Keira Fey

Za zády mi zněl umíráček a já už raději típl cigaretu, abych neschytal příliš káravých pohledů. Dnešek moc smíchu a radosti neskrýval. S autem jsem stál vedle kostela, do kterého plynul dav v černém. Viděl jsem spousty vzlykajících ženušek, zavěšených do svých mužů, kteří nesli po rukách smuteční kytice. Dnešek asi nikomu z nás tady nepřišel veselý, ale já byl na tohle dávno zvyklý. Pokud nechcete většinu svého života vidět uplakané lidi, nedělejte v pohřební službě. Ale někdo to dělat musí.

Mrazivou měsíční nocí kráčel hlubokým sněhem mohutný kůň. Švihal hustým, do copánků zapleteným ocasem, neúnavně se brodil závějemi a z nozder se mu kouřilo. Jeho jezdec, zahalený v tmavém plášti s kápí, pevně držel uzdu a unavený seděl v sedle.