Červánky
Spí, či bdí? Zvednou oči k obloze? Vnímají vůbec mou práci? Mou snahu zpříjemnit jim každé ráno? Nezbývá než doufat, že ano. Věřit tomu. Že jsem pro někoho inspirací, že někomu vykouzlím úsměv na rtech, přestože ho čeká těžký den plný chmur. Po obloze kráčím za úsvitu. Odívám slunce do šarlatových závojů. Když nebeská oblaka zdobím zlatem, nadýchaní beránci se rdí tváří v tvář novému dni. Lidé vzhlíží k obloze, ještě rozespalí, hledí na pomíjivou krásu. Tanečním krokem mými nebeskými barvičkami maluji červánky na nebeskou klenbu. Jsem ta, která vykouzlí na nebi čarokrásnou fantazii pro potěchu duše. Jsem Červánková víla. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Dračí pohádka
Za devatero horami a devatero řekami, v útulné jeskyni žil, byl jeden malý dráček. Byl to malý neposeda. Hned po vylíhnutí mu máma dračice říkala, že musí zůstat doma v jeskyni a nikam dál se necourat. Nabádala ho, že venku žijí zlí a hloupí lidé, kteří mu chtějí jen a jen ublížit. Lidé zaslepení vidinou pokladu, který mají draci strážit. Nejednou se jim snažila vysvětlil, že je to jen hloupá pověra, roznesená žárlivými skřítky. Dráček kýval svou malou hlavičkou a snažil se vypadat, že všemu rozumí a že celou dobu bedlivě poslouchá. Ale známe dráčata, jedním ouškem tam a druhým ven. Noc co noc, odcházela máma dračice na lov. A nechávala malého nezbedu v jeskyni samotného. Pokaždé mu vštěpovala, ať nikam nechodí a že když někoho uvidí, má se okamžitě schovat....
Žena v křesle
Šílená žena v křesle dřímá, hodiny potichu tikají. Posedlá ďáblem bývá a v mysli jí netopýři zpívají. Celý den čeká na milence svého, v křesle hodiny pozoruje. Milence dlouho nepolíbeného, doufá, že se znovu zamiluje. Slyší skřípání starých dveří, milenec vchází do domu. Žena ho výmluv ušetří, nebude věřit milencovu klamu. Milenec nahlas žvýká, ten zvuk se ženě zaryl do duše. Nebohá žena v křesle vzlyká, už to vydržet nemůže. Ještě jednou, tak! … A on to udělal. Z místnosti se ozval prásk! Muž naposledy zažvýkal. Redakční úpravy provedla Janel...
Dvě černé kočky
Bydlím na vesnici. Jednou jsem se vracela domů z hřiště a napadlo mě vzít to zkratkou. Byla to taková polní cesta. Šla jsem a najednou se na cestě objevily dvě černé kočky. Chvíli jen tak seděly a upínaly na mě svá zelená očka… Nejdřív jsem je pozorovala jak zhypnotizovaná, protože kočky mi připadaly něčím zvláštní. Nemohla jsem však přijít na to, čím to je. Udělala jsem jeden malý krůček blíž k nim a ony se obrátily a utekly. Cestou domů jsem nemyslela na nic jiného než na dvě černé kočky. Později mě napadlo, že mi vlastně přeběhly přes cestu a to přináší smůlu. Ale na takové pověry moc nevěřím, jelikož jsem narozená třináctého v pátek. Když jsem došla domů, namířila jsem si to do pokojíku. Zavřela jsem za sebou dveře a uslyšela velký rámus. Když jsem se...
Nemocnice
V naší nemocnici platí taková pověra, že první rok by v nově otevřené nemocnici neměli umírat lidé. Umírající by měli být převezeni do jiné, déle fungující nemocnice. U nás se tím lidé pokoušeli řídit, přesto se jim to vždy nepodařilo, a ač se snažili sebevíce, pár duší jim proklouzlo mezi prsty hned v prvním roce fungování… Navodilo to pověrčivou náladu, a právě proto se tu kvalitní personál moc nedržel. Do naší nemocnice se obecně chodí více méně umřít. Tuto nízkou úroveň zdravotnictví se ovšem před nedávnem rozhodla jedna mladinká doktorka změnit. Jmenuje se Dorota, přesněji tedy Dorota Hutterová, což i ve chvíli, kdy ji rodiče pojmenovávali, bylo staromódní jméno, díky kterému vždy vzbuzovala nechtěnou pozornost. Spolu s ní nastoupila do práce i nová...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
