Co je zcela zřejmé

Některé věci nám mohou připadat naprosto jasné, i když pravda je ve skutečnosti úplně jiná. A jednoduchý omyl může mít dost vážné důsledky.

-*-

Den, kdy skončila moje spolupráce s M. a P. začal tak obyčejně, jak to jen šlo. Ráno jsem se pustila do vyvolání snímků z víkendu, abych je mohla odpoledne odevzdat. M. a P. měli zrovna rušné období – ona zrovna propagovala válečný film s oscarovými ambicemi, on zase poslední sérii mezinárodně ceněného seriálu z prostředí mafie.

O fotografie z jejich společného soukromí byl enormní zájem a já jsem měla to štěstí být exkluzivní fotografkou tohoto hvězdného páru. Brali mě s sebou na dovolenou, na natáčení i předávání cen. Občas jsme s P. žertovali o tom, že jsem jako jejich mazlíček, jen s fotoaparátem.

Onoho posledního dne jsem zpracovávala fotografie z prodlouženého víkendu v Itálii. Přátelé poskytli M. a P. svůj dům v Toskánsku, aby se tam mohli na pár dní schovat a načerpat síly na kolotoč povinností spojených s premiérami.

U slavných osobností my, obyčejní smrtelníci, často zapomínáme, že jsou to taky jen homo sapiens se vším, co se s tím pojí. Zapomínáme na to, že z jejich životů vidíme jen vybrané zlomky, selektované médii a marketingovými odděleními studií, televizí nebo divadel.

Výhodou mé práce bylo, že jsem je viděla před kamerou, i za ní. Namalované, napudrované a vyoblékané, ale také těsně po probuzení, jak v pyžamu snídají.

Od chvíle, kdy mě pustili do svého soukromí, jsem je přestala vnímat jako panenku Barbie a panáka Kena. Jistě, byli to krásní dva lidé s nemírným talentem pro ztvárnění všech možných emocí, které se v člověku mohou zrodit, ale zároveň se mi odhalila obrovská izolace, kterou sláva přináší. Přičtěte k tomu únavu z vysokého pracovního nasazení, námahu spojenou s udržením příjemného zevnějšku a péči o domov a společný vztah… Člověk jim rázem přestane závidět.

Těch několik dnů v Toskánsku bylo pro mě zvláštních. M. a P. se posledních pár týdnů míjeli, takže se těšili na společně strávený čas.

„Budeme lenošit u bazénu a necháme se obskakovat. Žádné scénáře, proslovy ani e-maily. Žádné sociální sítě,“ prohlásila M. rozhodně, když P. v letadle hrál nějakou digitální hru.

„To se týká i tebe, drahoušku,“ mrkla na mě, „a samozřejmě i tebe,“ poslala vzdušný polibek mladé ženě s moderně rozcuchaným drdolem a výraznými brýlemi, která zrovna něco bleskurychle datlovala do notebooku. Erika s námi žila asi měsíc. Dostala za úkol sepsat o P. biografickou knihu.

„Všechny nás budou obskakovat a my úplně vypneme.“

„A kdo přesně nás bude opečovávat, miláčku?“ optal se P., aniž zvedl oči od hry.

M. udělala rukama pohyb jako čaroděj při extrémně složitém kouzlu.

„Někoho najdeme. Mezi místními.“

Už v letadle mi přišlo, že se k sobě moji zaměstnavatelé chovají jinak. V jejich chování přibylo chladu. Bylo to drobné, skoro nepatrné a přičítala jsem to hektičnosti posledních dní.

Jenže po příjezdu se to nelepšilo.

Jako fotografka v hledáčku nacházím více než jen kombinaci světla a stínu, barev a tvarů. Zvláště u lidí, které fotím několik let. Poznala jsem je tak dobře, že často dopředu vím, co udělají. Když M. pohne rameny, natočí hlavu a nakrčí rty určitým způsobem, vím, že v příštích vteřinách vtiskne P. nečekaný polibek. Stejně tak podle napětí mezi obočím poznám, že P. není v náladě a nemám se ani pokoušet ho fotit.

Toskánsko nás přivítalo mírným podzimním počasím. Bazén se nezdál nijak zvlášť lákavý. P. s Erikou se rozhodli věnovat psaní knihy a uklidili se do klidného koutu zahrady. Protože tvorba knihy patřila k tomu, co jsem setrvale mapovala, udělala jsem pár sekvencí snímků s tím, že to proberu až v počítači a možná z toho něco bude.

Při návratu k domu jsem si všimla M. jak zamyšleně stojí na balkóně v prvním patře a hledí do dálky. Nepřítomně míchala lžičkou kávu a zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Pomocí foťáku jsem si přiblížila její tvář. Vypadala, jako by se chystala skočit do hluboké propasti.

Nešlo mi to na rozum. Zatím to vždy byla M., kdo si zachovával optimismus a dokázal vidět řešení tam, kde my ostatní jen lomili rukama. Jak jsem tam stála uprostřed příjemně zarostlé severoitalské zahrady, připadala jsem si najednou ztracená. Něco se dělo a s největší pravděpodobností to ovlivní i můj život.

Byla jsem zvědavá, jestli bude ta změna vidět i na snímcích a zda náhodou nepůjde vystopovat, co ji způsobilo. Vrhla jsem se do vyvolávání s nebývalou vervou a měla jsem vše hotové mnohem dříve než obvykle. Uvolnila jsem podlahu v obýváku a rozložila snímky z Itálie jako fotoromán.

Zpětně se zdá všechno tak směšně jednoduché, ale mám dojem, že moderní člověk ztratil cit pro jednoduchost a přímočarost. Všechno je tak komplexní, že přestáváme věřit v existenci jednoduchosti.

Na většině fotografií byl P. ve společnosti Eriky. Bylo to do očí bijící a mě rázem bylo všechno jasné. Harmonické soužití mých dvou zaměstnavatelů narušila mladá kukačka, kterou je třeba vyhodit z hnízda. Ovšem ještě jsem musela přijít na to, jak to udělat.

Inspirace přišla velmi záhy.

Byla jsem právě u M., když P. vrazil od dveří, v ruce otevřený notebook a podle výrazu obličeje byl bez sebe vzteky.

„Viděla jsi to?“

Nechal M., aby si něco přečetla z obrazovky počítače. Její výraz potemněl.

„Kdo mohl něco takového udělat?“ otočila se ke mně a já musela šokovaně zavrtět hlavou.

Když se P. obrátil na svého agenta, aby situaci prošetřil, věděla jsem, co zjistí. Pár osobních předmětů z jejich domu někdo nabízel na aukčním webu. Vážné narušení soukromí… Pocit, že člověk nemá na světě jediné místo, kde by byl opravdu v bezpečí, to je silná motivace pro hledání narušitele.

Vyšetřování netrvalo ani týden. Inzeráty byly vloženy z Eričina notebooku. Vzhledem k tomu, že měla do domu M. a P. přístup a notebook má chráněný heslem, všichni se shodli na tom, že našli toho pravého viníka. Co na tom, že heslo k notebooku lze zaznamenat na video například pomocí fotoaparátu. Nikoho nenapadlo, že bych to mohla na Eriku prostě navlíknout.

Její vyhazov se dokonce dostal do televizních zpráv a později tu informaci převzaly snad všechny weby a blogy, které se zajímají o showbyz. Všechno jsem to sledovala a u srdce mě hřál pocit dobře odvedené práce. Proč čekat na boží mlýny, když lze zaslouženého trestu dosáhnout rychleji a vlastním přičiněním. Věřila jsem, že

Pochybnosti přišly až jednoho večera, kdy jsem se chystala odejít z rezidence M. a P. Zašla jsem si ještě na toaletu a když jsem vyšla, zaslechla jsem zvýšené hlasy z obývacího pokoje.

Erika stála zády ke mně a zuřivě ukazovala střídavě na M. a P.

„Kdo z vás mi zničil život? Kdo z vás to byl?“

M. postávala úplně konsternovaná u gramofonu, z něhož se ještě před chvílí ozýval Mozart. P. seděl na gauči a vypadal, že se chystal vstát, ale zuřivost Eričiných gest ho zarazila.

Zůstala jsem v chodbě a poslouchala.

Erika se otočila k M.

„Myslela sis, že to zkouším na P., nebo co? Taková pitomost! Mlčíte… Ale vy přece musíte vědět, že já jsem to nebyla. Někdo mě využil!“

Ani jeden z herců se nezmohl na slovo, jen omráčeně hleděli na Eriku. V tu chvíli jsem zahlédla, že na ně neukazuje, ale míří na ně zbraní.

P. konečně promluvil.

„Eriko, my vážně netušíme, co se stalo, ale určitě na to přijdeme. Jen odlož tu zbraň, než se stane neštěstí.“

Erika sebou trhla.

„Neštěstí se už stalo. Kvůli vám jsem přišla… Přišla o…“

Začala se neovladatelně třást. My ostatní jsme upřeně sledovali zbraň, která se zdála mimo kontrolu.

Jakmile byla Erika zase schopná řeči, zkusila navázat.

„Do třetího měsíce se o tom nemluví. Proto jsem ani vám nic neřekla. Ale…“

Z výrazu M. jsem vyčetla, že minimálně my dvě jsme pochopily, o co Erika přišla. Zřejmě si poslední dny plné dramat, obvinění a výslechů vybraly svou děsivou daň.

M. opatrně udělala dva kroky směrem k Erice.

„Drahoušku, my ti věříme a ty zase věř nám, že ani jeden z nás proti tobě nic nepodnikl. Vůbec by mě nenapadlo myslet si, že svádíš P.“

Erika trochu sklonila zbraň a ztěžka dýchala. M. pokračovala.

„Víš, v Itálii jsem zjistila, že jsem těhotná.“

P. zalapal po dechu.

„Chtěla jsem ti to říct, miláčku,“ oslovila ho M., „ale pak se toho tolik dělo a chtěla jsem počkat i z pověrčivosti, abych to nezakřikla…“

Už to vypadalo, že to šílenství skončí. Erika se zdála naprosto zaujatá překvapivou zpovědí, když vtom P. zkusil využít její chvilkové nepozornosti a skočil jí po pistoli. Když vyšel výstřel, všichni jsme sborově zaječeli…

Moje úplně poslední zakázka pro M. a P. bylo nafocení pohřbu. P. vypadal zdrceně a i pod prášky vypadal jako člověk, který je jednou nohou v pekle. Erika zavřená v blázinci, M. pomalu klesající do hrobu i s nenarozeným dítětem. Nedokázala jsem si představit, že bych někdy dělala něco jiného než fotografku. Ten den jsem to přehodnotila a přehodnocuji mnohé své názory.

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat