Tma

Slečna Mira si pro čtenáře připravila krátký příběh nořící se do mysli padající duše člověka, který je mrtvý a čeká na své znovuzrození. Nebo je to snad jen sen?

-*-

Tma – tma tak hustá, že jsem si byl jist, že mě pohltí, pokud jí brzy neuhnu.

Jaký by to ale mělo smysl? Všechno bylo pryč.

Jakýsi zvířecí instinkt ve mně ale vzbuzoval strach. Strach tak strašný a neovladatelný, že jsem ustoupit musel. Instinkt, který mě k tomuto donutil ale netušil, že za mnou už nic není. Mé bosé a zaprášené nohy poseté odřeninami a záděrami se s očekávanou kamennou podlahou nesetkaly. Místo toho mi kolem uší prosvištěl ledový vzduch, jako by se se mnou loučil a pak…

Padal jsem.

Nevím, jak dlouho.

Nevím ani kam.

Jedinou konstantou tohoto zvláštního přespříliš dlouhého pádu byla tma. Místo temnoty večerního nebe třpytícího se stříbrem hvězd a vlnícího se hloubkou oceánů, to byla tma hladová, a ačkoli hluboká, zdála se mrtvá a bez pohybu. A právě tato tma pronikla hluboko do mého nitra, provrtala se do těch nejzazších koutů mého bytí a uvelebila se v těch nejsvětlejších místech. Místo očekávané temnoty se spolu s touto tmou mými žilami rozšířil mráz tak otupující, až jsem se obával, že pokud dopadnu, nic neucítím a v hlavě budu padat stále dál.

Poznám vůbec, až v téhle monotónní tmě zemřu?

Uběhla jediná vteřina nebo již padám hodiny? Dny?

Tma. Tma byla jediné, co jsem viděl, cítil a dýchal. Působila jako naprosto odlišný způsob žití. Jako bych až doteď dýchal a žil ve světlu, chráněn svitem slunce ve dne a stříbřitou září hvězd a měsíce v noci. Chráněn před touhle dusivou, těžkou tmou. Tmou tak těžkou, že tíha mého vlastního těla naprosto přestala existovat.

A přeci jsem byl naživu, pokud bych svou existenci mohl nazývat žitím.

Nebo jsem již zemřel a jediné, co ze mě zbývalo, byly mé myšlenky.

Ve tmě na tom ale nezáleželo.

Ve svém stavu nebytí jsem měl čas přemýšlet, vzpomínat a doufat v budoucnost, ať už může být jakákoli.

Nebyl jsem tak dlouho, že veškeré mé vzpomínky, dobré i špatné, se staly pouhými obrazy mihotajícími se před mýma očima.

Nejistota, jíž jsem zpočátku byl uchvácen, se rozplynula a zanechala za sebou jen prázdnotu, kterou bez prodlení zahltila tma.

Strach, to zvířecí nutkání se zachránit, mne nechal napospas osudu. Prázdno, které za sebou zanechal, bylo zalito temnotou dříve, než jsem si všiml, že jsem něco takového kdy cítil.

Nebýt té tmy, jež právě pohlcovala vše, čím jsem býval, cítil bych se povzneseně. Ale i význam tohoto slova již unikal mé otupené mysli.

Každá má myšlenka a pocit, vše se pomalým, pozvolným tempem měnilo v tmu, až brzy nezbývalo nic. Nic než tma.

Nevím, kolik času – slova, jehož význam znovu chápu až nyní – uběhlo v té neměnné temnotě.

Avšak mohu říci, že když mé oči, pokud jsem ještě nějaké měl, spatřily světlo – drobné zamihotání stříbřité hvězdy - byl jsem oslněn. Ne. Ne oslněn. Ohromil mne pocit tak široký a tak složitý, že ho zde jen těžko popíšu.

Přesto se o to ale pokusím.

Pocit to byl takový, jako bych byl znovuzrozen – a nyní věřím, že tomu tak opravdu bylo. Můj stav nebytí byl v mžiku nahrazen nadlehčující tíhou hmotného těla. Rázem jsem byl. A pocit to byl tak obrovský a překrásný, že když se světlo na dotek přiblížilo, mým hrdlem se prodral výkřik.

Nebyl to ale výkřik děsu či snad úleku, ale naprosté úlevy, když veškerá tma, která mne pohltila, mé tělo opustila. Či v něm snad nikdy nebyla.

Redakční úpravy provedla Freya Reeves