Stromopsaní – Noční děs

I. kapitola

Noc byla hluboká a bezesná. Alespoň z počátku. Nedlouho po spokojeném usínání se cosi vkradlo do spaní znaveného barda. Neurčitý pocit, snad sen, který se nechtěl nechat vidět. Pokoušel pár okamžiků tvrdého spáče a ten, aby se protivného rušení zbavil, se po tom záhadném čemsi ze spaní ohnal. Probudil ho strašlivý skřek a leknutí, trefil něco měkkého.

Po chvilce tápaní v nočních stínech mu padl unavený zrak na půl metru vysokého výra. Pohled ho vyděsil, protože výr, na rozdíl od ležícího barda, stál důstojně na zemi a na Blodyna ze své úctyhodné výšky shlížel. Veliké žluté oči jakoby přímo planuly, noční pták si uhladil rozcuchané peří a kývnul hlavou, jako by chtěl pokynout zobákem.
Blodyn to gesto nepochopil a zabýval se bolavým uchem – sova ho do něj musela klovat, když se ho snažila probudit.
„Co chceš?!“ utrhnul se na výra, rozzlobený tím buzením a neurvalým klováním.
Výr mlčel a znovu, důrazněji, trhnul zobákem.
„Nech mě spát, prosím tě,“ přetočil se bard na druhý bok a doufal, že pták odletí.
Spletl se. Výr Blodyna obešel, sklonil se až k němu, aby ho zobákem bodnul do nosu, a potřetí se významně zahleděl na okraj mýtiny.
Bard jeho pohled sledoval, spíš náhodou, než že by konečně pochopil, co po něm pták chce.
„Pro Merlina!“ vyjekl a ve vteřině stál na nohou. Přistihnul se, že se mimoděk trochu schovává za výra, který tentokrát měřil bardovi jen kousek nad kolena.
Konečně čilý a probuzený zblednul Blodyn jako luna v úplňku a hleděl na přízračné stvoření, mlžně se vznášející mezi stromy jen deset kroků od něj.
„Ty… ty… ty jsi duch?“
„Hůůů!“ odpověděl duch.

„Tomu nerozumím,“ namítnul bard. „Asi nemluví po našem…“ špitnul výrovi a vůbec se nepozastavil nad tím, že na něj pták hledí jako na blázna.

„Jistě že mluvím, pane!“ prsklo od stromů a duch přilétnul blíž. „Ustlal jste si na místě mého skonu! Nepamatuji se, že byste se mne dovolil!“
„Ach, vy jste tady pohřben? Já nerad. Kdybych narazil na náhrobní kámen, nebo tak něco…“
„Náhrobní kámen tady vždycky byl, kde… já padnu do mdlob!“ vytřeštil přízrak bledé oči do tmy.
„Dovoluji si hádat, že jako duch omdlít nemůžete,“ upozornil Blodyn.
„Vy jste si udělal z mého náhrobku ohniště!“
„Jejda. Ten velký bílý?“
„Máte v ohništi vícero kamení s tesaným nápisem a čísly?!“
„Ono se tam něco píše? To mi uteklo, víte, už bylo šero…“ pokusil se o omluvný tón.
„Šero! Dvě stě let relativního klidu a pak si jdu na popůlnoční procházku a někdo mi rozbourá hrob a ještě si na něm ustele.“
„No… tak já se posunu,“ usmál se a myslel, že tím ducha uklidní.
Povedl se mu pravý opak.
„Posune! On se posune!“ zaječel přízrak a začal po mýtině zběsile kroužit. „Ven, ven, ať už tě tu nevidím!“
„Ale v noci se lesem prchat nedá!“ bránil se bard.
„Já ti ukážu, jak se nedá prchat, poženu tě až do rána!“ duch se nahrbil jako na startovní čáru.
„Ale… to snad…“ koktal Blodyn, a když viděl, že to strašidlo myslí vážně, začal se opravdu klidit. „Kde mám věci?“
„Pryč,“ zašklebilo se zjevení. „Dal jsem je… schovat.“ Spustil zvonivý smích a zprudka se rozběhl za vyděšeným bardem.


Tento příběh prozatím nemá pokračování.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *