Netvor a princezna – část druhá: Sebastian 2/2

IV

Neříkala nic, místo toho se rozešla směrem ke mně.

Uteč.

Zastavila se jen kousek přede mnou. Přes hlavu jsem měl kápi a všude byla tma. Nemohla ani vidět moji tvář. Jen trochu zlatavé oči. Zvláštní, jak se změnily. Co si pamatuji, bývávaly zelené.

„Jména jsou důležitá. Dělají nás lidmi.“

„Možná nejsem člověk, slečno.“

„Člověka poznám.“ Stála si za svým.

Opravdu to začíná být nebezpečné – UTEČ.

Mlčel jsem.

„Povíte mi své jméno,“ řekla pomalu, „když vám já povím to své?“

Překvapilo mě to. Tak moc jí záleželo na mé totožnosti, že byla ochotna porušit společenské konvence? Každopádně, jako by na ně kdy dbala.

„Ano,“ řekl jsem po chvíli váhání. „S tím bych, myslím, mohl souhlasit.“

„Jsem Linette.“

„Sebastian.“ Viděl jsem, jak se usmála.

„Sebastian,“ zopakovala něžným hlasem. Nezdálo se mi, že by se ještě bála. Ne. Srdeční tep se jí zklidnil. A překvapeně jsem si uvědomil, že ten můj také. Cítil jsem se s tou dívkou dobře. Samozřejmě, že jsem věděl, že tohle všechno je nebezpečné. Také mě mohli chytit a zabít. Nevím, kolika lidem bych se byl schopen ubránit.

„Linette! Dítě!“ Vzduch prořízl hlas její chůvy. S povzdechem se za tou ženou otočila.

Uteč.

Neslyšně jsem couvl do tmy a ztratil se jim z dohledu.

V

Nešel jsem příliš daleko. Princezna byla mladší než já a ve mně její křehkost budila ochranářský instinkt. Než jsem odešel, chtěl jsem si být jistý, že s chůvou odejde bezpečně domů.

Samozřejmě, že neodešla. Co jsem si také mohl myslet? Zpovzdálí jsem sledoval, jak se zmateně rozhlédla, když mě nikde neviděla. Odešel jsem bez jediného slova rozloučení. Viděl jsem, jak jí tvář trochu posmutněla. Rozhovor se mnou byl pro ni jistě dobrodružstvím, jakého se jí příliš nedostává. Každopádně asi chtěla zažít víc. Rozběhla se do ulic a udýchané, staré chůvě brzy zmizela z dohledu. Viděl jsem, jak na ni unaveně volá jménem.

„Však ona se vrátí,“ vydechla nakonec vyčerpaně a belhala se zpátky do hradu.

Musel jsem se pousmát. Ta dívka se mi líbila. Byla tak odvážná! Tak houževnatá! Nesledoval jsem ji krok za krokem, ale držel jsem se tak blízko, abych ji stále slyšel. Slyšel jsem na kilometry daleko, to je pravda. Každý obyčejný člověk by mi mohl závidět.

VI

To, co jsem dělal, se ostatně ukázalo jako dobrý nápad.

Zachytil jsem silný pach alkoholu. A pak jsem poslouchal. Skřípavé otevírání dveří krčmy. Těžkou opileckou slinu, která pleskla o dlažební kámen. Nerovně dopadající kroky nalitého muže. Cítil jsem jeho odporný pijácký dech. A pak jsem zaslechl ji.

„Pane, můžete mi pomoci? Ztratila jsem se, a… Možná byste mi mohl ukázat, kudy k náměstí?“

Nešťastnice! Mezi šlechtou se s takovými pijany nikdy nesetkala. Neměla ani tušení, jaké jí hrozí nebezpečí!

„Á, slečinka,“ zazpíval opile muž. „To víš, že-“ Škyt. Vážně odporný chlap. „To víš, že tě můžu-“ Škyt. „Že tě můžu odvést na náměstí. Zrovna-“ Škyt. „Zrovna jdu tou samou cestou.“

Cítil jsem, jak se ve mně vaří krev. Celý jsem se třásl a svaly se mi bolestivě napínaly. Zatnul jsem zuby k sobě, abych nekřičel. Kůže se začala trhat. Prýštila krev. Dásní se prorvávaly ostré zuby. Krev mi spolu se slinami odkapávala na zem. Padnul jsem na všechny čtyři. Nedokázal jsem se udržet na dvou nohou. Ne v tuto chvíli.

„Ne, prosím… Víte co? Já… Já myslím, že to zvládnu.“

„Ale no tak, kočičko. Jsi tak- Jsi tak krásná.“ Její vlasy zašustily, jak jimi projely opilecké prsty.

„Nechte mě být. Nedotýkejte se mě!“

Nedokázal jsem zarazit bolestný výkřik, když mi projela ostrá bolest skrz prsty a nehty se změnily v ostré drápy. Vytáhl jsem se zpět na nohy. Jako v mlze jsem vnímal cestu, kterou jsem běžel. Cestu k místu, kde jsem ji slyšel.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.