Prokletý strážce

Mrazivou měsíční nocí kráčel hlubokým sněhem mohutný kůň. Švihal hustým, do copánků zapleteným ocasem, neúnavně se brodil závějemi a z nozder se mu kouřilo. Jeho jezdec, zahalený v tmavém plášti s kápí, pevně držel uzdu a unavený seděl v sedle.

Mrazivou měsíční nocí kráčel hlubokým sněhem mohutný kůň. Švihal hustým, do copánků zapleteným ocasem, neúnavně se brodil závějemi a z nozder se mu kouřilo. Jeho jezdec, zahalený v tmavém plášti s kápí, pevně držel uzdu a unavený seděl v sedle.

Jel už mnoho dní a nocí, bez pořádného jídla a odpočinku, na pospas zimě. Ale této noci cíl jeho cesty byl už blízko.

Kraj, kterým projížděl, byl téměř bez života. Vesnice byly vylidněné, větší města byla také tichá. A nad tím vším se vznášel temný opar smrti. Muž za celou svou cestu nepotkal živou duši. Jediné co mu dokazovalo , že život stále existuje a čas se nezastavil, byly střídající se dny a noci, jeho kůň, krkavci co seděli vysoko ve větvích stromů a on sám. Tlukot jeho srdce mu byl přesvědčivým důkazem.

Měsíc dál bledě zářil na sněhovou pokrývku a kůň a jeho jezdec tvořili jeden mohutný černý stín. Vítr jakoby dnešní noci zemřel. Tíživé ticho přerušovalo jen cinkot postroje a funění koně.

A pak se před nimi vynořil hrad. Byl obrovský a temný. Věže a jejich menší vížky jakoby chtěly bodnout svými špičatými střechami do černého nebe. Uprostřed nich se tyčila nejvyšší a nejtemnější, která ze své výšky shlížela daleko kolem sebe. Měsíční světlo svítilo na pootevřenou bránu. Muž zastavil svého koně a povzdechl si. Znal to tu a přesto ho znepokojilo, jak se hrad změnil. Kdysi místo plné života a veselí teď bylo mrtvé a tiché jako hrob.

Stiskl jílec meče na svém boku a odhodlaně si hrad změřil pohledem. Hodlal získat zpět, co mu po právu patřilo. To, pro co zemřel jeho otec.

Stáhl si z hlavy kápi a měsíc ozářil nádhernou zlatou korunu. Král se narovnal v celé své výši a elegantně seskočil z koně. Všechna jeho únava, co ho doprovázela celou cestu, byla ta tam. Šel si pro svůj domov, pro svou zemi, z které musel před lety odejít kvůli nebezpečí, které mu hrozilo. Dnes byl už ale dospělý, silný a odhodlaný. Jeho jedinou myšlenkou bylo zničit to, kvůli čemu musel opustit vše, co měl rád.

Neklidného koně vedl za uzdu k bráně a ani na vteřinu nepřestal být ostražitý.

Kdesi ve tmě, daleko od hradu zavyl vlk. Vraník poplašeně zakoulel očima a vzdorně pohodil hlavou. Do hradu se mu vůbec nechtělo. Jeho pán ho ale převedl přes práh velké brány a společně vešli na nádvoří. Bylo potopeno v naprostém tichu a tmě. Vysoké hrady zde nedovolovaly měsíci osvítit ani kus dláždění.

Král přivázal koně ke studni a zamířil k patě nejvyšší věže. Věděl, kam má jít. Už se mu zdálo tolik snů, které ho sem vedly… Otcův chraptivý hlas mu našeptával, že dokáže přemoct to hrozné zlo, co vysávalo z jejich země život. A on mu věřil z celého svého srdce.

Ze svého tlumoku vytáhl pochodeň a pár údery křesadla vzplál jasný oheň. Muž došel k mohutným dubovým dveřím a lehce do nich strčil. Se zavrzáním se otevřely. Tušil to. Už byl očekáván.

Vešel do mrazivé věže a pomalu, tiše jako duch stoupal po schodech vzhůru. Neslyšel vůbec nic, jen krev mu hučela v uších jako vodopád. Sem tam prošel kolem malého okénka a viděl jak vysoko už dospěl. Musel se i na chvíli zastavit, aby se moc neunavil. Nohy mu pomalu dřevěněly, jak přibývalo schodů. A zdálo se mu, že je jich čím dál tím víc. A konečně, po dlouhé chvíli, došel k vrcholu.
Před ním stály železné dveře. Měly na sobě divoké ornamenty a obrazce. Chvíli si je ostražitě prohlížel a pak sáhl po klice. Okamžitě mu přeběhl mráz po celém těle. Kov byl ledový, skoro mu znecitlivěl prsty. Přesto stiskl kliku a vstoupil dovnitř.

Jakmile překročil práh, zmateně se zarazil. Komnata, ve které se ocitl, byla mnohokrát větší, než čekal. Byla přímo obrovská. A měsíční svit zářil z velkého okna na stříbrný trůn na druhém konci. Opět mu mráz zbrázdil záda. Na trůnu někdo seděl.

„Zdravím tě, králi,“ ozval se od trůnu medový hlas. Ze stínu se mírně vyklonila žena. Byla přímo překrásná, měla bledou pleť a půvabnou mladou tvář. Na hlavě jí seděla zvláštní černá koruna, kryla jí vlasy. Vypadala jako by jí přímo z hlavy vyrůstala. Žena byla oblečená v šatech tak černých, že sama vypadala jako stín.

Usmála se. Muž vytasil prudce meč.

„Vím proč jsi tady,“ pokračovala dál a měřila si ho děsivýma očima. Duhovky měla úplně bílé, uprostřed očí měla jen černé zorničky jako malé tečky. „Jsem ráda, že jsi přišel. Už dlouho tu na tebe čekám. Chtěla jsem, aby ses s někým setkal. Mám moc ráda rodinné sešlosti.“

Za trůnem se cosi pohnulo.

„Mě nedostaneš, čarodějnice!“ vykřikl muž a pozvedl výše svůj meč. „Já nejsem tak slabý jako můj otec!“

„Tak tím bych si nebyla jistá,“ zasmála se kráska.

A stín, co se za ní ukrýval, vyšel na měsíční světlo. Před králem stála strašlivá zrůda. Šupiny měla šedé jako ocel, dlouhé drápy jí rostly z tlap a v tlamě měla dlouhé černé zuby. Za ní švihal dlouhý špičatý ocas…

Muž zděšeně zíral na zrůdu a nohy mu zdřevěněly děsem. Zrůda zavrčela, její rozeklaný ocas vystřelil a probodl mu hruď. Prošel jím skrz naskrz.

Královo zděšení náhle vystřídalo překvapení. Třeštil oči na díru ve své hrudi a nemohl tomu uvěřit.

„Sbohem, Alexandre, poslední králi své země,“ pronesla tiše čarodějnice a vstala ze svého trůnu. Mužovo tělo se sesulo k zemi a netvor z něj vytrhl svůj zkrvavený ocas. Otočil se k své paní.

„Ty jsi ale zlý otec,“ zašeptala a vzala si jeho odpornou hlavu něžně do rukou. „Zabil jsi svého vlastního syna. Jsi na sebe pyšný?“
Z hrdla zrůdy se ozvalo lidské zasténání. Bylo to tak náhlé a krátké, že náhodný posluchač by si myslel, že se přeslechl.

„Jsi silnější než on. On byl naivní. Skočil dokonce i na mé triky. Ale ty dál žiješ. I když mi sloužíš, někdy se i vzepřeš. Jsi vážně velmi silný. Můj prokletý strážce.“

Políbila ho na hlavu. Zrůda pod ní kňučela jako pes. A za jejich zády na zem tekla rudá kaluž krve z mrtvého krále Alexandra….

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *