Sedmero umění subsalixkých – Podzim

6. kolo – báseň/sonet/haiku Fuuu, ledový vzduch k vám posílám, pravý podzim už vůbec neskrývám, babí léto líbilo se moc, já z něho měla však jen zlost. Sluníčko, teplíčko, sluneční brýle, válení, spaní a dlouhá chvíle, na to máte v létě času dost, teď podzim, barev listů různorodost. Pravý podzim, to je chlad, mlhy, déšť a ráno mráz, ráno mlhy, kam se podíváš, nechuť vstávat už ani neskrýváš. Pro všechno toto důvod se nachází, třeskutá zima po podzimu přichází, připravit na zimu úkolem je mým, všechny podzimnosti použít na vás smím. Pár týdnů ještě tedy máte, na vás je, co s nimi uděláte, teď je to všude veliká mokřina, však brzo vás přikryje sněhová peřina. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...

Sedmero umění subsalixkých – O verši a počasí

6. kolo – báseň/sonet/haiku První verše padají jako listí Pády které podzimy krutě jistí Barvy kraje vytrousí jako smůlu Srdce štěstí vypustí přímo vzhůru Druhé verše přimrazí naši duši Bílou bijí ukrutně rudou růži Barvy kraje vytrousí jako smůlu Srdce štěstí vypustí přímo vzhůru Třetí verše rozkvetou jako kvítí Zlaté harfy výmluvně slunce vznítí Barvy kraje tancují rády spolu Srdce štěstí propadá zpátky dolů Čtvrté verše zpívají srdci tvému Letní sílu dávají stromu stému Barvy kraje tancují rády spolu Srdce štěstí propadá zpátky dolů Poslední verše zpívají různě Schovají pravdu v matčině lůně Nenávist je láska Co ti v hlavě vříská Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...

Sedmero umění subsalixkých – 3 dny

5. kolo – Zápis v deníku, songfiction Píseň Text Diagnostikovali mě před rokem a půl. Od té doby jsem ušla dlouhou cestu. Nejprve jsem odmítala přijmout realitu. Já přeci nemůžu umírat! Tedy ano, každý jednou zemře, ale ne teď, ne tak brzy, vždyť jsem ještě mladá. Pak jsem konečně přijala krutou pravdu a dostala se do fáze naštvání. Byla jsem hnusná na všechny kolem sebe, byla jsem agresivní, … A všichni kolem mě chodili po špičkách a to mi na tom vadilo nejvíc. Jen ji nechte, ať se vyřve, dlouho už tu nebude, tak si to zaslouží. Hrozně moc času jsem ztratila a úplně zbytečně. Pak mi došlo, že s tím už stejně nic nenadělám, nezměním svůj osud, ale chci si užít ten malý zbytek, co mi zbývá. Jenže v tu chvíli už mě začala nemoc oslabovat a dělalo se mi špatně...

Ve světě bez duhy

Jsou nejlepšími kamarádkami a přesto to jedna z nich neví a dává přednost kariéře. Obě chtějí prorazit a stát se hvězdami, ale jen jedna je schopná proto udělat maximum. Tento reálný příběh dvou mladých kamarádek se zaobírá především myšlenkou přátelství a tím, kam jsou lidé schopni zajít, když něco skutečně chtějí… „Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.“ – Lev Nikolajevič Tolstoj Úplně rozohněná se vztekem prásknu dveřmi, až se skleněná výplň zatřese a vydá ten nepříjemný zvuk. Tolik podobný zemětřesení v Kalifornii. Drze se ušklíbnu a zatnu čelist, protože vím, že náš výstup bude pokračovat. „Di!“ Se vší vervou se dožaduje mé pozornosti, ale já na ni kašlu. „Sue, já s tebou nechci mluvit,“ řeknu příkře....

Sedmero umění subsalixkých – O ovečce, která snědla zelí

4. kolo – Bajka Na statku starého, přísného, ale spravedlivého statkáře žila zvířata. Statkář byl sice ten, který se o všechny staral, a všechna zvířata ho samozřejmě poslouchala, ale i mezi sebou měla své uspořádání. Nejvyšší postavený byl starý, moudrý hřebec. Už sice neběhal tak rychle jako dříve, ale díky jeho moudrosti si ho všichni vážili a respektovali ho. Když nebyl přítomen, zaskakoval ho druhý nejvyšší, postarší osel. Jeho největší předností byly jeho dlouhé uši, díky kterým slyšel vše, co se šustlo, a nic mu jen tak neuniklo. Jednoho dne se hřebec rozhodnul zajít navštívit vedlejší statek, kde žil jeho dlouholetý kamarád. Statek tedy zůstal v kopytech osla. Procházel se po dvorku, nakukoval do kurníků, kotců a stájí a užíval si vůdčí roli. To ráno se...