvířátko.
„Ta, za kterou mě vedeš!“
„Já tě vedu k tůňce. Chtěl jsi přece vědět, kde je tůňka. Nedávno ses mě na to ptal.“
„Cože?!“
„Ach jo! Lidi si nic nepamatují. Představil ses mi a ptal ses, jestli nevím, kde je nějaká lesní tůňka. Tak, tady je.“
„Pro Merlina!“ zaúpěl bard a klesnul na zem. „Já se snažím zachránit dívku a ono mě to vede k nějaké pitomé tůni. K čertu! Proč to děláš?!“
„To je dárek!“ prskla uraženě veverka. „Jsou Vánoce a obyvatelé lesa dávají všem, co lesem putují, dárky.“
„Vánoce? Teď v létě? To se mi snad zdá…“
„Jistě že zdá. Copak veverky mluví a v létě bývají Vánoce? Vy lidi jste vážně podivní.“
„Mně se to zdá? Takže Chauned není v nebezpečí?“
„Nevím, o kom mluvíš, ale jestli se kamarádí s tak podivným člověkem, docela určitě v nějakém dřív nebo později bude,“ pokývala veverka hlavou.
„Musím se hned probudit!“ rozhodl bard.
„Tak hezké vstávání,“ uklonilo se zvířátko a zmizelo.

Blodyn otevřel oči a opravdu, nad sebou viděl dřevěný strop a oknem se do místnosti draly první paprsky letního slunce. Spadl mu kámen ze srdce a oddechnul si. Jen co se protáhnul, vyrazil za Chauned. Jen pro jistotu. Možná jí i poví o svém podivném snu.
„Blodyne, pomoc!“ doletělo k němu najednou vzduchem. Musel se štípnout, co kdyby to byl zase sen. Štípnutí ho bolelo tak, že vyrazil přímo tryskem.


Pokračování od Narcisse Cinerey: Záhadné souvislosti.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *