Navázáno na kapitolu od Tamarky Pudlíčkové – Dávný přítel.
„To je pozoruhodné místo!“ zastavil se bard aby si mýtinu dobře prohlédnul.
Klouzal očima z jednoho chatrného příbytku na druhý. Mezi domky se rozlézalo několik v trávě vyšlapaných cestiček a uprostřed mýtiny trůnil obrovský pařez, jako rozložitý stůl, u kterého by se pohodlně sesedla půlka menší vesnice. Před jednou z chatrčí stálo veliké ohniště, nad ním visel kotlík a spokojeně pobublával, jak ho zespoda olizovaly plameny.
„Tak pojď, bydlím tamhle za rohem,“ pokynul Rupheon a ukázal cestu.
„Proč bydlíte tak stranou, když jsme jen kousek od města?“
„Město…“ protočil bardův průvodce oči. „Tady jsme svobodnější. Chudší, ale nikdo z městských pánů si na nás nepřijde. Jestli chceš, můžeš tady s námi zůstat.“
„To by pro mě nebylo… já jsem světoběžník. No, spíš světochodník.“
„Vidím, ta loutna… tak přeci jen se ti splnil sen a je z tebe potulný pěvec. Sníval jsi o tom, pokud si dobře vzpomínám.“
„Tak,“ přisvědčil Blodyn. „Ale žít chudě a na cestách, to není zrovna nesplnitelný sen,“ mrknul a oba se smáli. „No, ale teď vážně,“ zarazil se bard, „proč se do města nesmí a proč jsi na mě byl zrovna ty, který nechceš mít s městem nic společného, prudší než stráže?!“
„Potkal jsi stráže? Co ti řekly?“ otázal se opatrně Rupheon.
„Něco na ten způsob, že tam nemám co dělat, když tam nemám co dělat.“
„Tak vidíš. Ta zahrada, ve které sis ustlal, je… ne každý tam může.“
„Tys tam mohl,“ připomenul tázavě Blodyn.
„A rád bych si to privilegium ponechal. Odvést zloděje přímo do žaláře, to bych si u městských pánů šplhnul,“ skoro jako by se trochu zasnil. „Málem mě mrzí, že jsi opravdu nebyl zloděj!“ dodal žertem.
„Divné město. Někdy mi o něm budeš muset povědět víc,“ kroutil bard hlavou.
„Někdy. Jsme doma, račte vstoupit, ctěný pěvče,“ otevřel Rupheon chatrné dveře stejně chatrného, ale patrového obydlí a vstrčil barda do nízké, trochu tmavé světnice.
Jako první uviděli, ještě než si jejich oči zvyknuly na šero, velká kamna. Stála v rohu, byla natřená na bílo, takže v přítmí skoro svítila, a škvírou v začouzených dvířkách zářil oranžový žár plamenů. Od pece se k příchozím otočila žena s vlasy svázanými do copu a s velkou šmouhou od mouky na tváři. Hleděla překvapeně, ale mile a s úsměvem.
„Má drahá choť. Peče koláč na večerní slavnost, přišel jsi právě včas, pěvec se nám hodí. To bude náramně vydařená slavnost!“
„Že bys nás představil i jménem?“ skočila mu do řeči manželka.
„Aha. Tohle je…“
Do slov mu vpadnul křik. Zvenku se ozval vysoký hlas a brzy se k němu přidaly další, stejně vyděšené. Sílilo tam hlasité hemžení a zmatek.
Všichni tři vyběhli před dům.
Tento příběh prozatím nemá pokračování.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!