Můra a motýl

Barbara Arianne Lecter, Zmijozel Těžké bílé chomáčky mlhy se líně povalovaly nad zemí. Vzduch byl mrazivý a bodal do plic každého, kdo se nadechl. Většina lidí byla doma, u teplých krbů a sálajících kamen, ale ne každý měl domov a ne každý si mohl dovolit takový luxus. Amanda kráčela pochmurným soumrakem, země jí pod nohama jemně křupala. Možná, kdyby tenkrát nebyla hrubá, kdyby se jí podařilo situaci zvládnout jinak… Nechtěla to udělat, ale měla na výběr? Došla k zdobené mahagonové brance. Na okolních sloupcích poblikávaly lucerny, kolem kterých se třepotaly desítky nočních motýlů. Amanda je s úžasem sledovala. Nevadí jim, že nemají barevná křídla, nepotřebují je. Jsou to noční tvorové – stejně tak jako kdysi bývali i oni. Jediný rychlý pohyb stačil...

Moc luny

Eleanor Nephrit Moon, Havraspár Tak, jako se dívá každé dítě na barevné bublinky zabarvené barvou jaru na nádobí, jež před chvílí vyfouklo z bublifuku, s takovou radostí se každou úplňkovou noc vydávali mladí thorgové do jeskyně, klenuté nad obrovským jezerem za jejich domorodou vsí. Vzhledem thorgové víceméně připomínali obyčejné lidi – hlava, dvě nohy, k častému sténání všech zaneprázdněných maminek také jen dvě ruce, jeden pár očí a vlasy jim také nechyběly, pokud jste zrovna náhodou nenarazili na někoho plešatého, což se i v takovém světě, jako byl svět thorgů, mohlo stát za zcela normálních okolností. Zkrátka a dobře, za bílého dne a taky sedmadvacet nocí jste je nemohli od lidské rasy rozpoznat podle ničeho. To za úplňku, to už bylo něco jiného. Bůh...

Úsměv, prosím!

Adanedhel Bloom, Zmijozel Když se vám úplně nejvíc nedaří, co uděláte? Jdete ven? Pozvete k sobě pár kamarádů? Raději ležíte v posteli a jen si čtete? Jsou lidé, kteří by tohle nikdy neudělali… Usadila se hned naproti jeho třídě, rozhodila kolem sebe záhyby své sukně, urovnala si vlasy tak, aby jí nebylo příliš vidět do obličeje a předstírala smutek. Chodba byla úplně ztichlá, do zvonění chybělo ještě pár minut, a tak měla čas zkontrolovat svůj vzhled v kapesním zrcátku. Výborně! Nasadila výraz čirého zoufalství a čekala – co kdyby je profesor pustil dřív? Se zazvoněním vyběhl ze třídy. Hodil krátký pohled k existenci na zemi, zatvářil se sice tak, aby bylo vidět, že se mu ten pohled nelíbí, ale utíkal dál. Stejně jako všem ostatním se mu nechtělo...

Nevím

Felicitas Frobisherová, Mrzimor Byla jednou jedna holčička. Žila s rodiči v malém domku na kraji vesnice s naprosto nezajímavým a žádné pocity nebudícím názvem Žabokrky a chodila do školy. Byla vlastně úplně obyčejná, měla dvě nohy, dvě ruce, dvě modré oči, jeden nos, jedna ústa, dlouhé blonďaté vlasy a šílené jméno Markéta Klára Evženie Eulálie Evelína Otýlie Cimburgis Kornélie Kunhuta Hildegarda Henrietta Jenovéfa Dorothea Agnes Isabela Eleonoroa Albína Klotylda Matylda Kateřina Klementina Frederika Alexandra Valentina Zita Barbora Adelaida Žofie Renata Anna Terezie Vilemína Amálie Geraldina Renata Gregoria Maxmilliana Johanna Gabriela Esmeralda Louisa Leopoldina Josefína Karolina Antonie Františka Alžběta. Vlastně ne, jmenovala se úplně obyčejně Maruška, ale...

Už brzy…

dany Kiribatin, Mrzimor Probudil se propocený na kost. Zahýbal unaveně očními víčky a uviděl každodenní růžovou barvu na zdi. Dokonce i obraz Vandasových kopretin visel tam, kde ho viděl naposledy večer. Zdálo se mu, že se v místnosti nic nezměnilo. Poslední dobou se mu nespalo moc dobře. Ty sny ho drtily jako ozubená kola. Pomalu si začal připouštět, že nerad usíná. Bál se už od okamžiku, kdy se navlékal do pyžama s legračním proužkem. To pyžamo mu koupila před pár lety manželka. Krásná, zdravá, milující žena. Měla vkus a cit, ale tento noční oblek jí moc nevyšel. Nikdy ho nenosil rád, ale chtěl jí udělat radost – tak se párkrát přemohl. Od její smrti ho ale nosil pravidelně, vlastně spal jen v něm. Když bylo potřeba pyžamo vyprat, udělal to hned ráno a...