Rovni až před Bohem

Za zády mi zněl umíráček a já už raději típl cigaretu, abych neschytal příliš káravých pohledů. Dnešek moc smíchu a radosti neskrýval. S autem jsem stál vedle kostela, do kterého plynul dav v černém. Viděl jsem spousty vzlykajících ženušek, zavěšených do svých mužů, kteří nesli po rukách smuteční kytice. Dnešek asi nikomu z nás tady nepřišel veselý, ale já byl na tohle dávno zvyklý. Pokud nechcete většinu svého života vidět uplakané lidi, nedělejte v pohřební službě. Ale někdo to dělat musí.

Jsem vcelku povaha klidná, která se s faktem jménem Smrt už smířila. Jen dělám práci, jako každou jinou, i když se nad tím leckdo ošije, když mu řeknu, že jezdím s pohřebákem.
V zrcátku jsem si upravoval kravatu a schoval si krabičku do kapsy u kalhot. Můj parťák mě nerad viděl kouřit. Zrovna teď někde pobíhal a já využil krátké svobody a zapálil si. Jenže to by na mě nesměla jedna z těch paniček v černém vrhnout znechucený pohled. Vzalo mi to na tabák úplně chuť. Radši jsem si ho odpustil a zabloudil jsem očima mezi smutečními hosty.
Co mě udivilo. Byla jich spousta a všichni oblečení v poslední, snad rovnou pohřební, módě. Umřel snad někdo slavný? Dnes jsem o tom neměl moc tušení, jen jsem řídil a vykládal rakev. Kostel jim určitě sotva vystačí, možná někdo z nóbl pánů bude muset stát při posledním sbohem umrlci.
Po rameni mě najednou plácla něčí ruka a vytrhla mě ze zamyšlení.
„Koukáš po hezkých slečinkách?“ Uviděl jsem vedle sebe široký úsměv mého parťáka, už trochu ošizený o několik zubů, co mu vypadaly stářím. Starka, tak jsem mu pracovně říkal. Mnohokrát jsem přemýšlel, kdy jeho samotného povezu vzadu v dodávce, jako nehybného pasažéra, ale on by mě snad chtěl i přežít. Čilejší, než kdokoliv v jeho věku, to rozhodně Starka byl. Oblek měl už šedivý než černý a na hlavě měl ošoupanou čepku, kterou sundal jedině v domě Božím.
„Kde jsi byl, Starka?“ zeptal jsem se ho a ignoroval, že si ze mě zas tropí žerty. Někdy připomínal starého opičáka.
„Na výzvědách. A móc jsem sa toho dověděl.“ Poklepal si přitom lišácky na nos.
„To jsi celý ty,“ mávnul jsem nad tím rukou. „Pořád by jsi šmejdil kolem, jako lovecký pes.“ Předstíral jsem, že mě nijak svým tajnůstkářstvím nezaujal. Děda ale věděl jak na mě. Stačilo mu se kolem mě promenádovat a dělat vševědoucné tváře, i když ta jeho se skoro topila ve vrstvách hlubokých vrásek. Pak jsem to vzdal. Uměl docela pěkně vyprávět, i když jsem si někdy připadal, že se mnou není starý muž, ale babka drbna.
„Je tu mnóho nóbl pánů a dam. Umřela totiž mladá slečna jedné bohatýrské rodiny,“ začal Starka a já už přestal raději předstírat nezájem. „Smutno je tu ale dvakrát tak tolik. Mladá slečna se totiž měla za tři dny vdávat.“
Vytřeštil jsem oči. Holka umřela tři dny před svatbou?!
„Taky ti z toho hučí v hlavě jak v úle, viď?“ ušklíbl se na mě svým polozubatým úsměvem.
Nic jsem na to neřekl, nenapadala mě slova. Na tohle se nedalo říci nic.
„Je to smůla, říkala jedna z těch paniček,“ pokračoval Starka a díval se k bráně do kostela. Lidí už ubývalo, dovnitř vcházeli poslední opozdilci. „Slečna se měla vdávat za šikovného kluka, s velkýma penězma. Ten má teď po nevěstě. Mohlo jim to dobře klapnout.“
„Trpěla nějakou chorobou?“
Znovu mě plácl do ramene svou žilnatou rukou, tentokrát pochvalně.
„Na to jsem se také ptal, mladej,“ mrkl na mě. „A ta nóbl paní se ke mně naklonila a povídala šeptem: To vůbec ne. Šeptá se, že mladá slečna se prý zabila sama.“
Poklesla mi brada. Starka nade mnou dočista vyhrál.
„Kde ty na to chodíš, ty čerte,“ zamručel jsem na něj káravě. „Tohle nikde neříkej! Co když se to roznese a budeš mít potíže?! Chceš, aby tě třeba její rodina zažalovala, že rozhlašuješ o smrti té holky lži?!“
Starka se na mě hrozně zamračil, až jsem si myslel, že se na mě kouká šedivý čert.
„Žádná lež!“ pohrozil mi prstem. „Když mi někdo lže, poznám to na sto honů!“
Mohlo by se z něho doutnat, jak jsem ho dostal do varu. Zakládal si na tom, že nikdy neroznášel lži, ale stejně se svého klevetění ne a ne zbavit.
„Jen jsem chtěl, abys to raději nikde neposílal dál, ano?“ snažil jsem se radši rychle uhasit ten oheň, v tom jsem docela dobrý. „I tak, mohla by z toho být potíž jedna za druhou…“
Rázem z něj zlost opadla a vševědácky vysunul starou čelist dopředu. „To máš pravdu, chlapče,“ pokýval hlavou. „Ale přesto… Slečna si sama sáhla na život. Je to vážně velice smutné povídání. A víš proč?“
„Co proč?“ pokusil jsem se dělat hloupého. Ale asi ho od tématu neodvedu. „Nechci to vědět, ať už je to, co chce.“
„Ale já vím, že chceš.“ Pošťuchoval mě do boku, byl jak vykutálené děcko.
Vypadalo to, že sprchne. Nebe se nad námi mračilo a mraky se koulely jeden přes druhý, jen tak tak zadržovali na poslední chvíli déšť. Nehodlali jsme čekat, až nás ten nečas zasáhne a schovali jsme se do auta. První kapky deště začaly narážet do skla a my ještě zahlédli, jak se zavírají velké kostelní dveře. Za okamžik začne poslední rozloučení.
„Rakev si chce nést otec se syny a strýcem,“ oznámil mi Starka. „Je to takový prkenný chlapík. Oháknutý od hlavy až po paty jako knížepán. Móc dobře si nejspíš sedí ve svý zlatý klícce. A ta jeho paňmáma! To je Dáma s velkým dé!“ Odmlčel se a nespokojeně na mě pohlédl. „Ale ani slzičku jsem ji neviděl upustit. Jako ledová královna byla. Pozdravil jsem ji a čekám, že mi jako pravá dáma odpoví. Ale ona mlčela. Jako kdybych byl pes.“
„Bohatí takoví bývají,“ utrousil jsem nevrle. Začal jsem mít znovu chuť na cigaretu. „Copak si myslíš, že těm by ses mohl rovnat? My jsme obyčejní lidé, zato oni jsou výjimeční. Mají peníze. A to je jediné, po čem touží.“
Starka se na mě nějak divně díval, moc jsem tomu jeho pohledu nerozuměl.
„Jestli chceš, aby tě brali jako sobě rovného, musíš mít peněz víc než oni sami,“ dopověděl jsem svou a klepal prsty o krabičku tabáku, schovanou v kapse u kalhot. Zrovna teď, když venku prší a Starka sedí tady se mnou, se mi zachce kouřit. Měl jsem vážně dobrý den.
„Správně, chlapče můj,“ pokýval souhlasně hlavou. Přitom se tvářil podivně vážně, až mě to zaráželo. Co se mu honí v hlavě? „Máš pravdu. Bohužel, to ten její milý neměl.“
Přihlouple jsem na něj zamžoural. Copak z nedostatku tabáku mám nějaké slyšiny? Špatně jsem mu musel rozumět. Chtěl jsem otevřít pusu a zeptat se ho, jestli by nemohl tu poslední větu ještě jednou zopakovat, ale zarazil mě.
„Rozuměl jsi mi správně,“ řekl Starka a zahleděl se skrz přední sklo auta ven do deště. „Mladá slečna se totiž zakoukala do chlapce bez peněz. Představ si to, boháčům by se do rodiny přiženil někdo, kdo nemá ani floka. Myslím, že to paňmáma nechtěla za žádnou cenu dopustit.“
„Starko, co to meleš?“ vyjel jsem na něj už zvýšeným hlasem. „Jak jen můžeš nahlas něco takového říct? Vždyť to by přece-“
„Mohli, synečku,“ vskočil mi do řeči zapáleně děda. „Co sis myslel, že jsem si to vycucal právě z prsta? Je tu spousta lidí a já se toho hodně dozvěděl. Mladá slečna byla zamilovaná, ale do toho špatného kluka. Byl jsem v kostele a vyzpovídal tam jednu jejich služku, která nesla k rakvi květiny. Všechno mi pověděla, uplakaná byla moc. Měla totiž slečnu velmi ráda.“
Chytil jsem se za hlavu. O co se to ten stařík pokouší?! Jestli to ti boháči zjistí, že kolem nich čmuchá, nebude se jim to vůbec líbit!
„Řekla mi, jak se se slečnou její paní matka hrozně hádávala. Slečna chtěla prý s tím chudákem chlapcem utéct. Ale panímáma na to šla oklikou.“ Hlasitě zamlaskal, jako kdyby se mu představa té ženy přímo ošklivila. „Měla kontakty u vyšších pánů. Stačilo jí jen u nich prohodit pár slov a milého kluka nechali vzít do armády. Co nejdál od mladé slečny.“
Jestli se moje chuť na cigaretu v autě probudila, znovu po Starkových slovech úplně vyhasla. Pokud to byla pravda, pak… Můj odstup k vyšší vrstvě se prohloubil ještě víc. Zamračil jsem se. Jak by mohl někdo tak podle jednat? Copak jsou lidé, že dokáží ničit štěstí jiných? Do armády…

„Tohle trvalo takový rok.“ Starka si sáhl do malé kapsičky na prsou a vytáhl růženec. Jen letmo jsem si ho prohlédl, vypadal staře, kříček byl zčernalý, jak ho mnohokrát třel mezi prsty. To teď také začal dělat. „Pak kluk mladé slečně zmizel z očí úplně. Panímáma na to dohlédla. Nechali ho poslat za hranice.“ Dlouze vydechl a já poznal, že všechno, co tady řekl, myslel smrtelně vážně. Že si nic nevymyslel. A že mi tady také jen jako obvykle neklevetil, ale mluvil, jak jen nejlépe mohl. Konečně jsem určil ten divný pohled, co měl vepsaný ve tváři. Byl smutný, tak jak jsem ho ještě nikdy neviděl.
„Asi víš, co bylo pak,“ téměř zašeptal. „Nevrátil se. Kdosi ho zastřelil. Mladou slečnu chtěli rychle zasnoubit, za někoho jí rovného. Vdavky ale sama zatrhla. Oběsila se. Ani nenechali otevřít rakev, aby lidé neviděli její krk. Všechno jen kvůli tomu, že ti dva milí si nebyli rovni. Ona bohatá krásná slečna a on jen… jen obyčejný kluk z ulice.“ Hlas se mu zlomil. Ani já bych nevydržel dál mluvit. V krku se mi utvořil knedlík, těžko se mi dýchalo. Bylo to poprvé, kdy se mi chtělo plakat na cizím pohřbu.
Seděli jsme dlouho zavření v autě a poslouchali jen bušení kapek o kapotu. Velké dveře Božího domu se konečně otevřeli a ven vešlo procesí. Matně jsem viděl, jak za knězem nesli dlouhou černou rakev a za ní vysokou postavu v sukni a velkém klobouku.
„Nikdy,“ zavrtěl jsem jakoby sám pro sebe hlavou. „Nikdy nebudu jako oni. Dělá se mi z nich na nic.“
„Ano, chlapče. Jen buď dobrým člověkem,“ šeptal chraptivě děda. „Takhle to chtěl Bůh. Aby lidé byli dobří. Ale bohužel tomu tak dycinky není…“
„Proč to vždy musí skončit takhle-“ Nedokázal jsem to dál říci, došla mi slova. Starka mi sevřel svou sukovitou rukou rameno.
„Jak? Myslíš špatně?“ zeptal se mě se smutným úsměvem. Přikývl jsem a radši se odvrátil očima od procesí. Lidé z kostela se vlekli za rakví jako dlouhý černý ocas.
„Ono to tak vypadá, chlapče. Že to všechno špatně dopadlo,“ povídá mi chlácholivým dědečkovským hlasem. „Ale na druhou stranu… Jsou teď oba dva šťastni. Jsou spolu v nebi. A před Bohem jsou si všichni rovni.“

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *