Nezbedná hůlka

Ve skalnatém údolí, ve vesničce, kde bylo jen 5 domků a v níž se všichni znali, žil mladík, kterému neřekl nikdo jinak než podivín. Podivín asi bude, protože lidé tvrdili, že ho vídali posedávat před domkem s podivným předmětem podobným hůlce v ruce a slyšeli ho mumlat podivná slova. Prý jeho podivné chování mělo také účinek. Několikrát se prý stalo, že lidem z domu uletěla střecha či zmizel kus dobytka, který chovali u svých domků…


Aby taky ne. Tento mladík, který v tomto skalnatém údolí žil, byl kouzelník. Kouzelník, kterého si již v mladých letech vybrala kouzelnická hůlka, která měla srdce z ďáblova osidla. O tomto srdci se praví, že je neposedné a že kouzelník, který má hůlku s tímto srdcem, musí být mnohdy chytřejší než jeho hůlka. To tento mladík ale nebyl.

Za svých studentských let, když studoval na kouzelnické škole, svou mocnou hůlku jakžtakž zvládal, protože mu pomáhali profesoři a znalí čarodějové. Teď však, jakmile školu opustil, hůlku nezvládá. Ta vždy, když provádí nějaká kouzla, dělá neplechu. Kácí stromy, láme větve, zapaluje trávu a opět ji hasí, stříká proudem vody na kolem jdoucí a skoro nikdy nedělá to, co její majitel chce.

Kouzelník je již zoufalý. Neví si s hůlkou rady, a proto posedává za noci před svým domkem a snaží se hůlku zkrotit. Ale ouha, nejde to. Trápí ho to již několik měsíců a neví si s ní rady. Hůlka si dělá prostě to, co sama chce, a kouzelníka vůbec neposlouchá.

Praví se, že kouzelník se trápil strašně dlouho. Nakonec se hůlky přeci jen zbavil. Ne však sám. Jednoho dne vesnici navštívil stařec. Vyslechl si od lidí, jaké má daný člověk trápení, a párkrát ho pozoroval, jak sedává před svým domkem s hůlkou v ruce. sledoval také, jak hůlka dělá neplechu. Zrovna, když kouzelníka stařec pozoroval, kouzelník po vyřknutí jednoduchého kouzla na nadnášení předmětů zůstal zírat, když hůlka kamínek, který chtěl nadnášet, proměnila v ostrý šíp, který se zabodl do kmene stromu.

Stařec se na to nemohl dívat. Přistoupil ke kouzelníkovi, zdvořile ho požádal o jeho hůlku. Ten, nevěda již, co si s ní má počít, mu ji vydal a stařec ji bez okolků zlomil. Kouzelník chtěl začít lamentovat, ale stařec mu dal jinou. Hůlku z bukového dřeva, 6 palců dlouhou a s křídlem netopýra.

Je to až zvláštní, ale tahle hůlka si kouzelníka vybrala též, což je důkazem, že pokaždé si vás vybere jiná hůlka. Hůlka s křídlem netopýra slouží kouzelníkovi ve skalnatém údolí již dobře a neprovádí nezbedné věci jako hůlka se srdcem z ďáblova osidla.

Z tohoto příběhu plyne ponaučení. Nepoužívejte hůlku, která vás neposlouchá, ale používejte hůlku, která vám padne a která vás poslechne na slovo. Mocné hůlky – hlavně hůlky, které v sobě mají srdce z ďáblova osidla – přenechejte mocným mágům, kteří hůlku zvládnou. Nevyužívejte takovou hůlku, víte-li, že na její využívání nemáte potřebné znalosti. Mohlo by to mít katastrofální následky.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *