Stromopsaní – Slibný začátek

I. kapitola

„Hej, tuláku,“ ozval se kdesi shůry hromový hlas, který probral Blodyna z mrákot. Něco tvrdého ho tlačilo do žeber, a přestože ve snu ještě objímal sličnou šenkýřku z nedávno navštívené krčmy, její teplo se kvapem vytrácelo, jak se mysl neochotně vracela do reality.

„Slyšíš? Ať už jsi na nohou!“ ozvalo se ještě hlasitěji a tupá bolest na žebrech zesílila. Podařilo se mu otevřít oči, zamžourat do šera a konečně vzhlédl ke zdroji toho rámusu. Nad ním se skláněla nevraživá tvář zarostlá vousy a dojem dokreslila jezdecká bota, která ho teď už nevybíravě dloubla do boku.

Nebylo to probuzení, na jaké byl Blodyn za poslední týdny zvyklý. Příliš časné a ani trochu příjemné. Věděl ale, že i z nevlídného rána se dá vykřesat zajímavý den, a proto zahnal chmurnou náladu, kvapně vstal a rychle se snažil zorientovat v situaci. Protivný vousáč před ním musel být z hradní stráže, dokonce snad z jejího vedení – frčky, zbraň a zdobení na kabátě mluvily jasně. Opodál se šoural druhý strážný, prohlížel Blodynovo tábořiště a ledabyle převracel těch pár věcí, které zůstaly od večeře rozházené kolem doutnajícího ohniště.

„Tak mluv,“ zahučel vousáč. „Odkud jsi přišel a co pohledáváš v těchhle lesích?“

„No, já, eh…“ Blodyn se neurčitě podrbal za uchem a nadechl se, aby si utřídil myšlenky, které se mu pořád ještě toulaly kdovíkde.

„Pane, má loutnu, jestli to není jeden z těch zvaných na slavnost,“ ozval se opatrně druhý strážný a tázavě se na Blodyna podíval.

Blodyn zbystřil. „Slavnost?“ Přejel pohledem z jednoho strážného na druhého a bez obtíží si vybavil, komu patří erb na zdobených pláštích. „Tak on Pán z Modré skály pořádá slavnost! Na poslední letní úplněk! Tak proto! Proto všude ty plakáty a…“ Pak, jako by si teprve teď uvědomil slušné vychování, rychle se uklonil směrem k vousáčovi a spustil: „Promiňte, pane, jsem Blodyn, pane, potulný bard, zpěvák a hudebník a to všechno,“ mávl s úsměvem rukou, jako by bylo strážným jasné, co všechno má na mysli. „Musím s lítostí říci, že na slavnost osobně pozván nejsem, pane, ale měl bych se v městském hostinci brzy shledat s několika přáteli, taktéž umělci,“ při tom slově poctil své kolegy od řemesla drobnou úklonou. „Dosud jsem netušil proč, ale ta skvělá slavnost je vskutku úžasným vysvětlením všech dohadů!“ zakončil svůj proslov se širokým úsměvem.

Vousáč se jen zamračil, položil pár ujišťujících otázek, a když mu Blodyn zabrnkal pár akordů na loutnu, uznal, že zjevně je tím, kým se být prohlašuje. Bard si v duchu úlevně povzdychl a kvapně se pustil do úklidu svého nocležiště. Rozhrabal ohniště, loutnu s velkou pečlivostí uvázal k pasu a všechno ostatní svázal do uzlíku, který si hodil na záda.

Tak tedy slavnost na Modré skále, pomyslel si Blodyn, když v doprovodu dvou strážců scházel lesní stezkou dolů k širokým pláním, kde už mezi stromy probleskovala dlážděná silnice. A nejen to. Svěží slaný vzduch udeřil Blodyna do nosu. Několik povozů, klapot kopyt ale také vzdálený hukot příboje dávalo slibovat blízkost přístavního města. A skutečně. Pod lesem strážní nasedli na koně a společně s muzikantem zamířili k nedalekým kamenným hradbám, za nimiž se na kraji namodralého útesu tyčily dvě hradní věže.

Slavnost. Bard si nedělal starosti se strážnými ani „přáteli“ v hostinci, moc dobře věděl, že v každé sebehorší krčmě se najde pár výrostků, co mají zvučný hlas a v měšci místo pro pár měďáků navíc. Slavnost. Také měl z dnešního rána nakonec dobrý pocit, a věděl, že dobrý pocit je něco, na co se může spolehnout. Slavnost. A pro všechny případy měl samozřejmě na Modré skále přímo na hradě pár známých. Slavnost. Na tváři se mu usadil lehký úsměv plný očekávání.

Pokračování od Jamese Watfara: Chlad a tma.