Láska je věčná

Láska je věčná

Každý, kdo ji prožil, vám řekne, že pravá láska je věčná. Ví to i slečna Indris, která pro bobříka velkých citů sepsala příběh o jedné takové věčné lásce.

-*-

Příběh, který vám budu vyprávět, se opravdu stal. Před mnoha lety, nebo tomu bylo včera? Tok času je velmi zvláštní, a čím jsem starší, tím mám pocit, že se všechny události staly teprve nedávno.

Narodila jsem se jako dcera hraběte Vynfara. Jako druhá z jeho dcer. Možná si říkáte, co na tom, ale v těch časech záleželo dokonce i na pořadí. A zvláště u dcer.

Můj otec mě nikdy nemiloval. Lásku si nechával pro své syny, protože syn je přeci odrazem muže a jeho jediná radost. Ale ke svým dcerám se vždy choval laskavě, takže jsem ho měla svým způsobem ráda.

O naši výchovu se starala hlavně matka. Nutila nás celé hodiny příst a vyšívat.

„Je povinností každé ženy, umět příst, šít a postarat se o všechny potřeby manžela. Taková je naše úloha, kterou nám přisoudil Bůh.“

Čím jsem byla starší, tím víc mi to připadalo hloupé. Proč by žena měla pořád jen dělat domácí práce nebo hrát na harfu? Já jsem chtěla šermovat a cestovat. A nic z toho mi nebylo umožněno.

Roky běžely a já rostla. Pořád se mi nějak nedařilo smířit se s rolí dcery urozeného pána, ale postupně jsem si našla své malé radosti. Ráda jsem pečovala o zahradu a jezdila na koni, i když jsem samozřejmě musela vždy dbát na to, abych působila důstojně.

Bylo to právě při jedné z projížděk, kdy jsem poznala Gawaina. Bylo brzy po ránu a já jsem tajně vyklouzla z hradu, abych se mohla samotná projet po okolí. Měla jsem to zakázané, vždy mě musel někdo doprovázet, ale dnes jsem se rozhodla toto pravidlo porušit. Chystala se velká oslava a všude vládl zmatek, tak jsem využila toho, že se o mě nikdo nestará a vyklouzla ze stájí.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Potkali jsme se u studánky, která pramenila u jedné z luk. Můj kůň se zrovna popásal a já tancovala po louce s květinovým věnečkem na hlavě.

„Kdo jsi, víla nebo člověk?“ zeptal se mne.

Se smíchem jsem mu řekla své jméno, ale zamlčela jsem svůj rod. Co by si o mě asi myslel, dcera hraběte a běhá si tu jako nějaké venkovské děvče.

Ale on se mě na nic neptal. Ani já jsem o něm nevěděla nic víc, než jeho jméno. Ale to nám stačilo. Scházeli jsme se každý den. V létě jsme leželi na louce a užívali si vzájemné dotyky propletených dlaní. Na podzim jsme se procházeli a pod větvemi plnými barevného listí jsme si dávali své první polibky.

Byl to tak sladký čas. Měli jsme pro sebe dvě hodiny každý den, ale mě to přišlo jen jako pár okamžiků.

Mé srdce bylo pohlceno láskou. Milovala jsem Gawaina. Ne jen jeho hezkou tvář, ale hlavně nádheru jeho duše. Byl tak milý, laskavý a vzdělaný. Měla jsem pocit, že bych ho mohla poslouchat na věky.

A pak přišla zima. Naše setkání jsme museli omezit, protože nebylo možné zůstávat venku tak dlouho. Byla jsem smutná a často jsem se cítila neklidná a nešťastná, když jsem musela sedět doma u krbu a příst.

Ani jsem se příliš netěšila na nadcházející vánoční svátky. Mého smutku a zamlklosti si brzy povšimla matka a sestra, ale přešly je jako něco, čím si občas prochází každá dospívající dívka. Nemohu jim to mít za zlé, letošní zima přinesla mnoho práce a vyžádala si ode všech hodně odhodlání, a tak nebyl čas zabývat se pocity mladé dívky.

Na Boží hod se konala velká sešlost. Sjeli se na ní všichni otcovi přátelé a také sousedé z okolních panství. Bylo zvykem, že všichni přišli ke krbu a tam se s otcem a bratrem přivítali. Otec jim potřásl rukou nebo je objal a my s matkou jsme udělaly pukrle a naše blízké přítelkyně objaly nebo políbily na tvář.

A pak se to stalo. Připadala jsem si jako ve snu. K otci přistoupil náš soused baron Gareth s dvěma muži. Jedním byl jeho syn Guy, hloupý nadutec, kterého jsem nemohla vystát a který mi vždy pošlapal střevíce, když se mnou tančil. Ale mou pozornost zaujal druhý muž.

Ne, to nebylo možné. Kde by se tu Gawaine vzal? Je to sen, nebo skutečnost. Muži k nám přistoupili a zdravili nás, ale já měla oči jen pro Gawaina.

Baron si všiml, na koho se dívám a usmál se.

„To je Gawain, syn mé sestry Isidory z Wygu. Žije teď nějaký čas u mě, chtěl poznat také jiné části naší velké země. No tak chlapče, pozdrav dámy jak se sluší.“

Jako v mrákotách jsem udělala pukrle a on se na mě usmál. Když začala hrát hudba, požádal mého otce, zda si se mnou smí zatančit.

Tančit s ním bylo skoro stejně nádherné, jako se s ním líbat. Vím, že bych neměla takové věci říkat, ale některé věci je prostě třeba říci přímo.
„Jen se podívejme na tu krásnou dámu. Tvářila se jako květinová víla a ona je to zatím hradní paní, pronesl vesele.“

„Nedělej si ze mě legraci. Styděla jsem se říci, kdo jsem. Ostatně ani ty si se mi nepředstavil.“

Celý večer jsme si povídali nebo jsme tančili. Bylo to, jakoby v tom okamžiku přestalo vše ostatní existovat, byli jsme jen my dva.
Gawaine u nás na hradě strávil celé svátky. Procházel se se mnou v zahradách nebo hrál na harfu, když jsme s matkou a sestrami vyšívaly.
Netrvalo dlouho a každý si musel všimnout našich vzájemných sympatií.

Jednoho dne si mě zavolal otec do své pracovny.
„Milá dcero. Chtěl bych se tě na něco zeptat. Uvažovala jsi již o manželství? Dosáhla jsi již určitého věku, kdy se dívky obvykle vdávají.“
„Otče já… Myslím, že ano. Koho bych si měla vzít?“
„Gawaine mě požádal o tvou ruku. Ale pokud bys neměla o sňatek zájem, nutit tě nebudu. Času máš ještě dost.“

Měla jsem pocit, že se mi srdce snad rozskočí radostí. V prvním okamžiku jsem skoro ani nemohla mluvit.

Asi nemusím říkat, že jsem velmi ochotně souhlasila.
A tak se na jaře konala na našem hradě svatba. Měla jsem krásné vínové šaty, vyšívané zlatou nití a můj, nyní už manžel, měl na sobě vestu téže barvy.

Pak jsem s ním odjela na jeho hrad. Ležel trochu jižněji, než můj rodný kraj, a rostly zde jiné rostliny. Lidé tu však byli přátelští a já si rychle zvykla na svůj nový domov.

I nyní, když jsem již stará a sedím v síni obklopená svými dětmi a vnoučaty, kterým vyprávím tento příběh, si pořád vzpomínám na to, jak jsem se cítila, když jsem svého manžela spatřila poprvé.

Vzhlédnu a můj pohled se setká s Gawainovým. I po všech těch letech je naše láska pořád stejně pevná a naše city se nijak nezměnily. Jedna moudrá žena mi kdysi vyprávěla, že pravá láska je věčná. A já jí věřím.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *