Návštěva mezi mudly

Mudlovské domy mě odjakživa lákaly. Už od doby, kdy jsem vyrůstal v Londýně, jsem fascinovaně zíral na vysoké domy, na vysoké paneláky, které jsou plné mudlů. Přál jsem si jeden takový dům nebo panelák navštívit, abych zjistil, jak se tam žije. V Bradavicích jsem vídal pár studentů i studentek, kteří o sobě tvrdí, že vyrůstali u mudlů, ale bylo mi trapné se jich ptát, jestli bych k nim mohl někdy na návštěvu. I když musím uznat, že to by bylo asi rozumnější než to, co jsem provedl já…

Minulý rok, když jsem vyšel v Bradavicích druhý ročník, jsem se jednou procházel Londýnem a koukal jsem se do výkladů. Na Charing Cross Road, kde je Děravý kotel, jsem viděl stařenku, která šla tak, že se opírala o dřevěnou hůlku, která jí nejspíš pomáhala udržet rovnováhu. Rodiče mi pořád tvrdí, že je slušné pomáhat starým lidem, a mně bleskl hlavou nápad.
Jak jsem tu stařenku tak pozoroval, uvědomil jsem si, že asi nebude čarodějka, protože to by jen mávla hůlkou nebo by se přemístila a nemusela by se plahočit s tak těžkými věcmi, které táhla v kožené tašce po rušných londýnských ulicích. Chvíli jsem byl v pokušení vytáhnout hůlku a zkusit nadnášecí kouzlo, kterému jsem se nedávno ve škole naučil, ale pak jsem to zavrhl. Uvědomil jsem si, že ministerstvo má oči všude a že bych mohl být ze školy i hned vyloučen. Místo kouzlení jsem se přiblížil ke stařence a oslovil jsem ji dost nahlas, protože mi bylo jasné, že ve věku, ve kterém byla, jí asi nebude sluch moc sloužit.
„Paní?“ začal jsem otázkou a ke svému údivu jsem zaznamenal, že na mě pohlédla.
„Copak chceš, hochu?“ promluvila chraplavým, ale zřetelným hlasem. Povzbuzen svým prvotním úspěchem jsem pokračoval:
„Pozoruju, že se plahočíte s tou taškou dost ztěžka. Nechcete s ní pomoct domů?“ Stařenka se na chviličku zatvářila rozzlobeně, rozhlédla se napravo i nalevo, nakonec usoudila, že zloděj asi nejsem, a vzhledem k tomu, že nenašla očima žádného policistu, což jsou takoví lidé, kteří chrání mudlovské zákony, něco jako u nás bystrozorové, obrátila se opět ke mně, i když už ne s tak přívětivým výrazem v očích jako předtím:
„Ty mi chceš pomoci s nákupem, mládenče? Jak ti mám věřit?“ optala se a v jejím hlase jasně zazníval podtón strachu. Kupodivu mě to nevyvedlo z míry, a tak jsem se odvážil ji opět oslovit:
„Věřit mi nemusíte, paní. Jsem si vědom, že Londýn je plný žebráků, zlodějů, tuláků a dalších pobudů, ale copak já na nějakého zloděje nebo žebráka vypadám? Kdybych na někoho takového vypadal, okradl bych vás rovnou a přívětivě bych se tu s vámi nebavil.“ Vyčkával jsem, co na to řekne. Stařenka se zadívala na mě, napravo i nalevo, a když opět neviděla žádného policistu, pokusila se usmát:
„No dobře, zkusím to s tebou.“ S pocitem úlevy, který jsem vypozoroval v jejich očích, postavila těžkou tašku na zem. Shýbl jsem se, vzal jsem tašku do jedné ruky, druhou rukou jsem podepřel stařenku a nechal se jí navigovat.

Prošli jsme po Trafalgar Square, kolem Hyde Parku, až jsme dorazili k třípatrovému domu, tak ho alespoň stařenka nazvala. Došli jsme ke dveřím, stařenka zalovila v kapse a vytáhla podivný kousek železa s jakýmisi zoubky na jedné straně. Tento kousek železa byl podivný na omak a já si ani za nic nemohl vzpomenout, k čemu se používá. Stařenka mi ho podala a řekla:
„Odemkni prosím, chlapče.“ Slovo ‚odemkni‘ jsem znal. Ale znal jsem ho ve smyslu, že vytáhnu hůlku, klepnu jí na zámek a pronesu odemykací kouzlo. Bylo mi ale okamžitě jasné, že na kouzla budu muset zapomenout. Neochotně jsem vzal ze stařenčiny ruky ten podivný kus železa a pohlédl jsem na zámek, který jsem byl zvyklý odemykat kouzlem Alohomora. Po chvilkovém zkoumání zámku na dveřích jsem do něj kupodivu vstrčil ten podivný kus železa, otočil jsem jím a cvak. Zaslechl jsem důvěrně známé cvaknutí, které se také ozve, když použiju odemykací kouzlo. Vytáhl jsem ten podivný kousek železa, který mi umožnil i bez kouzel odemknout dveře, a vrátil jsem ho stařence. Ta si ho zastrčila do kapsy bundy. Zmáčkl jsem kliku dveří a zatlačil jsem na ně. Otevřely se kupodivu tiše, nic nezaskřípalo.

Pomohl jsem stařence do pár schodů, a jakmile jsme se ocitli v temné chodbě domu, stařenka sáhla vpravo od sebe a já zaslechl další cvak. Chvíli se nedělo nic, ale po chvilce se u stropu chodby rozzářila zářivka. Zářivka, kterou jsem už několikrát viděl. To je to podivné světlo, které svítí ve výkladních skříních obchodů i za některými okny domů. Musí se spouštět nějakým podivným přístrojem, ale jakým, to jsem teď neměl čas koumat, protože jsem nevěděl jak dál. Po pár krocích jsme se zastavili před dveřmi, u kterých jsem neviděl kliku. Místo ní tam byl jen nějaký železný držák. Když jsem za něj zatáhl, nic se nedělo. Stařenka na mě pohlédla překvapeně:
„Výtah tu není. Přivolej ho prosím.“ Stařenčiným slovům jsem vůbec nerozuměl, ale nechtěl jsem, aby na mně bylo poznat, že nechápu, co je to výtah. Snažil jsem se nenasadit nechápavý výraz, což se mi nakonec povedlo, a místo toho jsem začal hledat, jak ten výtah či co to je, přivolat. Neobjevil jsem nic, jen jakési stříbrné tlačítko vedle těch dveří bez kliky. Napadlo mě, že to bude podobné jako s rozsvícením světla a aniž bych věděl, co se stane, jsem to tlačítko stiskl. Nad tlačítkem se rozsvítila drobná kontrolka, jakési drobounké světélko, a ozvalo se tiché hučení, které chvíli přetrvávalo. Pak se přímo za dveřmi bez kliky ozvalo cvaknutí a dveře se samy otevřely. Nahlížel jsem do malé kabinky, kde byly plechové stěny, u stropu svítila další zářivka a na jedné stěně byl panel s nějakými tlačítky.
„To bude asi ten legendární výtah,“ pomyslel jsem si. Nahlas jsem neřekl nic a kupodivu se mi povedlo zatvářit, jako by mě tenhle podivný výjev nepřekvapil, i když jsem byl překvapený hodně. Pozoroval jsem stařenku, jak vkročila do té kabinky a kyne mi rukou, ať jdu za ní. S její taškou v ruce jsem tu nemohl jen tak stát a přemýšlet o tom, co právě prožívám, místo toho jsem za stařenkou vešel do kabinky. Jakmile jsem byl uvnitř, stařenka stiskla jakési tlačítko a dveře, které se před tím samy otevřely, se zase samy zavřely. Ozvalo se cvaknutí a potom jsem se zatřásl. Už jsem se neovládl. Stařenka však stála zády ke mně a zřejmě si ničeho nevšimla, čemuž jsem byl rád. Zatřásl jsem se proto, že ta kabinka, ve které jsme stáli, se začala zvedat nahoru. Přirovnejte si to k pocitu, jako byste se vznášeli na koštěti do výšky, ale tohle bylo vznášení bez koštěte, v podivné kabince s plechovými stěnami a s řadou zvláštních tlačítek na jedné stěně.
Pár minut jsme stoupali, pak se ozvalo opět cvaknutí a dveře se znovu otevřely. Pln úlevy, že mám tuto strašnou stoupavou jízdu za sebou, jsem vyklopýtal ven, do jiné chodby, kam nás ta podivná věc vyvezla. Už jsem pochopil, co je to ten výtah. Plechová kabinka, která se zvedá nahoru a možná i klesá dolů, aniž by měla křídla nebo nějaké pohánějící kouzlo či koště. Jediným zvukem, který jsem při stoupání zaslechl, bylo tiché hučení a cvaknutí, když se kabinka rozjela a zastavila. Byl jsem rád, že jsem z tohoto pekelného stroje venku, mám raději koště. To je dle mě bezpečnější.

Než jsem se vzpamatoval z podivné jízdy výtahem, kterou jsem zažil prvně, nepostřehl jsem ani, že stařenka odemyká tím podivným kouskem železa, kterým jsem odemykal i já domovní dveře, další dveře. Otevřela je a pravila:
„Děkuji ti, chlapče, za pomoc. Pojď dál, tašku mi dej semhle na stolek a dovol, abych tě pozvala na hrnek kávy.“
„Není vůbec zač,“ bylo to jediné, co jsem zvládl zamumlat, pořád ještě v šoku z výtahu. Vešel jsem za stařenkou do bytu, odložil jsem jí tašku na stolek, jak chtěla, a pak jsem za ní zamířil do kuchyně, kde jsem sledoval, jak ze skříňky vytáhla kávu, pomocí jakéhosi přístroje zapnula podivnou krabici, na které se začala vařit voda. Když se voda vařila, vydávalo to hrozný hukot. Sotva se voda dovařila, přisypala do dvou hrnků kávu a pak to zalila vodou. Donesla hrnky ke stolu, jeden si postavila před sebe, druhý přede mě a pak se usmála:
„Jsi hodný. Opravdu nejsi zloděj. Děkuji ti.“ Pouze jsem přikývl. Vypil jsem si kávu, potřásl jsem si se stařenkou rukou na rozloučenou, obrátil jsem se a pomalu, abych na sobě nedal znát žádný strach, jsem vycouval z jejího bytu.

Když jsem se ocitl na chodbě, objevil jsem na stěně vedle dveří bytu, z něhož jsem právě vyšel, dvě tlačítka. Postupně, jen tak ze zvědavosti, jsem je stiskl. Při stisku jednoho se u stropu rozzářila další zářivka.
„Super, přišel jsem na příčinu světla. Zajímavé, zajímavé,“ mumlal jsem si, když se světlo u stropu rozzářilo. Povzbuzen prvním úspěchem, že jsem přišel na to, jak si mudlové rozsvěcejí, jsem stiskl druhé tlačítko. Za dveřmi bytu, který jsem před chvilkou opustil, se ozval táhlý, bzučivý zvuk. Tento zvuk mě vylekal. Otočil jsem se, rozeběhl jsem se chodbou pryč a ke své úlevě jsem objevil obyčejné schody, podél nichž byly nataženy lana, a podivné přístroje, které byly v mřížové kleci.
„Nejspíš zařízení, které pohání tu podivnou kabinku, kterou jsme jeli nahoru,“ pravil jsem sám k sobě. Seběhl jsem schody do chodby, ze které jsme odstartovali výtahem se stařenkou, proběhl jsem jí a jakmile jsem byl na ulici, pelášil jsem pryč.

Tak moc jsem se chtěl podívat, jak bydlí mudlové a když jsem k tomu dostal příležitost, jsem nakonec rád, že to dobrodružství mám za sebou. I když jsem v mudlovském obydlí zažil spoustu podivných věcí jako například rozsvěcování světel pomocí tlačítka, jízdu výtahem, vaření vody ve zvláštním přístroji a mnoho dalších, musím uznat, že tento zážitek stál za to. Alespoň teď vím, jak bydlí mudlové. Výtah se mi líbil, i když mi nahání strach, rozsvěcování světla také. Když to zkrátím, v mudlovském obydlí se mi zamlouvalo všechno, ale zastávám názor, že jako kouzelník to mám jednodušší. Vytáhnu hůlku, řeknu potřebné kouzlo a je to daleko rychlejší, než vše dělat tak složitě, jak to dělají mudlové.

Redakční úpravy provedla Cerridwen Lowra Antares

1 komentář

  1. Rhenaya E.K.
    Říj 23, 2014

    – Musím říct pane, že váš text, se mi velice dobře četl a bylo to opravdu pěkné *usměje se*
    Rhenaya E.K.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *