Úplňková noc

Úplňková noc

Moji milovaní čtenáři a autoři, potřetí mi bylo ctí uspořádat pro vás výzvu a potřetí jste mne nezklamali! Podařilo se vám sepsat strašidelný příběh, ze kterého až běhá mráz po zádech. Ač byl čas neúprosný, většině z přihlášených autorů se podařilo sepsat své pokračování a v jedenácti lidech dokončit příběh o rovných 1800 slovech. 

Doufám, že se vám bude líbit. Už vás nebudu zdržovat od čtení.
Vaše Vrba.

-*-

Ten les tam stál tisíce let a dlouhá staletí do něj žádný člověk nevkročil.

Možná je odrazoval už sám název – Les prokletých.
Možná to byly obrovské pavučiny s průměrem několika metrů, které bylo dobře vidět už od kraje lesa.
Možná jim stačilo jen slyšet skřípění stromů.
Nejhorší to ale bylo za mlžných večerů. To se z lesa ozýval co hodinu křik jako by tam někoho mučili.

Legenda tvrdí, že mlha mučí troufalce, který se odvážil vstoupit do lesa. A od té doby se snaží mlze uniknout. Ale bez pomoci se mu to nepodaří.

Toho večera mu měla svitnout naděje…

Na obloze právě svítil měsíc v úplňku, a k životu se probírala kde jaká havěť. Když by se jeden však opravdu dobře zaposlouchal, uslyšel by i tiché našlapování okázalé čarodějky malého vzrůstu. Shrbená záda smýkala za sebou, a přestože v obličeji vypadala jako dívenka, její tělo ji zrazovalo a podpírala se holí jako stařenka. Příznivá konstelace hvězd a měsíce přivedla čarodějku až před samotný Les prokletých. Mlha byla tak hustá, že neviděla ani na krok a velké pavučiny ozařoval zářící měsíc. Žena se zastavila, v ruce ji klimbal košíček, a ona odkudsi vytasila svou hůlku.
Kdejaké pověsti praví, že některé byliny a přísady do lektvarů se musí sbírat právě v půlnoc úplňku, aby opravdu fungovaly. Kdo by se ale vydal do lesa, ze kterého vychází prapodivné skřeky? Někdo, kdo si dostatečně neváží svého života? Nemůže být ta neznámá tak zdaleka, že by nevěděla o mučedníkovi, který byl stejně pošetilý a do lesa plného nástrah se už dávný čas nazpět bez sebemenšího respektu vydal.
Žena si navlékla na krk prapodivný amulet, svou havraní hřívu zahalila hávem, ze kterého ji svítily pouze oči v barvě avanturinu. A tak tam stála vstříc sobě samé a jako by se dívala skrz mlhu i les.

Zahoukání velkého víra ji přimělo se pohnout. Naposledy se ohlédla, avšak cestička, po které jsem z nedaleké vesničky stařenka přišla, byla zahalena do tmy, stejně jako všechno ostatní kolem ní. Otočila se proto k cestičce opět zády a zašeptala tiché: „Lumos.“ S osvětlenou hůlkou držící daleko před sebou vkročila čarodějka do mlhou opředeného lesa.
Opatrně a zároveň tak rychle, jak jí její věkem unavené nohy dovolily, našlapovala lesním podrostem a ve svitu hůlky hledala rostlinky, které ke své práci bylinkářky potřebovala.
Právě se ohýbala k bršlici, kterou pod jedním vykotlaným dubem objevila, když v tom se lesem ozval táhlý děsuplný výkřik.

Lekla se tak moc, že upustila bylinku i košíček a zmateně se rozhlížela po lese.

Měla takový strach. Nevěděla co dělat protože uprostřed hlubokého, temného a děsuplného lesa nebylo vidu ani lidu. Tak se s obavou pomaloučku vydala směrem na místo, odkud byl slyšet křik.

Pokračovala dál a dál, hlouběji do lesa.

Ale stále se bála. Křik se přibližoval čím dál víc. Každou chvílí se chtěla otočit a vrátit se. Byla však velmi statečná i když stará. Zanedlouho narazila na malý palouček, v našedlém odstínu, na který svítil měsíc. Podél paloučku stály borovice a před každou hořely svíčky.

„Co to je u Merlina za divné místo,“ zabručela pro sebe.

Čekala chvilku jestli uslyší nějaký nářek, ale bylo tam ticho jako v hrobě. Svíčky plápolaly v mírném vánku. Opatrně se rozhlédla okolo sebe. Kdo sem u všech rohatých dal ty svíčky?
Najednou se přímo před ní objevil bledý chlap.

„Dobrý večír vynšuji krásná dáÁÁuváá,“ začal vřískat na celé kolo.

Čarodějka zůstala stát jako přibitá a vylekaně na něho hleděla.

„Prosím za prominutí, jestli jsem Vás ctěná dámo vylekal,“ galantně se uklonil. „Víte první dojem je pro mě velmi důležitý.“

„Ach tak…,“ vydechla čarodějka a odhrnula si z očí vlasy.

„Ještě jednou se omlouvám za svůj výkřik,“ promluvil muž. V bledé tváři bylo vidět, jak se mu míhají oči od mladé tváře k věkům opotřebovanému tělu. „Neměl jsem v úmyslu se chovat nezdvořile. Na chvilku jsem měl pocit, že vidím přízrak. Máte s sebou podivné světlo a to na Vás hází v mlze strašidelně odlesky. “

Čarodějce začalo docházet, že má co do činění s mudlou. V mysli hledala ten správný výraz, aby se neprozradila.

„To je jen baterka. Dostala jsem ji k narozeninám, už ani nevím od koho,“ mávla nad tím čarodějka scvrklou rukou a znovu se zadívala na palouček.

Měla nutkavý pocit, že by tu vůbec neměla být. Ale cosi, a nemohla identifikovat co, ji drželo na místě jak přibitou.

Lesem se rozlehl výkřik a všechny svíce naráz zhasly. Neviděla si ani na špičku nosu. Jejím tělem projel chlad. Zima, děsivá zima, jí svírala útroby a nedovolovala jí myslet na nic jiného. Skácela se na zem a schoulila se do klubíčka. Hůlku nechala v hábitu, snažila se přesvědčit sama sebe, že ji nepotřebuje.

„Hloupá čarodějko,“ uchechtl se hlas. „Teď tady budeš navěky bloudit, stejně jako já.“

Ze tmy se zableskly modře zářící oči a někdo si začal vesele pískat.

„To sis vážně myslela, že tě ten starý amulet ochrání?“ ozvalo se odněkud zpoza jejího levého ucha.

Ve tmě se snažila najít vyděšeného mudlu, ale marně.

„Hledáš jeho?“ zaznělo tentokrát z větší dálky a uprostřed palouku se rozsvítila jedna jediná svíce.

„Hola héj madáám,“ zahulákal bodře mužík, jehož tělo vypadalo jinak než předtím. Průsvitněji. Několikrát zamrkala a pokaždé se jí zmocnila palčivější úzkost.

„Nechat se nachytat na takový laciný trik,“ proneslo to, co se vydávalo za mudlu skřípavým hlasem, a proměnilo se v oblak dýmu. Okolo se zdvihl silný poryv větru a čarodějka se ocitla ve vzduchu tváří v tvář modrým očím.

Postupně se před čarodějkou zhmotnilo tělo bytosti, která by neměla podle legend již dávno existovat. Byl to jeden z Původních. Pradávna bytost, která dala život všem magickým tvorům. Čarodějka ho poznala podle černého znamení, které se mu táhlo od krku až po spánek. Původní odstoupil krok od vznášející se čarodějky.

„Opravdu smutné, jak jste vy kouzelníci důvěřiví a hloupí. Nepamatuji si, že bych vás stvořil takové,“ řekl pohrdavě. Vychutnával si bezmoc, která se zračila v očích čarodějky. Pradávný se zhluboka nadechl a jeho ústa se zkřivila pohrdavým úšklebkem. „Strach, páchneš jím. Ale tomu bude konec, maličká. Slibuju, že nebudeš trpět,“ natáhl ruku a pohladil ji po tváři, „protože tě ještě budu potřebovat. Dříve jste vy čarodějové byli nelítostní a krutí a než s vámi skončím, zase takoví budete,“ slíbil.

Tělo čarodějky se začalo zmítat v křeči. Po chvíli však ochablo a sneslo se na zem. Původní mávl rukou a žena zalapala po dechu. Její čistá duše ještě chvíli bojovala proti jedu, který se šířil jejím tělem, ale marně. Oči čarodějky potemněly, a po těle se jí začaly objevovat černé obrazy označující služebníka Původního.

„Vstávej, Morgano,“ přikázal znovuzrozené čarodějce, „máme práci. Je na čase vzít si zpět to, co je mé.“

„A co to je, můj pane?“ zeptala se Morgana, která se mezitím postavila na nohy.

„Nadvládu nad všemi, které jsem kdy stvořil, nad lidmi, nad světem,“ odpověděl jí.

Na druhé straně mýtiny se ozvalo hlasité tleskání a poryvem větru se rozsvítily všechny svíce.

„Bravo!“ pronesl pobaveně čísi hlas, jehož majitel byl ukrytý ve stínu stromů, „vždy si měl cit pro drama, Maddene.“

Původní vztekle zaklel, protože ten hlas poznal. „Nepamatuji si, že bych tě sem zval, Killiane,“ vyštěkl.
Muž udělal krok vpřed a odhalil tak svou pohlednou tvář. Morganě se rozšířily oči poznáním. Na mýtině totiž stál bratr jejího pána.

„Nepamatuji si, že bych se tě měl na cokoli dovolovat, bratře,“ podotkl s úsměvem Killian. „Zato si dobře pamatuji časy, kdy se od tebe tví Služebníci odvrátili, protožes jim předal i něco, cos asi tak úplně nechtěl, touhu měnit svět podle svého.“ Pohlédl na Morganu a také ji pohladil po tváři.

V černých liniích začaly vykvétat drobné stříbrné ornamenty a také její oči na chvíli zazářily stříbrným svitem měsíce.

„Uzavřeme sázku, bratře. A uvidíme, zda na světě není něco ještě děsivějšího než nelítostná krutost.“ S potutelným výrazem podal Morganě její košík plný bylinek a koření. „Záleží totiž na úhlu pohledu.“

Morgana měla pocit jakoby po neuvěřitelně dlouhé době, kdy se nemohla nadechnout a topila se v nekonečné temnotě, konečně vyplula na hladinu – a tak se nadechla pořádně. A v tom nádechu bylo všechno – měsíční světlo, pach prchajícího kouře ze svíček, zbytek jejího třesoucího se strachu, cizí ztracené sny, a především tklivá příchuť naděje. V tom jediném nádechu ta stará žena vše pochopila.

Po tváři se jí skoulela jedna jediná slza, plná toho nejryzejšího stříbra.

Pomalu se přiblížila ke svému pánovi, tak blízko, že cítila jeho dech na své tváři. Smutně se usmála a hlasem, který zněl poprvé tak, jak si vždy jenom představovala, že zní, řekla: „Už to stačí. Vše už bylo uděláno. Staří bohové odešli, už tady pro vás není místo. I tento les pomalu ztrácí svou sílu a umírá, spolu s vámi. Je čas se vrátit zpátky domů.“

Pak si Morgana opatrně otřela zářící slzu špičkou ukazováčku a vložila ji do úst. V tu chvíli nebyla starou ženou, ale prastarou silou, která kdysi posunula kontinenty. Byla matkou, která každé jaro rodí nové a nové děti. Byla tím, kdo otevírá dveře poutníkům na poslední cestu. Byla plná života. Pomalu se natáhla po Maddenovi a něžně ho políbila na ústa.

Zbytky třpytivé slzy, jež jí ulpívaly na rtech zastaly své. Lesem se roznesl ještě jeden výkřik, ten ze všech nejděsivější a nejstrašnější, ze kterého vstávaly chlupy po celém těle. Avšak to měl být ten poslední skřek. Poslední, který se lesem roznese, zároveň to poslední, co vydá z úst Madden. V ten okamžik se totiž celý zkroutil v ošklivé křeči, oči pevně semknuté, div se nezavrtávaly hlouběji do hlavy. Pak oči rychle otevřel, snad děsem, snad úlekem, aby Morgana ihned spatřila, že jsou černé jako noc. Černočerné, až to bolelo, až se do nich nedalo dívat. Černota z Maddenových očí se začala pomalu šířit dál, vzlínala do všech stran, začalo to pomalu, ale postupně čím dál rychleji. S černotou se šířila také nicota. V místech, kde se kůže dotkla, ta se začala scvrkávat. Madden tak byl stále menší a menší, až z něj zbylo pouze malé černé scvrklé torzo. Killian vše pozoroval s hrůzou v očích. Když vše ustalo, podíval se na Morganu a bez jediné emoce zmizel. Morgana dobře věděla, že jeho bytí bylo s Maddenem pevně spjato.

Tehdy snad poprvé od polibku Morgana vydechla. Na obloze se rozzářil Měsíc mnohem větší silou než doposud. Morgana se rozhlédla po lese, aby zjistila, že už vůbec nevypadá strašidelně. Naopak to byl velice vlídný a příjemný les. Pavučiny byly tytam, svíčky zmizely a větve stromů se romanticky kroutily do stran. Všude létaly světlušky. Bylo slyšet houkání sov a kvákání žab. Prokletí z lesa zmizelo.

Za Morganou cosi zašustilo. Otočila se a zahlédla člověka. Byl to mladík v roztrhaných šatech, který nejistě stál a díval se na ženu s nadějí v očích. Ta se na mladíka přívětivě usmála a pronesla:
„Pojď. Na tomto místě sis už jistě užil svého dosti. Je na čase konečně odejít,“ a natáhla k němu svou velkou vlídnou dlaň.

2 komentářů

  1. Violleta Amanita Omelleta
    Lis 24, 2022

    To co jsme stvořily… Je krása!

  2. Violleta Amanita Omelleta
    Lis 24, 2022

    Fakt super ☆

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.