Živlová bouře – šestá část

Šestá část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře je zde pro Vás.

-*-

Bylinkářku i felčara našel na okraji města, jen každého na jiném konci. První se rozhodl promluvit s bylinkářkou, protože mu přišlo, že by mohla o mágovi vědět spíš, než felčar.

Bydlela v malém dřevěném domku na samém okraji jižního města. Už na první pohled si nešlo nevšimnout, že tady se žije trochu odlišně, ale bylinková zahrádka kolem domku dodávala vesnický ráz a tak nějak připomínala místa, která znal a měl rád.

Prošel kolem nízkého plotu z pleteného proutí a zabočil na pískem sypanou cestu ke dveřím. Párkrát do nich zabušil a čekal. Nic se nedělo. Nakoukl dovnitř proto malým oknem.

Vnitřek neskýtal nic závratného. Obyčejné chudé vybavení, všude to však silně vonělo po různých bylinách. Po bylinkářce ale ani stopy. Tiše si povzdechl a obešel domek na zadní dvorek. Všiml si, že se od něj někam k lesu táhne úzká vyšlapaná cestička. Neměl co ztratit, vydal se proto po ní.

Slunce ho šimralo v obličeji a on si jeho hřejivý dotek užíval. Prsty sem tam zavadil o stéblo vysoké trávy a musel se pousmát, když si uvědomil nádheru lesa barvícího se do podzimních odstínů.

Až k hranici lesa bezpečně rozpoznával vyšlapanou cestu, ta se však s padajícím stínem stromů ztrácela.

“Sakra, měl jsem dávat větší pozor,“ zamumlal pro sebe, prohrábl rukou popadané listí na zemi a jestřábím zrakem projel celý obzor.

Les tiše šuměl, občas zaslechl křik nějakého dravce nebo padající větev. Nic ale nenaznačovalo přítomnost někoho dalšího. Podruhé si povzdechl a vykročil do lesa. Okamžitě na něj padl stín dosud neopadaných korun stromů.

Poměrně brzy se les měnil z prostupného smíšeného na čistě jehličnatý a světla kolem ubylo.

Prodíral se mezi hustě rostoucími mladými smrčky a nadával si, protože neměl tušení, co tam vlastně hledá.

Jen chvíli před tím, než se rozhodl otočit zpět, spatřil v dáli před sebou pohybující se větve. Na tom by v lese nebylo nic divného, kdyby k tomu neslyšel také zvláštní šustění a šramocení.

Protože nevěděl, co může očekávat, potichu, přikrčeně, se plížil k místu. Kolem se stromy netísnily tak těsně na sebe a někde až do výše pasu rostly keře vraního oka. Na zemi si všiml i pár borůvek.

“Víte o tom, že tohle je prudce jedovaté?” promluvil ženě těsně za zády a ta leknutím upustila košík. Plody se jí rozsypaly po zemi.

“Tak ti pěkně děkuju,” zpražila ho pohledem a rozhodně měla na jazyku ještě další peprnou poznámku, ale rozmyslela si ji.

“Proč to sbíráte? Copak nevíte, co s vámi udělá i jediná kulička?”

“V lese si můžu sbírat, co budu chtít a tobě je do toho velký kulový. Já bych se zase mohla ptát, proč se mi plížíš takhle za zády. Okrást mě o bobule asi nechceš, leda by sis je vysbíral z jehličí a jestli chceš něco jiného, tak ti radím Černou růži, tam seženeš určitě lepší holky.”

“Co?” vykulil oči. “Ježiš, ne!” máchl rukama a o krok ustoupil. Bylinkářka ho sjela jedovatým pohledem.

“Tak hnusná snad zase taky nejsem,” odtušila suše a dala se do sbírání bobulí zapadaných mezi jehličí.

“Nic takového jsem tím říct nechtěl,” cítil se hloupě a doufal, že si nevšimla, jak mu studem hoří tváře. “Jste bylinkářka, že? Hledal jsem vás.”
“Proč jsi nepočkal u chalupy?”

“Nerad čekám na místě,” pokrčil rameny.

“Určitě,” přikývla s ironickým úšklebkem a dál sbírala bobule. “Tak co ode mě chceš?”

“Hledám mága.” Bylinkářka se strnule zastavila uprostřed pohybu a pomalu k němu zvedla oči.

“Žádného neznám.”

“Určitě? Vy, bylinkářky, většinou…”

“Většinou co? Léčíme magií? Taky jsi přišel pro vynucené přiznání, abys pak mohl shrábnout prachy?”

“Nedělám pro krále!” zasyčel nepříjemně a pak se zarazil. “Tedy, vlastně ano, ale ne z vlastní vůle a rozhodně nikoho neudám. Navíc si nemyslím, že jste čarodějka. Jen doufám, že někoho takového znáte.”

“Co ti dává ten pocit?”

“Nevím. Doufám,” pokrčil rameny a slabě se usmál. Dřepl si k ženě a začal jí pomáhat se sběrem.

“Nikoho neznám a ani nechci. A udělal bys mi radost, kdybys s nikým nemluvil o tom, žes mě potkal.”

“Jasně…”

Věnoval jí poslední, poněkud zklamaný, pohled a vstal. “Nerad jsem rušil.”

Po cestě přes město se nedokázal zbavit hořkého pocitu, který se mu usadil v krku. Levou ruku si opřel o hrušku meče, druhou zahákl za opasek a snažil se vytěsnit z hlavy pochyby nabývající na síle. Slunce ho teď hřálo do zad a běžný ruch města dokázal alespoň na chvíli rozptýlit jeho pozornost.

Marov si žil svým životem a on nikoho nezajímal.

Na Náměstí Fleguse Bargského ho zaujal sloup, kde lidé mohli nechávat vzkazy, zejména se však využívala pro městské a královské dekrety. Přišel kousek blíž a zahleděl se na plakát. Soudě podle barvy, která se mu obtiskla na kůži, když si pergamen přidržel, aby mu nevlál ve větru, ho vyvěsili nedávno.

Hledán z důvodu praktikování magie
Ignerius Latimor
Odměna za živého či mrtvého podle stanovy krále, vyplácí radnice města

Trpce se pousmál. Neměl sice představu, kolik mohl král nabídnout za předání hlavy jediného mága, ale ani kdyby neměl nic, k něčemu takovému by se nesnížil. Navíc pochyboval, že zmíněný muž je skutečný mág. Moc toho o nich nevěděl, ale poté, co mu prozradila bylinkářka, sázel spíše na to, že jde o nevinného člověka, kterého se někdo snaží zbavit.

Cestou za felčarem si stále více všímal lidí žijících ve městě. Dělníci, rolníci, vojáci, kováři i žebráci. Marně přemýšlel, kolik z nich by bylo ochotných vyměnit lidský život za peníze.

Konečně došel do zapadlé uličky na severní straně města. Domy stály tak těsně u sebe, že tam panovalo přítmí jako během stmívání. Nad vchody do domků se pohupovalo několik zrezivělých a zašlých vývěsních štítů. On se zastavil pod hadem objímajícím dřevěnou soušku. Lehce strčil do dveří a zaťal zuby, když hrozivě zaskřípaly.

Uvnitř ho do nosu praštil kyselý puch, který nedokázal identifikovat. Před ním stál dřevěný pult zamazaný od různých látek a po stranách ho zaujaly vitríny s kusy těl živočichů, rostlin, ale také kamenů nebo prášků a mastiček.

“Copak? Jaký neduh to bude?” O pult se znuděně opřel muž v černém plášti se skvrnami na prsou a rukávech. V obličeji se zdál unavený, ale oči mu jiskřily. Prohlížely si ho, odhadovaly. Nejspíš také hledaly nějaké známky nemoci nebo problému.

Pomalu přistoupil k pultu a ještě chvíli se rozhlížel po roztodivných nádobách.

“Hledám mága.”

“Tak takovou nemoc jsem ještě nepotkal,” zavrtěl hlavou rozhodně felčar, v jeho obličeji se však něco změnilo a on poznal, že ho pochopil.

“Vím, není právě obvyklá, ale slyšel jsem, že byste mi mohl pomoct.”

“Kdepak,” felčar odstoupil od pultu, “můžu pomoct s rýmou nebo kašlem, ale tohle neznám. Je mi líto.”

“A nevíte, kdo by mohl?”

“Nevím. Zkuste to víc na jih, třeba tam bude někdo vědět,” mírně kývl hlavou a ztratil se někde mezi regály.

Artis si povzdechl. Chápal, že ten muž má strach, ale takhle se opět nikam nedostal. S pocitem marnosti a ztraceného času opět vyšel ze dveří.

Na prahu se rozhlédl. Neměl sebemenší ponětí, co bude dělat. Začínala se ho zmocňovat beznaděj a chuť do něčeho pořádně kopnout.

Brzy k tomu dostal příležitost. Na konci ulice, zabrán do myšlenek, zakopl o špatně postavený soudek a málem upadl. Peprně zaklel a vší silou do soudku kopl. Ten se odkutálel stranou, to však nestačilo. Kopl znovu, ještě jednou a naposledy. Zuby zaťaté, pěsti zrovna tak, celé tělo našponované  a před očima mírná mlha. Když skončil, soudek se na jedné straně mírně rozpadal a on se beznadějně svezl podél zdi vedle něj. Založil si hlavu do dlaní a zhluboka dýchal. V hlavě mu hučelo, ten největší záchvat vzteku ale pomalu mizel. Opřel hlavu o zeď a chvíli jen bezcílně zíral na protější dům. Cítil se tak nějak prázdný. Podvedený a navíc v něm rostla nenávist ke králi. Chvílemi proklínal sám sebe, že na něco takového vůbec přistoupil. Jenomže neměl na výběr. Kdyby to neudělal, už by ho žrali červi někde v zemi. Přesto se mu jeho úkol zdál nesplnitelný, ale s tím král počítal. Doufal přece, že se ho tím nadobro zbaví.

Prohrábl si rukou vlasy a na okamžik zavřel oči. Dopřál svému tělu krátkou chvilku odpočinku. Když je pak otevřel, zamžoural proti jasnějšímu světlu na konec ulice, kde spatřil stín postavy. Zdálo se, že na něj mává, jenže si tím nebyl jistý. Když se to poněkolikáté opakovalo, rozpačitě vstal a vykročil za ní. V tu ránu postava zmizela. Musel popoběhnout, aby stihl lem jejího pláště, jak mizí v další ulici.

“Hej! Stůjte!” křikl za ní, ale ani se neotočila. Přidal proto do kroku, ale stále ji nedokázal dostihnout.

Na křižovatce dalších dvou ulic se zastavil. Ztraceně se rozhlížel a snažil se ji najít. Pak spatřil obrys postavy postávající ve stínu přístřešku u jednoho domu. Zahalena do dlouhého pláště s kapucí přes hlavu. Neviděl jí do obličeje, ani jestli má u sebe zbraň. Pomalu, rozvážně a s tělem připraveným k boji, k ní zamířil. Snažil se ji odhadnout, rozpoznat úmysly a zastavil se kus od ní. Pro případ, že by na něj zaútočila.

“Trvalo ti to,” sykla a on ji poznal.

“Co tu děláte? Nechtěla jste mi pomoct.”

“Rozmyslela jsem si to.”

“Proč?”

“Nevím, asi jsem ti uvěřila. Tak chceš radu nebo ne?”

“Samozřejmě.”

“Za městem na jih je hustý les. Říká se mu Havraní hvozd. Když půjdeš proti proudu potoka, který jím protéká, narazíš na malé stavení. Měj oči otevřené, mnozí projdou kolem a nic nespatří. Otevřená mysl bude tvůj největší přítel. Tam najdeš, koho hledáš.”

“Můžu vám věřit?” Polevil v ostražitosti, nepotřeboval ji.

“Musíš. Tak, jako já tobě. Hodně štěstí,” popřála mu a prosmýkla se kolem něj. Díval se za ní, dokud nezabočila z ulice pryč.

Nedokázal přijít na jediný důvod, proč by mu lhala a rozhodně to byla stopa, kterou musel prozkoumat. S trochu lepší náladou se proto vydal do hostince, kde na něj čekal jeho věrný čtyřnohý společník.