Vlkodlačí lov – 1. kapitola

Velké tlapy, hustá srst a ostré tesáky? To všechno má Levalla, alfa samice a vůdkyně vlkodlačí smečky. Shánění krve a masa, přežití její smečky patří k jejím povinnostem. Užívá si zabíjení a strach lidí. Myslí si, že nic jako láska neexistuje, bude v to ale věřit věčně?

Cítila je, cítila jejich krev, cítila jejich strach, paniku. Dokázala je vycítit na kilometry daleko. Slyšela jejich vystrašené hlasy, jejich křik, když jim její lovci trhali maso zaživa. Slyšela jejich zmatené pobíhání, které doprovázelo dunění velkých tlap.

Vyběhla ze svého úkrytu a připojila se ke svým druhům. Zaujala svoji pozici vepředu a navedla smečku doprostřed kulatého náměstí. Dřevěné chajdy tu byly na každém kroku. V hlavě se chválila za dobré místo pro lov.
Vyštěkla a vlci obklíčili strachy se klepoucí vesničany. Vychutnávala si pohled na jejich slzami lesknoucí se oči. Její pozornost zaujala malá, blonďatá, kudrnatá holčička. Nos měla jako červenou bambulku a na tvářích slzy jako hrachy.
V jednom okamžiku smečku vedla obrovitánská, černá, silná vlčice, ze které běhal mráz po zádech a v druhém nádherná černovlasá dívka. Její tělo halily šaty z dubového listí. Oči modré jako pomněnky umlčely vlky, kteří vrčeli a cenili tesáky na vesničany. Lidé si změny všimli a vytřeštili oči na dívku.
„Chudáčci obyvatelé této vesničky,“ začala promlouvat k lidem. Mluvila výsměšným tónem s úsměvem na tváři. Holčička, na kterou se dívala, se chytila ženy stojící vedle ní za sukni. „Stali jste se naší kořistí a my neodejdeme, dokud nám nevydáte vaše děti.“ Lidé zalapali po dechu. Matky začaly fňukat a naříkat. Zvedlo jí to náladu.
Nadlidskou rychlostí přistoupila k dívence, než ji stačila zaregistrovat, popadla ji za paži. Žena vedle ní ji chytila za druhou, chtěla se o ni přetahovat. Tohle dělat neměla. Vytrhla jí dceru z rukou a poodešla od davu lidí.
„Jak jsem řekla! Vydejte nám děti po dobrém, nebo si je my vezmeme násilím!“ zaječela. Dívenka se celá klepala, vzala ji do náruče a vřele se na ni usmála. „Neboj se, maličká,“ pohladila ji po vlasech. „Jsi jako malý andílek, zamávej mamince, teď ji hodně dlouho neuvidíš.“ Střelila pohledem po matce, která seděla na zemi a mohla by si oči vyplakat.
„Tak bude to s těmi dětmi?“ zařvala znovu. Pár mužů vystrčilo před sebe několik dětí a zbývající museli držet jejich matky, které si je chtěly přitáhnout zpátky k sobě. „Málo!“ zvolala, když si přepočítala děti, bylo jich jen třináct. Pro smečku to nestačilo. Vedla čtrnáct dospělých vlků se třemi štěňaty.
„Víc jich už nemáme!“ promluvil zvýšeným hlasem muž, který stál přímo před ní. Střelila po něm pohledem. „Můžete,“ promluvila ke svým vlkům. Vtom začal velký zmatek, zvířata se měnila na lidi a brala děti po dvou, jiní se ve zvířecí podobě vrhali na vesničany.
Otočila se a s holčičkou v náručí vykročila z vesnice. Doprovázeli ji členové její rodiny s dětmi vesničanů. Ještě zaslechla, jak na ni nějaká žena ječí, ať jí vrátí syna.

„Paní? Kde je maminka?“ zeptala se jí blonďatá holčička, sedící v koutě malého, ale útulného přístřešku ze dřeva a kožešin. Dívka s černými vlasy seděla vedle ní a pozorovala ji.
„Tvoje maminka řekla, abych tě pohlídala.“ Líbilo se jí, jak se v dívčině tváři objevila známka úlevy. „A říkej mi Levall.“
Holčička se usmála, Levall s ní zůstala do té doby, dokud neusnula. Vyšla z příbytku. Rozhlédla se kolem sebe. Její tlupa tábořila hluboko v lese pod skalním převisem. Bunkry ostatních členů smečky byly postaveny kolem velkého táboráku, kde se vlci scházeli na jídlo.
„Levallo, děti jsou připravené, už chybí jen jedno,“ přistoupil k ní jeden z chlapců. Vlkodlaci nestárli od svých osmnácti let. Neumírali stářím, mohli umřít jen násilnou smrtí, což bylo hodně těžké. Chlapec byl vysoký s tmavě hnědými vlasy.
„Ta dívka zůstane naživu,“ řekla na rovinu. Chlapec přikývl. Zavedl ji k ohništi, kde už byly v chumlu nachystané děti z vesnice. Vlkodlaci se postavili, jakmile Levallu spatřili. Děti se klepaly strachy a tiskly se k sobě.
„Dobré ráno, Levall,“ pozdravila ji dívka s kraťounkými blonďatými vlasy.
„Dobré, Eko,“ oplatila jí pozdrav.
„Děti jsou připravené, čekáme jen na tebe,“ oznámila jí.
Levalla přešla s Eko k ohništi a zahájila hostinu: „Vlci, dobrou chuť.“
Štěňata si poslušně sedla ke svým rodičům a čekala, až jim rodiče dovolí se najíst. Vlci zůstali v lidské podobě, jen vycenili tesáky a zakousli se do hrdel dětí. Levall si žádné nedala, pozorovala Eko, jak se se svým bratrem dělí o dítě.

Hostina skončila. Levall a Eko šly do lesa pro vodu. Poslouchaly zpěv ptáčků a šumění potůčku, u kterého se zastavily, aby nabraly vodu do dvou keramických nádob, které vzaly z jednoho městečka.
„Levallo, Horb se mě zeptal, jestli bych nebyla jeho partnerkou,“ vyhrkla na jeden nádech Eko.
„To je skvělé! A cos mu na to řekla?“ zareagovala nadšeně Levalla.
„Je mi devatenáct a jemu sedmdesát pět,“ řekla sklesle Eko. Nejstarší člen smečky byl starý přes pět set let, ale Eko by chtěla nějakého partnera stejně starého, jako je ona sama.
„Horb je jeden z nejlepších lovců, které máme, já bych řekla ano,“ odmlčela se Levall. „A hlavně, moc se těším na další štěňata, poslední štěně se narodilo před jedenácti lety.“
„Máš asi pravdu, ale co ty? Už se ti líbí nějaký z naší smečky?“ nadhodila Eko.
„Víš, že jsem alfa, nejsilnější a největší kandidát na mého partnera je Dont. A ten si myslí, že si ho opravdu vezmu a přijmu ho za alfu,“ řekla sklesle. Obě dívky se sebraly a odešly zpátky do tábořiště. Bylo už pozdě v noci a většina vlků už spala.
Eko si odložila vodu do přístřešku a odešla k příbytku, kde bydlel Horb. Levalla je neslyšela, jen viděla, jak s ním Eko mluví a jak se na jeho tváři objevil úsměv. Chytil ji v pase, vyzvedl do vzduchu a zatočil se s ní. Eko se smála a když ji položil na zem, objala ho a dlouze políbila.
Levall v jednu chvíli litovala, že nic takového asi nikdy nezažije. Pak ale zkřivila výraz, nic jako láska neexistuje. Na nic takového nevěřila.

Vešla do svého příbytku a teprve teď, při pohledu na holčičku, si vzpomněla, že tam je. „Ach, maličká, co s tebou udělám?“ povzdychla si. Schoulila se vedle dívenky a zavřela oči. Přemýšlela o tom, co dnes řekla Eko. Členové její smečky byli divocí a nezvladatelní, agresivní. V táboře se ale mladí, jako je ona a Eko, prali jako malá štěňata. Smáli se a užívali si. Levalla tohle nikdy nezažila. Malý sirotek, kterého se ujali po smrti jejího otce, alfy.
Zaposlouchala se do zvuků noci. Cikády hrály na svá těla a sovy houkaly. Krásně se jí usínalo, za okamžik usnula a spala až do rána jako poleno. Spala krásně. Když se ráno probudila, uslyšela křik. Otevřela zprudka oči a ty nenacházely blonďatou holčičku.

Rychle vyběhla ven z přístřešku a zavolala na holčičku. Eko k ní přiběhla celá zadýchaná, „Střetli jsme se se sousední smečkou, ucítili tu malou, co jsi měla u sebe, nemůžeme ji najít.“
Levall zachvátila panika. Nevěděla, co se to s ní děje, ale ta maličká jí přilehla k srdci. Rozběhla se s Eko do lesa, cestou s sebou nabraly pět mladých, včetně Horba, Donta a bratra Eko.
Dvě mladé dívky se za nimi koukaly a pět dospělých shánělo svá štěňata. Levall netušila, jak je možné, že je sousední smečka našla.
Sedm vlků v čele s Levall se proměnilo a běželo po stopě holčičky.