Setkání pod hvězdami

Vzdušná báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Sklání se v pokoře zlatavé klasy, koruny topolů ožívají tajemstvím, a ty něžně čechráš mi vlasy, ač skryt před zrakem vidoucím. Lehký tvůj dotek jak měsíční záře, když procházíš bezesnou nocí. Já mlčky nastavuji tobě tváře, víčka zavřená, srdce tlukoucí. Houpací křeslo zasténá tiše, jednou, dvakrát, než utichne zcela. Lístek magnólie snáší se z výše a svítá, dřív, než bych chtěla. Skrze veselý zvonkohry hlas vítáš znovuzrozený jasný den. Setkáme se pod hvězdami zas, až jednou zabloudí můj sen. Redakční úpravy provedla Helenia...

Větrná píseň

Vzdušná báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Stébla trávy se kymácejí, k severu se naklánějí. Tam se právě bratři bijí, o velké dědictví bojují. Pár havranů nad jejich hlavami prolétne, a čeká, který z bratrů dřív padne. Starší – urostlý a statečný, otcova pýcha, a mladší – zpěvák a umělec, už sotva dýchá. Vítr smutnou píseň hvízdá si, doma matka chlapců stýská si. Havrani v pařátech zlé zprávy roznáší, že daleko za lesem padli královští hoši. Jemný vánek laská kadeře bratra staršího, i jeho soupeře. Větřík si písně notuje dál… Kdo bude náš další...

Zúfalé riešenie

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Prečo to robíš?“ Utrela som nôž od krvi. „Mistovi sa nepáčiš.“ „Viem. Ale prečo ty?“ „Aby mi vymazal spomienky, samozrejme.“ „Urobí ťa Otrokyňou. Stratíš sama seba.“ „Bola som obeťou epidémie pneumorozy. Keď ma v nemocnici navštívili rodičia, prestala som dýchať. Odvtedy, vždy keď vidím ich tváre, bielu farbu či mi zazvoní v uchu, vrátim sa tam. A to je len zlomok príkladov. Dennodenne dookola cítim, ako bezúspešne lapám po vzduchu, ako pomaly umieram. Bez Mista sa stratím nenávratne.“ „Myslíš si, že ťa niekto zachráni.“ „Retriever nie je mýtus, je môj bratranec. Posledné slová?“ „Medzi Otrokmi mám vnuka. Prosím, zachráňte...

Za hranicemi IV – Vzhůru do oblak

Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Pokračování příběhu Za hranicemi III – Záhadné setkání (živel země). Leovi se Elvířina vykouzlená jahoda velice líbila. Jeho široký úsměv mu rozjasnil celý obličej. „Jsi šikovná. Moc šikovná,“ pochválil dívku. Těch pár jednoduchých slov způsobilo, že se Elvíra cítila jako v nebi. Leo ji pochválil! Nikdy by nevěřila, že jí slova cizího člověka mohou udělat takovou radost. Vždyť to jsou jenom slova… Následně si uvědomila dvě věci. Za těmi slovy se schovávalo uznání. Nebylo to lehké, naučit se tuto dovednost. A za druhé, Leo nebyl cizí člověk. Byl její učitel a rádce a ona k němu cítila úctu. Od člověka, kterého si vážíme, je pochvala o hodně sladší. * „Dnes se naučíš létat,“ řekl Leo jednoho rána. Nebe bylo jako...

Šťastný pád

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Město se probudilo do jednoho z velmi horkých dnů. Anna byla plna nadšení. Dnes je tak krásný den, jako stvořený pro koupání. Anna si sbalila potřebné věci a vyrazila. Oblékla si barevné tričko a lehounkou letní sukni pod kolena. Cestou po pohyblivém schodišti však najednou zafoukal silný vítr. Sukně se začala nadouvat a rychle zdvihat. Anna se ji snažila prsty zachytit. Potřebovala k tomu obě ruce a tak se pustila opěradla. Náhle však vítr zafoukal silněji a Anna ztratila rovnováhu. Chvíli letěla vzduchem, vítr jí hvízdal kolem uší. Najednou ji zachytily čísi silné ruce. Tak Anna poznala svého budoucího...

Vichřice

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Všude kolem mne je křik. Lidé utíkají domů, ani tam ale vlastně nejsou v bezpečí. Lámou se stromy, létají věci, popolétávají dokonce i auta. Je to vlastně docela děsivé, ale já to s jakýmsi podivně zvráceným zájmem pozoruji, jako by se mě to vlastně netýkalo. Cítím se docela v bezpečí, i když kolem mě jančí lidi a lítá doslova všechno. Napadne mě trhlá myšlenka, jestli to nemá něco společného s mým jménem – Gale. Vichřice. A hned si za to málem nafackuju – vždyť to zní jako něco z hlavy mý pošahaný tety! Jenže… Neměla teta přece jen pravdu? Existuje nomen omen? Redakční úpravy provedla Helenia...