Živlová bouře – část čtvrtá

Čtvrtá část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře je zde pro Vás.

Olvin dohodu dodržel a oba se už krátce po východu slunce pohupovali v sedlech koní. Artis zkoumavě, přesto bez nějakého většího smyslu, přejížděl očima po obzoru a musel uznat, že zpěněná voda tříštící se před nimi  o ostrá skaliska má něco do sebe.

“Támhle to je.” Gunter se ve třmenech postavil a ukázal na tmavý bod v dálce před nimi.

“To je sakra daleko. Jak se tam dostaneme?” Artisovy oči pátraly po nějaké očividné cestě, ale bez výsledku.

“Vede tam dolů stezka, ale koně budeme muset nechat tady.”

“Dobře,” přikývl a mimoděk zvedl zrak k nebi. “Nelíbí se mi to. Blíží se pořádná bouřka.”

Mračna v dálce skutečně tmavla. Navíc se zvedal vítr a větve nízkých keříků se začaly postupně ohýbat stále víc k zemi. V této oblasti království se počasí často měnilo a bouřky s prudkými lijáky a větry tu už nikoho nepřekvapily.

Stezka svažující se dolů k jeskyni vedla strmými skalami pokrytými mechem a vodními řasami. Když nastal velký příliv, někdy voda dosahovala až takhle daleko. K tomu však docházelo jen výjimečně a nejčastěji ještě o úplňku.

Kameny podkluzovaly a oba museli být nesmírně opatrní, protože některé skalní hrany dokázaly rozříznout kůži jako papír.

A pak se před nimi konečně otevřel vstup do jeskyně. Jako brána do podsvětí nebo otevřená huba nějakého netvora se tyčila do výše a z jejích útrob k nim vál jemný, vlhký vánek.

Artis si všiml, jak se Olvin zatřásl. Našlapoval opatrně, ruce se mu chvěly a podivně také zbledl. S posvátnou úctou hleděl do jeskyně a pak se s obličejem bílým jako vápno otočil k němu.

“Dál… dál nejdu. Dovedl jsem tě až sem. Teď zaplať.”

“Nezajímá tě, co je uvnitř?”

“Ne!” téměř vyjekl, a zorničky se mu hrůzou zúžily. “Ty to neslyšíš?”

“Ne. Co?”

“Ty zvuky. Takové jemné kvílení.”

“To je jen vítr. Skalní průduchy si dokáží strašidelně pohrát. Nic to není.” Znovu pohlédl na jeskyni a pak na svého průvodce. “No, budiž. Tu máš,” vyskládal mu do natažené dlaně tři zlaté mince. “To bude stačit, ne?”

“Bude. Děkuji ti! Jsi velice štědrý. Ale líp bys udělal, kdybys dovnitř nechodil.”

“Musím,” trpce se pousmál. “Tak tedy sbohem. Třeba se ještě někdy potkáme.”

Vykročil k jeskyni a musel uznat, že na něj dobrý dojem nedělá. Obří rozevřená tlama ho pohltila a on našlapoval tak tiše a opatrně, jak jen dokázal. Kap, kap, kap. Prudce se za zvukem otočil. Srdce se rozbušilo, uši nastražily a na zádech mu vyrazil studený pot.

“Uklidni se. Je to jen voda a vítr,” snažil se dodat si odvahy, přesto na něj místo působilo skličujícím dojmem. Jeskyně se táhla hluboko do moře a on neměl nejmenší tušení, co přesně tu hledá.

“Je to tu děsivý.”

Prásk! Meč vylétl z pochvy a zastavil se těsně u Olvinova krku. Ten držel oční víčka pevně zavřená, ruce zdvihl do výše hlavy a brada mu cukala jako dítěti, které se snaží přemoct pláč.

“Guntere!” Artis svěsil meč k boku, trochu povolil stisk rukojeti a otřel si orosené čelo. “Jsou tady všichni tak dementní, že se na takovém místě plíží někomu za zády?!”

“Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,” omlouval se šokovaný rybář, očividně se mu ale ulevilo, že už není sám.

“Co tu hledáš?”

“Říkal jsem si, že na kraji se mi snad nic nestane a třeba tu najdu modrou perlu.”

Cvak. Meč zajel do pochvy a jeho majitel se ujistil, že je připraven k okamžitému opětovnému použití. Pak si poupravil kazajku a chvíli se potýkal s páskem.

“Co je na ní tak zvláštního?”

“Na modré perle? Je nesmírně vzácná! Najdeš ji jen na svatých královských klenotech. Kdybys měl jen jednu jedinou, už bys do smrti nemusel hnout prstem.”

“Hádám, že v jejím nalezení je háček.”

“Jo. Dá se najít jen hluboko v jeskyni a ty jsou plné příšer.”

“Ještě jsem žádnou neviděl.”

“To je taky dobře. Mohlo by…” Jeskyní se nesla ozvěna dlouhého, táhlého zavytí. Ale neznělo to jako vlk, spíš jako raněné zvíře, které před smrtí nesmírně trpí.

Olvin zbledl ještě víc a přitiskl se k Artisovi.

“Co to děláš?!” zasyčel a odstrčil průvodce od sebe. Ani jemu se to však nelíbilo. Opět sáhl po pochvě a meč z ní pomalu vytáhl.

“Jdu dál,” oznámil potom. Děs v Gunterově tváři se nedal ani popsat.

Udělal jeden krok, druhý a ke třetímu se už nedostal. Zavytí se teď ozvalo přímo nad jejich hlavami a než se stihl podívat vzhůru, už před ním přistála odporně vyhlížející bestie.

Stála na všech čtyřech, hlavu měla lidskou, ale podivně zvrásněnou, nejspíš vodou. Tělo pokryté napůl šupinami, napůl kůží, drápy se zarývala do kamene a nelidsky přitom vřeštěla. Zapadlé oči v důlcích spíš plavaly a vyceněné zvířecí tesáky naháněly hrůzu.

Gunter na nic nečekal. Zaječel a hrůzou úplně zaslepen vyběhl z jeskyně. Nezáleželo mu na ničem jiném, než na jeho vlastním životě.

Artis křečovitě stiskl rukojeť meče. Přikrčil se a maličko rozkročil, aby získal větší stabilitu. Ani na jediný okamžik nespustil příšeru z očí. Krev mu stydla v žilách při pohledu na kousky masa, které se jí zasekly mezi zuby a otřásal se také odporem, protože ten zjev do normálního světa nepatřil.

Příšera vyla a jemu se to líbilo čím dál méně. Přivolávala si pomoc.

Sebral veškerou odvahu, která mu ještě zbývala a vrhl se proti ní. Hlasitý řev mu dodával kuráž, přes hlasité skřeky bestie ho však nebylo moc slyšet. Sekl po ní spodem a mířil na pravou přední tlapu, jenže zvíře mrštně uskočilo a ohnalo se po něm tlamou plnu zubů. Instinktivně máchl mečem a příšera odporně zavyla, tentokrát bolestí. Ostrá čepel proťala zvrásněnou kůži na bradě a na zem, kapku po kapce, dopadala krev. Ihned si všiml, že nebyla jasně rudá jako u člověka, ale podivně tmavá.

Rychle si začal přát, aby se býval byl netrefil. Zranění bestii rozdráždilo a tentokrát se po něm vrhla s takovou rychlostí, jakou nečekal. Udeřila ho do hrudi přední prackou a on v tu chvíli jakoby vůbec nic nevážil. Dopadl tvrdě na záda a silně se přitom udeřil do zátylku. Okamžitě se mu zatočila hlava a zvedl žaludek. Meč z ruky ale nepustil. Věděl, že se musí postavit, jinak se do něj v příští chvíli zatne plno odporných zubů.

Příšera mu žádný čas na odpočinek nedopřála. Postavila se na zadní, zaječela a znovu se vrhla proti němu. Trochu zmaten a dezorientován uskočil a máchl zvířeti opět po přední tlapě. Tentokrát přesně a v pravý čas. Hluboká rána nad kolenním kloubem se hrozivě rozšklebila. Tvor znovu zařval bolestí a vrhl se po něm. Máchal vždy jednou prackou a jemu nezbylo nic jiného, než uskakovat. Další tvrdý úder už by nejspíš nevydržel.

Jeho tělo ale odmítalo stále více spolupracovat a postupně ho opouštěly síly. Příšera už zase stála před ním a pomalu ho zaháněla do kouta. Uvědomoval si to a rozhodně nemínil zemřít jako slaboch zatlačený ke stěně. Zařval a vrhl se na ni. Ťal mečem shora, pak zespoda a ještě jednou. Neustupoval. Nutil bestii couvat až se jí najednou smekla jedna zadní noha, pak druhá až mu zmizela z očí.

Přesně si neuvědomoval, co se právě stalo. Jeho tělo fungovalo na vysokou dávku adrenalinu, ale srdce se mu málem zastavilo, když se na okraji římsy objevila jedna pracka a po ní druhá. Příšera se drápala zpět nahoru.

To nemohl dopustit. Přiskočil k ní a do pracky zabodl meč. Jakmile ho vytáhl, jeskyni naplnilo táhlé vytí. Bestie se pustila i druhou prackou a zřítila se dolů.

Chvíli trvalo, než sebral odvahu, aby se naklonil přes římsu. Opět se mu z té hloubky zahoupal žaludek. Na dno neviděl, ale na jednom skalním výběžku spatřil podivný hrbolek. Zvíře se zřítilo dolů a zabilo pádem na skálu.

“Hlavně doufám, že je po tobě…” Konečně si trochu oddychl a klesl na kolena. Hlava nespolupracovala a myslel si, že se brzy pozvrací.

Hrůze ještě ale neměl být konec. Když už si myslel, že to má konečně za sebou, zaslechl šustění, pak hluk padajících menších kamenů a nejistě za tím otočil hlavu.

“Už ne…,” zavřel na okamžik oči a polkl. Po skalní stěně se k němu blížilo další odporné stvoření, na chlup podobné tomu prvnímu. Přehodil si meč do druhé ruky, která ještě trochu spolupracovala a s nejvyššími obtížemi se postavil. Kolena se třásla, žaludek metal kotrmelce a najednou před ním nestála jedna obluda, ale dvě.

Zdvihl meč a chystal se bránit, jenže najednou všude zavládl hrobový klid.

Otevřel oči a prudce sebou škubl. Levou rukou tápal kolem sebe ve snaze nahmatat meč, až se mu to konečně podařilo. Převalil se na bok a ztěžka se vydrápal do sedu. Rozmazaná jeskyně se před ním pomalu pohybovala. Jakoby plul na lodi během pořádné bouře.

Po žádné nestvůře však nebylo ani vidu. Trvalo, než si uvědomil, co to leží před ním. Zvíře leželo na boku, oči dokořán otevřené v již němém výrazu hrůzy a tlamu rozevřenou. Na zem z ní visel tmavě fialový, slizký jazyk.

Podle všeho se zdálo, že zvíře je mrtvé. On si ale nemohl vzpomenout, jak se mu podařilo zdolat i tuhle druhou bestii a stále se ohlížel, protože očekával útok třetí. Srdce mu splašeně bušilo do hrudi, v hlavě hučelo a třásl se po celém těle. Teď už ne strachem, ale odporem a vyčerpáním.

“Odejdi!” Slyšel ten hlas, jakoby stál přímo vedle něj, proto se škubnutím otočil. Nikoho však nespatřil. Hlas se nesl ozvěnou dál a on s přimhouřenýma očima pátral ve tmě po neznámé bytosti.

“Odejdi, a hned!”

“Nikam nepůjdu.”

“Pak zemřeš,” zasyčel hlas a prolétl okolo něj. Artis se znovu otočil a opět klečel v jeskyni zcela sám.

“Zbabělče!” křikl najednou. “Ukaž se!”

“Odejdi!” vybídl ho hlas tak ledově, až se mu zježily vlasy na zátylku. Zatnul zuby a konečně se mu podařilo postavit. Sice stál v mírném předklonu, ale stál.

“Ne, dokud nezískám, pro co jsem přišel.”

“A co to má být?”

Naprosto z ničeho se před ním zjevila postava zahalená do tmavého pláště s hlubokou kápí na hlavě. Soudě podle hlasu šlo o ženu.

“Kdo jsi?” Meč stále třímal připravený, ale už se necítil ohrožený. Tahle osoba, ať už to byl kdokoliv, vyzařovala podivný uklidňující pocit.

“Mé jméno by ti nic neřeklo.”

“Snažíš se mě odehnat?”

“Ano.”

“Proč?”

“Protože jsem se zavázala poslední modrou perlu chránit.”

“Nechci žádnou modrou perlu,” zavrtěl pomalu hlavou.

“Tak co tu hledáš?” Hlas zahalené postavy se změnil. Změkl. Už nebodal jako ostrá jehla.

“Hledám Mortmera Meadvika.”

“Králova syna?”

“Ano.”

“Není tu.”

“Kde je?

“Pryč.”

“Takovou odpověď neberu.”

Zasunul meč zpět do pochvy a pokročil o kus k postavě. Zajímala ho. Čišelo z ní něco zvláštního a on chtěl vědět co.

“Nemusíš. Prostě odejdi.”

“Už jsem řekl, nikam nejdu, dokud ho nenajdu.”

“Pak jsi tu zbytečně. Není tu.”

“Ty víš, kde je?” v nastalém tichu ani nebylo zapotřebí slov. “Kde je?”

“Nenajdeš ho, a i kdyby ano, smrtelník jako ty by neměl šanci.”

“Smrtelník?” zasmál se nahlas. Hned se však zarazil, protože pochopil. A mírně ho to urazilo. “Co tím chceš říct?”

“Váš život je prchlivý, vaše tělesná schránka křehká a inteligence…,” na okamžik se odmlčela, “No, také není právě valná.”

“Snažíš se mě urazit?”

“Chci, abys odešel!” Odpověděl zavrtěním hlavy a postava si stáhla kápi z hlavy. Stála před ním krásná žena s dlouhými kudrnatými vlasy tmavé, havraní barvy. Nahoře je měla sepnuté velkou zářivou sponou. Oči ho uhrančivě sledovaly a jejich hloubka se zdála nekonečná. Tolik přitahovaly jeho pohled. Líbila se mu. Až příliš. Div nezapomněl, proč přišel.

“Kdo jsi?” zeptal se podruhé, tentokrát však poněkud zastřeným hlasem. Žena to postřehla a luskla mu před obličejem prsty. V okamžiku se probral.

“Vynadíval ses?” káravě ho sjela pohledem.

“Ne…”

“Lidé…,” pronesla pohrdavě a otočila se k němu zády. Soudě podle pohybů pláště si založila ruce na prsou. “Zachránila jsem ti život.”

“Cože?” Nerozuměl jí. Vždyť tam vůbec nebyla.

“Kdybych ti nepomohla, ten druhý Aquen by tě roztrhal na kousky a tvými vnitřnostmi by si vyzdobil hnízdo,” ušklíbla se.

“Ale vždyť…” Tolik se to snažil celé pochopit, až se mu zatočila hlava.

“Nevím, co mě to napadlo,” pokračovala žena. “Asi slabá chvilka.”

“Tak… děkuji,” hlesl tiše. Připadal si jako pitomec. Zachránila ho ženská.

“Ještě, abys nadával! A teď už konečně pohni tím svým nakopaným zadkem a zmiz, než se objeví další. Znovu už ti pomáhat nebudu.”

“Proč ne?”

“Nechce se mi.” Líbila se mu. Její kousavost ho přitahovala.

“Dobře, půjdu. Až mi řekneš, kdo jsi a proč jsi mi pomohla.”

Žena si ho měřila hodnou chvíli pohledem. Odhadovala ho a nejspíš uvažovala, zda jí za tu námahu a vysvětlování stojí.

“Jmenuji se Venisse z Yrwen. Jsem kněžka Vodního stolce.” Artis na ni v tu ránu zůstal nevěřícně zírat.

“Jsi mág?”

“Čarodějka, díky,” poodešla kousek stranou. “Nesnáším to slovo. Mág. Jako mák nebo vrak.” Chvíli si ho pozorně prohlížela. “Drak.”

“Cože?” zmateně se rozhlédl, protože si myslel, že ho upozorňuje na blížící se nebezpečí.

“Drak. Zní to podobně jako mág,” rozhodila rukama. “Co je? Tys ještě nikdy žádného mága neviděl, co?”

“Neviděl.”

“Tak ti gratuluju. Víš, kdo jsem, tak teď už vypadni!”

“Ještě jsi mi neřekla, proč jsi mi pomohla,” nenechal se odbýt.

“Jsou všichni smrtelníci tak natvrdlí? Brzy tu budou další Aqueni a v rozhodně větším počtu. A já už nemám náladu zachraňovat někomu zadek!” Došla až těsně k němu. “Líbila se mi tvá odvaha. Máš kuráž a nebojíš se. Třeba ještě vykonáš nějaké zajímavé věci,” pokrčila rameny a opět poodešla stranou.

“Jediná věc, kterou chci vykonat, je najít Mortmera.”

“Proč tě tolik zajímá?”

“To je mezi mnou a králem.”

“Ah, tak. Vsadils svou kůži a věříš královu slovu? Jsi bláhový,” pohrdavě se zasmála a z očí jí vyčetl, že si o něm myslí, jaký je hlupák. “Meadvik nikdy nedrží své slovo. Ani jako pouhý voják ne.”

“Vím, co je zač. A tobě do mých věcí vlastně nic není.” Oči se mu zúžily a v hlavě začínalo lehce pulzovat. Pociťoval postupně touhu z jeskyně odejít.

“Pak jsi blázen, protože jen ten by s ním cokoliv uzavřel.”

“Přesně to jsem potřeboval. Děkuju, opravdu báječně jsi mi pomohla,” zasyčel jedovatě. “Když teď dovolíš, konečně pohnu tím svým nakopaným zadkem a vypadnu.”

“Jak ráčíš,” ustoupila mu stranou a naznačila rukou gesto, které používají pinglové v lepších podnicích, aby si člověk připadal důležitě. Pouze se na ni tvrdě podíval a kulhavě prošel kolem ní.

Veškerou chemii pohřbilo její namyšlené chování.

U východu z jeskyně se mu udělalo trochu lépe. Pohled na světlo dokázal nějak podivně uklidnit a on se nemohl dočkat, až se vydrápe do sedla svého koně. Toužil teď jen potom, aby zapadl do nějakého teplého hostince a pak vymyslí, co dál.

Obloha stále víc tmavla a vládlo zlověstné bezvětří.

“Marov.” Zaslechl za sebou jemný hlas a otočil se. Venisse stála opět s kápí na hlavě u ústí jeskyně a zabodávala svůj pohled do něj.

“Co?”

“Marov. Je to vesnice v Cazimě. Zajeď tam. Pak pochopíš.”

“Pomůže mi to nějak v hledání?”

“Možná,” sepjala ruce u boků. “A možná ne. Kdo ví.” Na to se rozplynula jako oblak kouře nad ohništěm a on zůstal jen udiveně zírat. Přešlápl z jedné nohy na druhou a pak s chaosem v hlavě začal stoupat stezkou zpět ke svému koni.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *