Případ u duhového jezera

Případ u duhového jezera

Doufám, že máte chvilku času, protože Případ u duhového jezera od slečny Viljy sepsaný pro bobříka strachu není žádný krátký příběh. Ale rozhodně stojí za to ho přečíst!

-*-

„Martin říkal, že ho oždibovala rybička!“ oznámil nadšeně Felix mamince už asi po páté.

„To je hezké, ale nesmíš do hloubky. Na tom jsme se domluvili.“
To už asi pětkrát slyšel zase Felix.

„Já vím, já vím,“ pokýval chlapec střapatou hlavou a zakomíhal nohama, které byly ještě moc krátké na to, aby jimi ze židle dosáhl až na podlahu.
Pak nabodl na vidličku zbytek řízku a začal maso okusovat. Měl slíbeno, že až oběd dojí, bude se jít moci koupat. To bylo v pořádku, protože táta mu vysvětlil, že když bude jíst hodně masa, bude z něj silák.
„Ale rajčátka už nemusím,“ oznámil s plnou pusou. „Oběd je maso.“

Když utíkal z chaty k vodě, ještě slyšel, jak se za ním maminka směje. Z kuchyně je krásný výhled přímo na jezero, takže k vodě směl Felix sám. Maminka přijde brzy, ale už je dost velký, aby se těch pár minut cachtal na mělčině bez přímého dozoru. Navíc má dětskou plovací vestu. Když došel tak daleko, aby mu voda sahala do pasu, zastavil se a rozhlížel se, zda pod hladinou neuvidí rybky. Moc si přál, aby ho taky oždibovala rybička jako Martina. Martin říkal, že to trochu lechtá a je to hrozná sranda. Felix měl hroznou srandu rád.

„Zůstaň tam, kde stačíš, Felixi!“ ozval se maminčin hlas.

„Nébój!“

Felix měl pocit, že na písečném dně před sebou zahlédl, jak se tam něco mihlo. Ryba, pomyslel si a ani si neuvědomoval, že se vydává od břehu dál, nebo že už se nohama nedotýká dna. Pak to ucítil. Něco studeného a slizkého se mu otřelo o nohu. Nebylo to moc příjemné, ale Felix byl tak vzrušený, že na tom nezáleželo.

„Mámí!“ zahulákal z plných plic nadšeně. „Je tu tady ryba! Mamí! Rýýýbááá!“

Pak se ho to dotklo znovu. Felix se snažil podívat se dolů, aby viděl, jak mu ryba oždibuje nohu, ale tak sebou ve vodě mlel, že přes bublinky si až na nohy neviděl. Měl si vzít potápěčské brýle, blesklo mu hlavou ve stejné chvíli, kdy se to mu něco studeného a slizkého sevřelo okolo kotníku a stáhlo ho to dolů pod hladinu. Felix leknutím zalapal po dechu a z úst mu k hladině uniklo několik velikých stříbrných bublin, zatím co jezerní voda plnila jeho plíce. Než pro něj všechno zčernalo, pomyslel si, že hladina je zespodu překrásná.

„Vím, že není běžná praxe volat kvůli jednomu utonutí,“ řekl zhruba padesátiletý muž unaveně a promnul si kořen nosu.
„Jenže v posledních letech se tu každé léto utopí víc a víc lidí. Nechtěl jsem prostě čekat, na kolik mrtvých se to vyšplhá letos a… no…. Bylo mu teprve šest.“

„To je v pořádku, detektive Englere,“ ujistila ho bez váhání Daniela. „Znám legendu o příšeře z Duhového jezera, a pokud tu začne umírat větší počet lidí, měl by se na to někdo od nás podívat. Jsme Ochránci lidí a tohle je přece naše práce. Je dobře, že jste nás kontaktoval. Mohu se podívat na tělo?“

Cestou do márnice jí detektiv Engler řekl, co se vypověděla chlapcova matka. Vyhlédla z okna kuchyně a viděla, jak chlapec stojí po pás ve vodě. Šla do ložnice převléknout se do plavek a slyšela ho volat, že vidí rybu. Když o chvíli později vyšla z chaty k jezeru, po chlapci nebylo ani památky. Nemohl být sám déle než minutu nebo dvě. Jeho tělo našli až druhý den na druhé straně jezera zapletené do kořenů vrby. Chlapec byl utopený a stále na sobě měl jasně červenou plovací vestu.

„Děti se mohou utopit rychle, víte? Často zpanikaří, když se dostanou pod vodu. Ale jezero je velké a nedává smysl, jak se mohl dostat tak daleko a tak rychle. Kdyby prostě plul po hladině, matka by ho musela vidět. A i kdyby ne, s tou jeho vestou bychom ho museli najít během pár hodin mnohem blíž místa, kde zmizel,“ zakončí detektiv Engler s povzdechem.

Daniela mu poděkovala a požádala ho, aby ji nechal s tělem chlapce o samotě. Měla co dělat, aby na sobě nedala znát rozrušení. Byl to její první samostatný případ a ještě ke všemu šlo o podezření na vodní stvoření. Jako malá byla příběhy o vodních netvorech přímo posedlá, později se na vodní nadpřirozená stvoření specializovala a svá studia v Ingolstadtu zakončila prací, kterou věnovala právě jezerním bytostem. A teď je možná na stopě bájná nestvůře z Duhového jezera. Poslední zmínky o ní sice byly staré skoro 700 let, ale to ještě nemusí nic znamenat. Zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila, otevřela své vnitřní oko a přistoupila k tělu Felixe Redberga.

Malé tělíčko v jejích očích lehce světélkovalo. Bylo na první pohled jasné, že život z něj už nenávratně vyprchal, ale ve zbytcích jeho aury se ještě číst dalo. Bylo to trochu jako naslouchat ozvěnám chlapcova života a smrti. Daniela s tím již měla dost zkušeností, aby se v intenzitě světla a jeho odstínech dokázala vyznat.

„Petere? Daniela,“ pronesla do telefonu, když se večer vrátila na svůj pokoj do hotelu. Peter byl Danielin nadřízený a měla povinnost mu denně podávat hlášení.
„Ohledala jsem tělo toho chlapce a kromě menší modřiny na kotníku na něm nejsou žádné stopy násilí. Zuby, drápy, přísavky chapadel, prostě nic. Ale našla jsem na něm zbytky ektoplazmy.“

„Ahoj, pokračuj,“ pobídl ji hlas z telefonu.

„Takže to bude práce nějakého ducha. Koupání u Duhového jezera je vyhlášené, to znamená nové utonulé každý rok. Ale tomu chlapci bylo jenom šest, útok na nevinného musel být prací pomstychtivého ducha, proto jsem místního detektiva požádala, aby mi vyhledal záznamy o násilných úmrtích v jezeře. Těch snad nebude tolik. Zítra si promluvím s chlapcovou rodinou a zkusím zjistit, jestli nemohl jít duch po nich,“ popsala Daniela dosavadní postup a posadila se na postel, aby si zula boty.

„Souhlasím, ale nezapomeň postupovat citlivě. Rodiče budou rozrušení a mohli by si začít myslet, že jim syna někdo zabil,“ připomněl jí Peter. „Jak daleko do minulosti budeš pátrat?“

„100 let,“ odpověděla Daniela bez váhání a do hlasu se jí vloudil náznak podráždění. „Posmtychtiví duchové se jen zřídka začnou projevovat později než padesát let od svého úmrtí. Ale chci být důkladná.“

„Nepochybuju, že si vše pamatuješ,“ zasmál se Peter. „Škoda, že ti ten netvor nevyšel.“

„Není všem dnům konec.“

Rozhovor s chlapcovými rodiči byl náročný a nic nepřinesl. Felixova matka neřekla ani slovo, jen na ni tupě zírala a žmoulala kapesník, ačkoliv měla oči suché. Její mysl byla jako zmražená šokem ze ztráty a nemělo by teď smysl snažit na ni jakkoliv tlačit. Daniela doufala, že se z toho ta žena dokáže nějak sebrat. Od otce, na kterého tíha toho všeho ještě plně nedolehla, se pak nedozvěděla nic, co by naznačovalo, že by po rodině Redbergových mohl jít zlý duch. Když jim pak oběma potřásla rukou, aby jim vyjádřila svou soustrast, nevycítila, že by na jednom či druhém ulpěla nějaká kletba. Nečekala, že by tomu bylo jinak, ale vyloučit tu možnost musela.

Detektiv Engler pro ni měl větší seznam složek, než odhadovala. Jeho důkladnost ji ale potěšila, zařadil totiž i záznamy o úmrtích, u kterých se jen uvažovalo o možnosti, že to nebyla nehoda a nezapomněl ani na sebevraždy. Ne všechny záznamy už byly digitalizované, takže ji v kanceláři čekala pěkná hromádka papírů k projití.

„Vím, že na tohle máte výcvik,“ začal detektiv Engler váhavě, když ji do kanceláře přivedl a ukázal jí, co a jak. „Ale pokud bych měl nějaký případ hádat….“

Daniela se na něj podívala a povzbudivě kývla. „Jste místní, váš názor je důležitý, povídejte,“ vyzvala ho.

Detektiv zavřel dveře, než pokračoval. „Anne-Marie Wehmayerová bylo 14 let, když zmizela a podezřelým byl jeden chlapec odsud. Její otec vypověděl, že za ní ten kluk chodil, Anne-Marie o něj neměla zájem, ale on si nedal říct a dívku se nakonec pokusil znásilnit. Stalo se to u nich a byl to právě její otec, kdo dívku zachránil. Zmizela pár dní na to. Ten kluk, jmenoval se Thomas Klein a byl jen o dva roky starší než ona, všechno popřel. Prý do sebe s Anne-Marie byli zamilovaní a chtěli spolu utéct, když je tehdy její otec načapal. Nikdo z místních mu nevěřil a nakonec se věci vymkly kontrole a Thomase rozhořčení lidé utopili. Tělo Anne-Marie se nikdy nenašlo, ale všichni tak nějak předpokládali, že skončila v jezeře.“
Detektiv se odmlčel a nakonec poklepal prstem na jednu z papírových složek. „Všechno najdete tady. Případ byl nakonec odložen.“

„Kdy se to stalo?“ zeptala se Daniela, při ohledu na složku jí ale bylo jasné, že to bude nejméně 20 let. Znělo to ale dobře, násilná smrt a tělo se nenašlo, takže nebylo řádně pohřbeno a duch má důvod chtít pomstu. Jestli ji ten kluk utopil, protože ho odmítla milovat, její duše by mohla být v jezeře uvězněná.

„Bude to pomalu 35 let,“ odpověděl Engler po krátkém zamyšlení a pak potřásl hlavou. „Josef Wehmayer tu pořád žije. To je její otec. Chudák, o pár let později mu při autonehodě zemřela i manželka s druhou dcerou. Od té doby je sám. Nedivím se, že už se znovu neoženil, ale já bych na jeho místě v tom domě už žít nedokázal. Strašili by mě duchové mé rodiny.“

S tím mohla Daniela jen souhlasit. Poděkovala detektivovi za jeho pomoc a pustila se do čtení složky k případu. Brzy shledala, že detektiv s ním byl dobře obeznámen. Anne-Marie zmizela ze svého pokoje, ve kterém byl rozbitý nábytek a našla se v něm její krev. Nebylo pochyb, že tam došlo k násilí. Thomas byl jediným podezřelým, ale v dívčině pokoji nebyly nalezeny jeho otisky prstů ani jiné stopy jeho přítomnosti. Josef Wehmayer byl jediným svědkem Thomasova pokusu o znásilnění Anne-Marie a rozhodli se nic neohlásit, aby chránili dívčinu čest. Takže to bylo chlapcovo slovo proti slovu jejího otce, pomyslela si Daniela. Pokud by v tom byl ten chlapec nevinně, mohl by být tím duchem prahnoucím po pomstě on. Nebo by tu dokonce mohli být duchové dva. Daniela si poznamenala, že to bude muset večer probrat s Peterem, a pustila se do procházení dalších složek. Umínila si ale, že se ještě dnes vydá pana Wehmayera navštívit.

Když k jeho domu Daniela dorazila, už se stmívalo. Pročítáním složek strávila opravdu hodně času a se vším ještě nebyla zdaleka hotová, ale věděla, že je to nutné. Pokud někdo zemřel násilnou smrtí, během své smrti hodně trpěl nebo jeho tělo nebylo náležitě pohřbeno, duše mohla uváznout na tomto světě a zůstat v tom utrpení lapena. Když pak duši týdny, měsíce a roky sžírala bolest, strach, zoufalství nebo třeba křivda, mohla tím být zničena. Tak se z ní stal pomstychtivý duch, nebezpečná nadpřirozená bytost, která cítí jen zlobu a touhu po krvi.

Pan Wehmayer byl doma a na svůj vysoký věk se zdál docela čilý a zcela při smyslech, ale rozhodně se s Danielou odmítl bavit. Pokusila se na něj mírně přitlačit, jen trochu mentálního tlaku na to správné místo lidem obvykle rozváže jazyk, aniž by si dotyčný uvědomil, že to nebyl jeho nápad, ale jako by narazila do zdi. Když se pokusila přitlačit víc, pan Wehmayer se zatvářil váhavě a ohlédl se do domu, jako by zvažoval, že ji pozve na kus řeči dál. Ucítila z něj hlubokou bolest a výčitky, ale nakonec se jeho tvář zatvrdila, přibouchl jí dveře před nosem a mentální spojení mezi nimi bylo přerušeno. Daniela byla toho názoru, že drobné postrčení člověka k chuti mluvit, není nic špatného. Ale nikdy by těchto mentálních dovedností nezneužila k tomu, aby někoho donutila mluvit o něčem, o čem mluvit nechtěl. To by bylo stejně nepřípustné, jako člověka nutit mluvit bitím.

Cestou k autu si všimla, jak se na nedaleké jezerní hladině odrážejí světla městečka a dostala nápad. Vydala se ke břehu, po schodech sešla na malé molo, kde bylo přivázáno několik pramic a klekla si, aby mohla strčit ruku do vody. Voda v sobě měla velkou moc a pokud jste věděli jak, mohli jste ji využít. Daniela měla vodu jako spřízněný živel, takže práce s ní pro ni byla snazší než pro jiné. Stačilo se vody dotknout a otevřít jí své nitro. Pokud Anne-Marie opravdu skončila v jezeře, jezerní voda by v sobě mohla mít odraz její duše. Něco jako video zaznamenané do samotné vody.

Voda jezera v sobě měla mnoho energie. Za ty roky se v ní nashromáždilo tolik čiré dětské radosti z koupání, až Danielu překvapilo, že voda zlatavě nezáří. Emoce děti byly vždy velmi silné, protože děti vše cítí naplno. Hlouběji pak byly uloženy mnohem méně příjemné věci. Nakonec se jí opravdu podařilo najít to, co hledala.

Nejprve spatřila, jak z hladiny jezera začíná stoupat mlha. Nebyla to opravdová mlha a nikdo další ji vidět nemohl, sloužila jako způsob, jakým voda zobrazuje, co v sobě ukrývá. Brzy se z mlhy zformovala lidská postava. Byla nezřetelná, vznášela se těsně nad vodou pár metrů od Daniely a postupně se formovala a přibývalo detailů, až bylo možné rozeznat mladou dívku v jednoduchých šatech nebo možná noční košili. Utíkala, ohlížela se přes rameno, vlasy jí vlály a zdálo se, že křičí. Daniela se soustředila, aby se dozvěděla ještě víc. Před čím to děvče utíká?

Mlha zavířila, zhoustla a vytvořila i postavu pronásledovatele. Muž. Mladý a polonahý, i jeho tvář byla zkroucená, jako by křičel. Emoce obou postav byly tak silné, že se slévaly. Dominovala jim zuřivost, tak silná a vše spalující, že se to nedalo popsat. Jen o málo slabší byl strach a zoufalství. Nechyběla ani křivda, smutek a stopy beznaděje. Daniela nedokázala určit, které emoce patří které z postav, nebo které u koho převládají, ale i to by se mělo dát vyladit.

Náhle jen pár metrů od ní zaštěkal pes a Daniela sebou překvapeně trhla, její spojení s vodou bylo přerušeno a mlha se rychle rozplynula. Pes měl na krku zeleně svítící obojek, popošel k ní blíž a znovu zaštěkal.

„Adie! Adie! Pojď zpátky!“ ozval se vzápětí vysoký ženský hlas.
Pes se ohlédl, ještě jednou zaštěkal a odběhl.

„Adie! Kde jsi? K noze!“ nepřestávala žena volat, její křik nabíral na hlasitosti a výšce, až připomínal sirénu. Daniela psa zalitovala, ten hlas jí tahal za uši a pes ho musí slyšet ještě výrazněji. Pomalu se narovnala. Po tak násilně přerušeném spojení by nebylo moudré zkoušet to dnes znovu, ale měla pocit, že toho viděla dost. Dívka, kterou pronásleduje mladý muž, zuřivost, strach a zoufalství. Nebylo pochyb o tom, že to byly odrazy Anne-Marie a Thomase. I když ji trochu překvapilo, že mezi emocemi chyběl chtíč. Nejspíš ho pohltila zuřivost.

„Ach, neobtěžovala vás? Promiňte!“ zavolala zavalitá dáma, je co se vynořila na cestě nad molem.
V ruce jí zacinkalo psí vodítko, které svítilo stejným zeleným odstínem jako psí obojek.

„To je v pořádku,“ usmála se Daniela a vydala se zpátky nahoru. Chtěla ještě něco dodat, psy měla ráda, ale žena znovu zaječela na Adie a kráčela dál.

Následující dny byly plné práce. Daniela musela pečlivě projít všechny složky případů, který si vyžádala. Navštívila místní hřbitov, kde ohledávala hroby lidí, kteří se utopili v jezeře a byli pohřbeni zde, pátrala po stopách nadpřirozených sil. Mnoho hrobů byly prostě jen hroby, necítila z nich nic nepatřičného, ale u několika z nich vycítila zbytkové stopy ektoplazmy. Obešla také místa na břehu jezera, kde byla nalezena některá z těl, i zde v několika případech našla ektoplazmu. Mnoho utopených se najde na hladině kdesi na jezeře, taková místa svými schopnostmi ohledávat nemohla. Několikrát se pokusila promluvit si s panem Wehmayerem, ale bez úspěchu.

Daniela asi už byla zcela jistá, že je tu jeden pomstychtivý duch uvězněný v jezeře, který topí lidi. Ke svému velmi milému překvapení narazila ve městě na krámek, ve kterém si mohla zakoupit všechno, co je potřeba k provedení rituálu k jeho zapuzení.

Už se těšila, až bude po všem a ona si bude moci dopřát alespoň den poklidného bloumání po městě a okolí. Duhové jezero bylo malebné a Danielu trochu mrzelo, že zatím neměla chvilku, aby ho mohla nerušeně obdivovat. Ale tohle byla její první sólo akce, takže nemínila marnit čas turistikou, dokud není vše hotové.

„Thomas jí byl tak posedlý, že když pochopil, že Anne-Marii nemůže mít, zabil ji a její tělo zůstalo v jezeře. Nejspíš to bylo hodně ošklivé, když její duch zůstal lapený, hádám, že byla příšerně vyděšená. Bohužel pro tu nebohou dívku záhy skončil v jezeře i Thomas, takže její duch je dodnes pronásledován tím jeho. Jeho touha po dívce, kterou nemůže mít, vedla k zuřivosti a ta strávila jeho duši, až se z něho stal pomstychtivý duch, který si frustraci vybíjí zabíjením nevinných lidí,“ dokončila Daniela své pravidelné hlášení Peterovi. Byla na sebe hrdá. Byl to smutný příběh, ale ona to vše vyřešila a dokáže Anne-Marii pomoci.

„Jsi si vším jistá?“ zeptal se jí Peter po zamyšlené odmlce.

„Ano!“ vyhrkla a dalo jí práci, aby zněla klidně. Překypovala nadšením ze svého úspěchu. „Je tu jeden překvapivě dobře zásobený obchod, kde měli všechno potřebné. Takže už stačí jen provést rituál na zapuzení pomstychtivého ducha. Jakmile bude Thomasova duše pohlcena peklem, bude bezpečné uvolnit duši Anne-Marie z jezera, takže bude moci konečně jít dál a najít věčný klid.“

„Dobře, hned ráno za tebou vyrazí podpůrná skupina. Večer můžete provést rituály.“

„Ale dnes je úplněk,“ namítla, ačkoliv věděla, že toho si je Peter velmi dobře vědom. Za úplňku bylo provádění mnoha rituálů snazší a efektivnější než kterýkoliv jiný den.

„S podpůrnou skupinou to zvládnete. Danielo, pořád je to tvůj případ a až dorazí, ty budeš mít hlavní slovo, ale nemůžeš se do něčeho takového pouštět úplně sama.“

„Jsou to jenom rituály na zapuzení pomstychtivého ducha do pekla a osvobození vězněné duše. Není na tom nic složitého. Vždyť jsem já sama nejednou dělala dozor studentům, kteří tyto rituály prováděli, mám s oběma dost zkušeností,“ protestovala Daniela a v duchu viděla, jak se Peter nesouhlasně mračí a vrtí hlavou.

„Ne, kdyby se cokoliv pokazilo, musí tam být nějaký další Ochránce, aby se o to postaral. Nepochybuji o tvých schopnostech ani zkušenostech, ale je třeba postupovat obezřetně.“

Věděla, že nemá smysl se zkoušet dál přít. Zhluboka se nadechla, aby ovládla rozhořčení a zklamání. „Dobře, jak říkáš.“

Ještě dlouho po tom, co se s Peterem rozloučila, stála u okna svého pokoje a dívala se ven. Měla krásný výhled na jezero, ale Daniela ho téměř nevnímala. Vřel v ní vztek. Peter byl na ostatní vždycky zbytečně opatrný. Sám by neváhal ani vteřinu a rituály by provedl, ale jak šlo o někoho jiného, s bezpečností to zbytečně přeháněl. Kdyby bylo po jeho, nejspíš by ji ani nenechal jet sem sólo. Bylo to hloupé a nebezpečné odkládání rituálů, které mohla dobře zvládnout úplně sama. Vždyť do zítřka do večera by klidně mohl Thomas zabít někoho dalšího.

Pohled jí sklouzl na tašku, ve které měla všechno připravené. Plánovala, že Peterovi zavolá s pravidelným hlášením, a pak se vydá k jezeru. Podívala se, kolik je hodin. Bylo méně, než si myslela, ještě na to všechno měla dost času.

„Je to můj případ, já mám velení,“ řekla nakonec tiše. Ano, tak to řekl. Daniela zvedla tašku a odešla z hotelového pokoje.

Daniela připravovala vše co potřebovala pro vyvolání a následní zapuzení Thomasova ducha. Už předem si spočítala, že nejlepší místo bude kousek od domu Wehamyerových, protože blízkost domova by měla duši Anne-Marie přitahovat a usnadnit jí pak odchod. Dokončovala kreslení posledního symbolu, když ucítila cigaretový kouř. Zvedla hlavu a uviděla pana Wehmayera, jak si ji ze vzdálenosti několika metrů prohlíží.

„Dobrý večer,“ pozdravila ho a vrátila se k práci. Ještě svíčka a pak zapálila šalvěj, aby její dým vyčistil nejbližší okolí místa rituálu.

„Co to děláte?“ zabručel postarší pán místo odpovědi. „Kouzla?“
Z jeho tónu bylo zřejmé, že se mu ta možnost nezamlouvá.

„Ne, je to složitější, ale nejsou to kouzla,“ odvětila.
Byla si jistá, že by mu neuměla vysvětlit ten rozdíl.
„Chci pomoct vaší dceři, aby měla konečně klid. Anne-Marii,“ dodala s malou odmlkou, když si uvědomila, že pan Wehmayer měl dvě dcery a zemřely už obě.
„Zaženu ducha Thomase Kleina, aby na ni už nemohl a ona mohla pokojně odejít.“

„Jsou mrtví. Není správný do toho strkat nos.“

Bylo to poprvé, co s ní prohodil tolik slov, uvědomila si a v duchu se ušklíbla. Jistě, teď, když už na všechno přišla bez jeho pomoci, by s rozhovorem souhlasil.
„Jestli chcete, můžete tu zůstat a dívat se, nejde o nic nebezpečného,“ navrhla mu.
Možná to byl nerudný starý pán s neobvykle silnou vůlí, ale pořád to byl otec dívky, jejíž duši přišla osvobodit.

Pan Wehmayer si jen odplivl, ale zůstal stát, kde byl. Ruce si založil na hrudi a pozoroval Danielu, cigaretu v koutku. Její žhavý konec připomínal světlušku.

Když začala s vyvoláváním Thomasova ducha, voda jezera jako by se začala vařit. Trvalo to o něco déle, než Daniela předpokládala, a když se mladíkův duch konečně vynořil, zuřivě se rozhlížel a trhal sebou, jak se vší svou silou snažil vymanit a vrátit se zpátky do jezera. Překvapilo ji, jak urputný byl. Byl to spíš chlapec než mladý muž, průhledný, skoro jako nakreslený bílou a šedou pastelkou.

„Musíš mě okamžitě pustit zpátky!“ zakřičel na ni.
Zatvářil se, jako by ho překvapilo, že má skutečný hlas, ale hned se pustil do křiku, jak se dožadoval vrácení zpátky do jezera.

„Ne, už jsi Anne-Marii trápil dost dlouho,“ odpověděla mu Daniela pevným hlasem.
Teď přiměla vodu, aby ducha držela na místě jako v kleci, než povolá pekelné síly, aby si ho vzaly. Ze všech nepozemských entit, říší a energií nic nereagovalo na volání tak rychle a ochotně jako peklo. Daniele to připadalo, jako by tyhle temné síly sledovaly každý náš krok, každou naši myšlenku, dychtivé se objevit, hned jak budou i jen náznakem vítány.

„Ty tomu nerozumíš! Musím Anne-Marii najít a chytit! MUSÍM!“ zakvílel Thomas a přetrhl tak Daniele myšlenku.

„Ty zatracenej bastarde!“ zavrčel pan Wehmayer a hodil chlapcovým směrem nedopalek cigarety. Zůstal ale stát, kde byl. „Zasloužíš si to všechno.“

„Vy to nechápete! Já se ji snažím zastavit!“ křičel Thomas.

Daniela se na něj smutně podívala. Živí lidé mohou lhát a dělají to často, zvlášť když tak chtějí něčeho dosáhnout. Když zemřou, jejich schopnost vymýšlet si a klamat se nikam neztratí. Zapálila černou svíčku, jakmile se plamen rozhořel, spálila v něm sušený hřbitovní kvítek.
„Síly pekelné, volám vás…“ začala.

„Ne! To nesmíš! Mě ne!“ křičel Thomas, ale ona se ho snažila nevnímat.
Plamen svíce se brzy změnil, nepřirozeně vyrostl a nabral krvavě rudý odstín. Spojení bylo navázáno, Daniela si vzala do ruky nůž.

„Já, Daniela Nicole Bauerová, předávám duši Thomase Kleina peklu. Zříkám se práva na protislužbu, obchod je tím dokončen a peklo přijetím duše ztrácí nárok být v tomto světě,“ mluvila klidně, jasně a zřetelně.
Peklo přišlo hned a dychtivé, ale muselo dodržovat pravidla. Pokud jste je znali, mohli jste podobné věci dělat bez rizika. Ale kdo pravidla neznal, toho peklo schvátilo. Aby svá slova zpečetila, řízla se do ruky a nechala do plamenu svíčky skapat trochu krve.

Thomas začal příšerně řvát, když se okolo něj začaly ovíjet rudé plamínky, jako by to byly provazy. Jekot se stupňoval, když ho to začalo stahovat dolů. Netrvalo to však dlouho. Najednou byl chlapcův duch pryč a plamen svíčky zhasl. Bylo ticho a ve vzduchu se vnášel jen slabý zápach síry. Daniela si uvědomila, že slyší, jak se starý pan Wehmayer tiše modlí. Chápala ho, sama měla chuť se pomodlit a smýt tak ze sebe špínu, ale na to bude čas později. Teď byl čas vyvolat a osvobodit ducha Anne-Marie.

Když se z jezera vynořil duch Anne-Marie, stejně průhledný a bílo šedý jako byl Thomas, vypadala dívka velice zmateně. Překvapeně se rozhlížela kolem sebe a Daniela se na ni vlídně usmála.
„Je to v pořádku,“ oslovila ji. „Už jsi volná a Thomas už tě nebude nikdy pronásledovat. Poslala jsem ho do pekla, ty už si s ním nemusíš dělat starosti, Anne-Marie.“

Dívčin duch se na ni nevěřícně díval. „On je… v pekle?“ zeptala se Anne-Marie tichým hlasem.

„Panenko Marie…!“ ozval se pan Wehmayer a Anne-Marie se podívala jeho směrem.
Naklonila hlavu na stranu, chvíli se na něj dívala, a pak se opatrnými kroky vydala po hladině jeho směrem.

„Jsi to ty, otče?“ její hlas byl stále tichý a slabý.

„Nevěřil jsem, že je to možné…“ vydechl starý muž a Daniela si uvědomila, že teď vypadá velice starý.
Duch se k němu blížil, natáhl ruce a Daniela se odvrátila. Duchové mohou být hmotný, mohli se obejmout a ona si náhle přišla nepatřičně, že je svědkem takového setkání. Její práce už byla vlastně hotová. Thomas byl v pekle, Anne-Marie byla osvobozena a až se rozloučí se svým tatínkem, bude moci jít dál. Daniela začala uklízet své věci a mazat symboly, které zde na zemi kvůli rituálům nakreslila.

„Ani já jsem nevěřila, že budu ještě mít tuhle možnost,“ odpověděla zatím Anne-Marie a vzala otcovu tvář do dlaní.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se už o poznání silnějším a jaksi mrazivějším hlasem. „Proč jsi mě zabil?“

Daniela ztuhla.

„Anne-Marie… já…!“

„Ty jsi mi řekl, že všechno bude v pořádku. Řekl jsi mi, že Thomas už mě nebude obtěžovat, a že děťátko vychováme jako rodina!“ Anne-Marie se na otce zlostně dívala. Nekřičela, znělo to spíš jako rozzlobené syčení.

Daniele letěly myšlenky hlavou jako splašené. To on Anne-Marii zabil?! Její vlastní otec? Ach bože, ona čekala dítě? Otočila se k nim a viděla, že konečky prstů, jimiž Anne-Marie stále svírala otcovu tvář, bíle září. Muži po tvářích stékaly slzy.

„Věděl jsi, že se mě Thomas nikdy nedotkl. Vždycky jsem byla jenom tvoje hodná holčička. Věděl jsi, že to děťátko je tvoje. A přitom jsi mi všechny ty noci, kdy jsi za mnou chodil, říkal, že se to nemůže stát.“

Bílá záře kolem Anne-Mariiných prstů sílila a ozařovala tak tvář starého muže, kterému už po tvářích nestékaly slzy. Teď už to byla krev.

„Anne-Marie! Pusť ho!“ vykřikla Daniela, když krev spatřila.
Musel té dívce příšerně ublížit, ale tohle si přece nezasloužil. Duch ji ale ignoroval.

„A ještě jsi za mnou poslal toho kluka!“ zasyčela Anne-Marie vztekle.

„Uvědomuješ si, jak strašně mi bránil se mstít? Dokážeš si představit, kolik dalších lidí jsem mohla utopit, kdyby se Thomas kolem pořád nemotal?!“

Bílé světlo na okamžik ostře zaplálo, ozval se ošklivý zvuk připomínající puknutí přezrálého melounu a tělo starého pana Wehmayera bezvládně padlo k zemi. Anne-Marie si chvíli prohlížela to, co ještě před chvíli bylo hlavou jejího otce, pak se zatvářila znuděně a bez zájmu nechala zkrvavenou lebku spadnout na zem. Teď se obrátila k Daniele a usmála se na ni.

Danielu ochromila hrůza, když si uvědomila, že Thomas byl nevinný. Opravdu se Anne-Marii snažil zastavit… Poslala do pekla nevinnou duši! Široce otevřenýma očima se dívala, jak se k ní Anne-Marie blíží. Takže to celé bylo úplně jinak. Otec Anne-Marii zneužíval, když otěhotněla, zabil ji a všechno navlékl tak, aby vina padla na Thomase. Nebylo divu, že se z Anne-Marie stal pomstychtivý duch! Jenže Thomas se ji snažil držet na uzdě, bránil jí, aby zabíjela. Danielu zcela ji pohltil šok z toho, co udělala. Nejen, že poslala do pekla nevinného, ale navíc pomohla zlému duchovi, aby se osvobodil z jezera, které ho věznilo. Když je teď Anne-Marie volná, bude moci jít kamkoliv a zabít kohokoliv. A ona bude zabíjet, protože touha po krvi bylo to jediné, co v ní zůstalo. Danielu zastudila slza zoufalství stékající jí po tváři.

Anne-Marie došla až k ní, opět naklonila hlavu na stranu a zkoumavě si Danielu prohlížela. Bylo to jako stát poblíž bloku ledu, z Anne-Marie doslova sálal chlad. Daniela se dívala, jak jí od úst stoupají bílé obláčky páry, jako by byla zima a ne začátek léta, a uvědomila si, že má poslední šanci ještě něco udělat. Pokud by ducha srazila do jezera, možná by ji dokázala ve vodě uzamknout. Voda byla její silnou stránkou a slzy byly taky vodou, takže by to mohlo vyjít. Zhluboka vydechla, aby se sebrala a začala sbírat síly a povolávat sílu vodního živlu.

„Já vím, co děláš,“ řekla Anne-Marie tichým, pobaveným hlasem.
Tvářila se dětsky nevinně, když vztáhla ruce a sevřela Danielinu tvář do dlaní. Její stisk byl pevný a studený, jako by se jí ke tvářím tiskl zimní vzduch. Uvědomila si, že dotek ducha na kůži lehce brní, jako by uvnitř těch poloprůhledných rukou něco jemně vibrovalo. Jen o úder srdce později Daniela ucítila oslepující bolest a zimu. Anne-Marie se k ní přitiskla, tiskla se k ní stále víc a bolest sílila, až nahradila úplně všechno a už nebylo nic.

Danieliny oči se pomalu otevřely a Anne-Marie se rozhlédla. Chvilku trvalo, než se jí podařilo správně zaostřit, ale to nevadilo, bylo příjemné mít zase opravdové oči. Podívala se dolů, na své nové tělo, na své ruce. Daniela nebyla moc vysoká a měla štíhlou postavu, ale z tohoto úhlu pohledu se zdála být až drobná. Na to si však Anne-Marie zvykne. Zapátrala v Danieliných vzpomínkách a odrazu toho mála, co zbylo z její mysli. Vida, vida, vida, tady máme celou řádku užitečných informací, pomyslela si potěšeně. A copak je tohle?

Anne-Marie zopakovala postup, který byl v mysli mladé ženy uložen a kolem rukou jí zaplálo modré světlo. Pomalu ruce zvedla a naklonila hlavu na stranu, zatím co si záři prohlížela. Ta se změnila na jiskření ne nepodobné elektrickým výbojům, pak přešla v mihotavé světlo modrých plamenů, které jako by jí kolem rukou tančily až k předloktí.

Danieliny rty se roztáhly do zlověstného úsměvu. Pořád byla plná zuřivé touhy po krvi a utrpení a teď měla navíc k dispozici živé tělo a magii. Podívala se k městu plnému lidí, jehož noční světla se odrážela na hladině jezera.

„Tak tohle bude ještě hodně zajímavé,“ řekla Anne-Marie hlasem a ústy, která ještě před chvílí patřila Daniele. Ale Daniela už neexistovala.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *