Příběhy barda Blodyna

Úvodní kapitola

V předtuše člověka vyběhlo něco tryskem z křoví. Jen pár nicotných okamžiků předtím, než spletité roští rozhrnula ruka.
„Ha, večeře!“ vydechl námahou přidušený hlas.
Pět prstů se napínalo k obřímu klobouku, kousek po kousku zápasila dlaň s porostem, který odstrkoval paži, jako by plody lesa chránil. Nakonec byl poražen a nezbylo mu než se za tím zlodějem hub zavřít jako vodní hladina.
Muž v urousaném plášti se narovnal, protáhl záda a spokojeně přivoněl k úlovku. Mlaskl, když vůně probudila další smysl. A pak se ošil pocitem, že ho někdo sleduje. Aby pohled našel, musel se rozhlížet dobrou minutu, a málem by byl drobná očka přehlédl. Na větvi, jen pár sáhů od místa, kde stál, spatřil veverku se zvídavě nakloněnou hlavičkou.

„Pěkné odpoledne, dámo,“ pronesl obřadně a opatrně, aby zvířátko nevyplašil.
„Rád vás poznávám,“ přidal další zdvořilost.
Veverka zamžourala.
„Já jsem Blodyn,“ pokračoval v monologu. „Bard, potulný zpěvák a tak podobně. Nevíte, je tady někde potok? Nebo aspoň tůňka? Jistě že nevíte, já vím. Nemyslete si, že jsem blázen. Já si většinou takhle nepovídám a sám se sebou taky nemluvím, ale… ale co to plácám, už by to chtělo potkat člověka. Na shledanou!“

Odešel rázně, ale tiše. Přeskočil padlý strom a našel cestu, kterou před chvílí opustil. Táhla se rovně, trochu z kopce – to ho těšilo, od rána na nohou, navíc se bude pomalu smrákat. Upravil si těžký plášť, narovnal skromný uzlík přehozený přes rameno, zkontroloval prastarou loutnu u pasu, popadnul dlouhou hůl z příhodně rostlé větve a vykročil.
Cestou si broukal do rytmu dlouhých kroků, rozhlížel se po lese a občas, čím dál častěji, zvedl hlavu k nebi, aby škvírami v listí zkontroloval barvu oblohy. Když se mu zdála dost šedá, odbočil lehce z cesty na první titěrnou mýtinku a pod nejbližší smrk složil všechen skromný majetek. Pak s kouzelnou zručností mistra vyrobil ohniště i vratkou trojnožku pod zašlý kotlík.
Oheň zapálil právě v čas, do kloubů se začal vkrádat večerní chlad. A do útrob hlad, musel si pospíšit s večeří.

Měsíc vpletl mezi stromy stříbrné světlo. Sílil, jak pospíchal k úplňku. Usadil se už pevně na obloze a probudil noční ptáky. Blodyn si přitáhl plášť a usmál se přátelsky na les i jeho černý příkrov tmy. Než zavřel oči, aby propadl hlubokému spánku, dlouze zívnul. Netušil, co přijde zítra. Nikdy to vědět nechtěl. Když je ráno čisté jako nepopsaná kapitola života, sám osud namočí za rozbřesku ostrý brk a probuzené oči bardovy uvidí první linku. On se jí chytí a půjde po ní životem. Kdo ví jak, kdo ví kam a kdo ví s kým. Odjakživa zbožňoval tohle tajuplné usínání.
Tak se za tichých zvuků noci spokojeně odevzdal snům.


Pokračování od Adele Dokonalé: Návrat do civilizace?

Pokračování od Adeliny Susan: Dívka ze snu.

Pokračování od Andromedy Rose Moonlight: Bardova láska.

Pokračování od Elly Rosalie Aitken: V cizím kraji.

Pokračování od Hazel Jane Morion: Hradby.

Pokračování od Helenie Kukkové: Slibný začátek.

Pokračování od Jamese Watfara: Noční děs.

Pokračování od Nerys Heliabel Ghostfieldové: Strašák v poli.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *