Koibito no senshin

Koibito no senshin

Jak jinak zakončit oběd než krásným příběhem? Pan James si jeden takový připravil pro bobříka velkých citů. Pokud máte dostatek času, začtěte se do nádherného příběhu odehrávajícího se… Však on už vám název jistě napověděl.

-*-

Bylo jaro roku 1545 v japonské provincii Satsuma. Nad horami vál mírný vánek, který něžně ohýbal větve pokřivených borovic na jejich úbočích. Cestou mezi horskými vrcholky projížděla skupina samurajských válečníků. V jejich čele byl Shimazu Yoshihisa, mladý následník klanu Shimazu. Cestovali skrz hory do hlavního města Kagoshimy, aby podal svému otci Takahisovi hlášení o správě provincií a o zrovna probíhající válce s klanem Mori. Již dva roky tomu je, co kováři překuli pluhy v kopí a mnoho krve bylo prolito. Nyní provincii Satsuma obepíná linie Morijských vojsk, která jsou na hranicích utábořená. Zatím ani jedna ze stran neprovedla rozhodující manévr, zatím se pouze naoko přeměřuje síla svalů. Každý na obé straně však jen čeká, až zazní rozkaz a vypukne opravdové peklo.

Yoshihisa a doprovod byli na cestě již celý den, takže když přišel večer, v jednom horském sedle se utábořili. Princ Yoshihisa byl jednolitou cestou znuděn, a tak se rozhodl, že se půjde projít do hor. Pomalu stoupal po úbočí hory, zatímco slunce zapadalo za obzorem a ozařovalo mraky krásným zlatavým světlem.

Vyšel na vrchol, když najednou před sebou spatřil překrásnou, jakousi kamennou svatyni a před ní dívku v pestrobarevném, nádherně zdobeném kimonu. Byl uchvácen její krásou a dlouho jen stál, pozorujíc ji, když si uvědomil, že si ho všimla. Začervenala se a pousmála se na něj. On pomaličku došel k ní a uklonil se s úsměvem na tváři.
„Konbanwa, sakura-no hana san…“
/Krásný večer, třešňový kvítku…/
Zčervenala ještě víc a oplatila mu úklonu.
„Konbanwa, samurai-san..“
/Krásný večer, pane samuraji/.

„Jaké je tvé ctěné jméno, krásko?“
Yoshihisa se na ni pousmál.
„Já jsem Yoshihisa.“
Ona odpověděla: „Já jsem Akiko…“
Chvíli na sebe jen koukali a usmívali se, až po chvíli Akiko ukázala směrem k sakurovému háji.
„Chtěl by ses projít?“ kývl a šli pomalu v lesík. Pozorovali padající květy a povídali si.
„Odkud vlastně jsi?“ Yoshihisa se pousmál na Akiko a podal ji krásný květ sakury, který mu přistál v dlaních.
„Jsem z daleka a v Satsumě jsem s… příbuznými. Na vrcholek hory jsem dorazila proto, abych uctila památku předka, jenž zde před dávnými časy zahynul.“
Trochu nervózně sklopila oči a pak se tázala ona.
„A odkud jsi ty, Yoshihiso?“
Odpověděl ji po pravdě a podíval se směrem k hlavnímu městu, na které ukázal rukou: „Jsem z klanu Shimazu a jedu za svým otcem do Kagoshimy…“ Otočil se zpátky na Akiko, jenže ta již vedle něj nestála… Rozhlížel se všude kolem, ale nespatřil ji. Lehce zklamán se vrátil do tábora a usnul.

Další den vyrazili, ale celou cestu ji nemohl dostat z hlavy; jako by ho očarovala. Konečně dorazili ke zdem Kagoshimy. Město bylo převeliké, obehnané hradbami, a uprostřed něj se tyčil vysoký japonský hrad; stupňovaná citadela tvořená několika patry s hradbami a Tenshu, dřevěným donžonem, na úplném vršku. Yoshihisa ustájil koně a vešel do citadely a zamířil do Tenshu, aby se setkal se svým otcem. Ten svého syna přijal ve velké síni a srdečně jej přivítal. Po chvíli poslal ostatní samuraje pryč, mluvil se svým synem o správě jeho provincií dlouho do odpoledne. Celou dobu však byl Yoshihisa duchem jakoby nepřítomný. Nemohl na ni přestat myslet. Jeho otec Takahisa byl trochu zklamán z jeho zjevného nezájmu o starosti říše, ale přičítal to únavě po cestě; propustil ho tedy k odpočinku.
Ještě toho večera se však Yoshihisa neudržel a vypravil se zpátky do hor. Hledal, jak mohl, ale nikde nebyla. Chvíli meditoval u svatyně a pak se vydal zpátky do Kagoshimy.

Když míjel velkou síň, zaslechl útržek hovoru; jeho otec mluvil se svými generály.
„… musíme shromáždit své síly k obraně města. Bitva v zálivu Shibushi… to nebyla ani bitva, bylo to pouze střetnutí! Klan Mori se sice chvástá, že má nejlepší loďstvo v Japonsku, ale to, co jsme potkali, byly jen dvě malé bune. Nesmíme si myslet, že by je taková malá porážka mohla zastavit. Dnes večer se zrovna vrátil nindža, který pozoroval aktivity klanu Mori v provincii Aki, a vypověděl mi, že… okamžik..“
Daimyo došel ke dveřím a položil ruku Yoshihisovi na rameno.
„Synu, kde jsi byl? Myslel jsem, že odpočíváš ve své komnatě, ale celý večer jsi nebyl k nalezení. Je zde něco, co bych měl vědět?“ Yoshihisa uhnul pohledem, ale pak si povzdechnul a kývnul.

„Někoho jsem potkal, otče. Bylo to včera večer, když jsme cestovali horami. Šel jsem se projít a narazil jsem na ni u svatyně na vrcholu hory. Byla krásná jako třešňový květ a jmenovala se Akiko…“
Při vyslovení toho jména Takahisa lehce zbrunátněl.
„Synu, to opravdu nevím, cos v horách viděl. Jediná Akiko, kterou znám, je dcerou našeho zapřisáhlého nepřítele Mori Motonariho! A zaprvé; co by ta dělala tak daleko od jejich provincie; zadruhé… Aby tě ani nenapadlo!“ zavrtěl hlavou.
„To by tě snad ani nenapadlo… Jsou to naši nepřátelé!“ Takahisa se zachmuřil, ale pak dodal již smířlivějším tónem.
„Ale to je nesmysl. Proč by se princezna klanu Mori procházela po horách v naši provincii…“ zavrtěl hlavou a vrátil se do velké síně.
Yoshihisa pokračoval v chůzi, ubírajíc se ke spánku ve své komnatě.

Dalšího dne ráno si přivstal a proklouzl ještě za šera do stájí. Osedlal koně a tryskem vyrazil k horám. Připadal si jako blázen, ale přesto doufal, že na ni narazí – a tentokrát se nemýlil. Vskutku tam na horském vrcholku byla, seděla před svatyní a pozorovala oblohu.
„Zdravím tě, krásná Akiko..“
S radostí přišel k ní a čekal na odpověď. Ona se otočila a pomalu vstala, avšak včerejší úsměv již její tvář nezdobil. Dnes jej vystřídal spíše smutek. Když Yoshihisa přišel o krok blíž, zpoza svatyně vystoupil muž v samurajském brnění.
„Ani o krok blíž, pse!“ Samuraj vytasil katanu, udělal pár kroků vpřed k Akiko a těsně před ní nakreslil do hlíny linii.
„Tuto čáru překročíš jedině jako mrtvola!“

Yoshihisa se zamračil a prudkým pohybem vytasil vlastní meč.
„O co tady jde?! Jen jsem chtěl Akiko vidět!“
Ta propukla v pláč a začala vzlykat.
„Já… jsem princezna z klanu Mori… A protože naše klany jsou zapřisáhlí nepřátelé, otec poslal samuraje, aby tě zabil… Prosila jsem ho, vysvětlovala jsem mu, že tě miluji, ale nedal se obměkčit…“
S každým slovem se zvyšoval počet slz a vzlyků, až všechno utnul morijský samuraj.
„Konec řečí! Dnes odsud neodejdeš živý, Shimazu!“

S těmito slovy, bez varování, se vrhl na Yoshihisu a nakopl ho do břicha. Ten jen tak tak stihl pozdvihnout svůj meč vzhůru, jinak by ho následující samurajův úder rozpůlil jako filet. Yoshihisa uskočil před smrští několika úderů, které Mori bezhlavě rozdával sem a tam. Když se samuraj trochu unavil, neodhadnuvše své síly, Yoshihisa vykročil vpřed a švihl ze strany svou katanou na jeho rameno, ve kterém čepel zanechala povrchovou ránu. Samuraj zavrčel a s ještě větší zuřivostí, o to však menší obezřetností, se na Yoshihisu vrhnul, chtěl ho zadupat do země jako hmyz. Hmyz; budiž, avšak takový hmyz je příliš obratný na to, než aby se nechal zadupat slonem. Samuraj se vyčerpával každou další ránou, kterou se pokoušel ukončit Yoshihisův život v návalu hněvu. Tomu stačilo vyhýbat se jedné za druhou, zatímco odhaloval slabiny v samurajově postoji. Ten v jednu chvíli udělal osudovou chybu, vykročil příliš dopředu a minutým výpadem se vychýlil do strany, takže Yoshihisa bez problému seknul čepelí po jeho nechráněném boku. Samuraj zavyl a v bolesti padl k zemi, držíc si proseklý bok.

Yoshihisa očistil svou čepel a zasunul ji do pochvy. Pomalu se otočil k samurajovi a pak na Akiko. Ta radostí přímo zářila.
„Drahoušku,“ vydechla úlevou a Yoshihisa ji věnoval letmý úsměv, po čemž se otočil zpět na samuraje, ležícího na zemi.
Ten zasípal, plivajíc krev: „Vyhrál jsi… pse… tak dělej.. jestli máš dost.. kuráže…. zab mě…“ Yoshihisa pomalu přišel k němu, poklekl a podíval se na něj. Samuraj nemohl být o moc starší než on sám, ačkoliv jeho tvář pokrývalo několik hlubokých jizev.
„Nezabiju tě. Nezabíjím bezbranné. Vyhrál jsem, ale daruji ti život. Seber svůj meč a jdi do citadely v Aki. A tam každému, koho potkáš, vyřiď, že princezna Akiko se zasnoubila s dědicem klanu Shimazu! Svatba ukončí tu bezdůvodnou, krutou válku a oba klany budou společně silnější! Jdi!“ Yoshihisa pokynul samurajovi rukou a ten se zvedl ze země a beze slova odcházel.
Akiko pomalu došla k Yoshihisovi a objala ho.

Najednou však vzduchem zasvištěl šíp a samuraj, již na odchodu, padl k zemi, chroptíc krev. Oba zamilovaní sebou trhli a v hrůze se otočili směrem, odkud šíp přiletěl. Stál tam lučištník a několik samurajů, v jejichž čele nebyl nikdo jiný, než daimyo Takahisa, Yoshihisův otec. Ten takříkajíc nemohl uvěřit vlastním očím.
„O…otče?! Co jsi to udělal?! Vždyť jsem mu daroval milost! Chtěl odejít do Aki, aby řekl místním o svatbě! O míru!“ Yoshihisa, zhrozen, hleděl na otce. Ten beze slova přišel k milencům, popadl Akiko a bezskrupulně ji odkopnul pryč. Yoshihisu pak popadli jeho ozbrojenci a táhli ho pryč.
„Prý mír… svatba… Ty si myslíš, že by takový „mír“ někomu prospěl?! Jsi jen mladé, nezkušené štěně, které ani neumí pořádně kousnout! Pěkně jsi mě zklamal, ty zmetku jeden! Zbytek roku strávíš zavřený v paláci!“ Takahisa rázně mávnul rukou a odcházel.
Pak se ještě otočil na zhroucenou, plačící Akiko a mezi zuby procedil: „A ty.. ty, zmije jedna Morijská, buď vděčna, že mám dostatek cti, abych ti na místě nesetnul hlavu! Táhni zpátky do Aki a všem řekni, ať se připraví na chvíli, kdy jejich hlavy budou naraženy na kopí, jejich domovy vypáleny a jejich rodiny pobity jako dobytek! A teď táhni, táhni!“

Yoshihisa zuřil, ale jeho vztek mu nebyl k ničemu. Stráže ho dovlekly do citadely a zavřely ho v pokoji. Týden nesměl ani vyjít ze dveří. Otec ho už nechtěl vidět. Každým dnem chřadnul a jeho srdce prahlo po té jediné…

Mezitím si Akiko prožívala to samé mezi svými, v táboře vojáků klanu Mori. Její otec, Mori Motonari, byl vzteky bez sebe.
„Každého Shimazského psa, kterého uvidím, stáhnu zaživa z kůže!“
Každý večer tuto a podobné hrozby křičel do plamenů mnoha z ohňů, které se jako had obepínaly v linii kolem Satsumy. Jednoho dne už ji došla trpělivost a rozhodla se, že uteče. Využila večera, kdy se pěšáci ashigaru na stráži ztřískali levným saké a když padli jako žoky, Akiko se vyplížila ven z tábora. Zamířila rovnou směrem ke Kagoshimě.

Yoshihisa mezitím zažíval peklo. Otec o něm mluvil jako o potupě rodiny a neskrýval své opovržení. Jedné takové noci měl Yoshihisa právě dost. Sebral všechny oděvy a přikrývky, které v místnosti našel, a spletl z nich dlouhou šňůru. Vyhodil ji z okna a sešplhal k úpatí citadely. Využil krytu noci a rozběhl se pryč, směrem k hranicím.

Akiko se prodírala lesem celou noc. Byla už vysílená, na chvíli se posadila a opřela o kámen. V tu ránu usnula. Když se vzbudila, již ji na tváři šimralo vycházející slunce. Akiko se sebrala a postavila se, aby vykročila dál. Najednou se však zastavila a srdce jí ztuhlo hrůzou. V údolí, nad nímž se les rozprostíral, spatřila nekonečný řad vojáků, jak pochodují směrem ke Kagoshimě. Armáda jejího otce Motonariho, který už tedy vydal rozkaz k útoku! Rozbušilo se jí srdce a pomyslela na Yoshihisu. Co když zůstane ve městě… Chtěla se vydat dál, když najednou uslyšela zapraštění větve. Zhrozila se, že ji odhalili vojáci a v hrůze se otočila s rukama nad hlavou, oči přivřené v obavách. „Ne, prosím…“

Skrz škvírky však viděla postavu pouze jedinou. Otevřela oči a spatřila Yoshihisu, jak k ní spěchá s rukama nataženýma, připravenýma k objetí. Pevně ji sevřel v náručí a pohladil ji po vlasech. Chvíli na sebe jen hleděli, nebylo třeba slov k vyjádření toho, co cítili. Yoshihisa ji něžně políbil na rty a pousmál se; na okamžik; hned poté zase jeho rysy zvážněly. Akiko se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale Yoshihisa byl rychlejší.
„Viděla jsi tu armádu, která táhne údolím na Kagoshimu?!“ Akiko vydechla a přikývla, chtěla říct přesně to samé. Na chvíli se zamysleli a pak na sebe jednoznačně pohlédli. Oba věděli, co se zrodilo v mysli toho druhého.
„Musíme varovat Kagoshimu,“ vykřikla Akiko a Yoshihisa ji odpověděl: „Musíme zastavit tuhle nesmyslnou válku, která přinese všem jenom záhubu!“
S tím se vydali na cestu; museli předehnat Morijskou armádu, aby byli v Kagoshimě jako první.

Před branami Kagoshimy se rozléhala široká, předaleká planina, na níž se Morijské vojsko zastavilo. Obránci jej již spatřili a zburcovali všechny síly, jenž zrovna ve městě přebývaly. Na obou stranách muselo být alespoň pět tisíc mužů. Vojáci se sbíhali na hradby a připravovali se odrazit zteč, zatímco útočníci stavěli dobývací vybavení. Nehnul se ani lístek a panovalo ticho před ohromnou bouří, která smete vše, co ji stojí v cestě.

Najednou se všem divákům naskytl neuvěřitelný pohled. Dvě osamělé postavy se vynořily na budoucím bojišti mezi dvěma znepřátelenými stranami. Yoshihisa a Akiko; držíc se za ruce, pevně stáli bez hnutí a hleděli na armády, jež stály naproti nim. Korouhve vlály ve větru a všeobecný povyk naplnil oba dva tábory; neslýchaná to věc, aby se někdo postavil mezi dvě znepřátelené armády v posledních okamžicích před ztečí…

Najednou se otevřela majestátní brána Kagoshimské pevnosti a generál klanu Shimazu vyjel, obrněn od hlavy až k patě, na hlavě rohatou přilbici a na obličeji děsivou masku se šklebem zlovolného démona, vstříc milencům. Zastavil koně několik stop od nich a křikl na ně.
„Táhněte mi z očí, neb počastuji krutou smrtí ty, kteří se opováží stanout mi tváří v tvář!“
Byl na něho vskutku děsivý pohled, avšak dvojice se nehnula ani o píď.
„Tahle válka je bezdůvodná! Zastavme to vražedné běsnění,“ Yoshihisa vzhlédl ke generálovi, „zapřísahám vás, válka přinese všem jenom neštěstí!“
Akiko se přidala ke svému milému: „Uctivý pane, myslete na ženy a děti, myslete na vdovy a sirotky! Válka si nevybírá, válka je krutá ke všem, ale bere nejvíce těm, kteří již tak nejméně mají! Zahoďte pýchu a ješitnost, pro ni nemusí tisíce zajít mečem!“

Generál s úšklebkem pod maskou poslouchal, ale pak zvedl ruku a rázně křikl: „Ticho. Nebudu poslouchat žádný z těch vašich výplodů. Táhněte!“ ukázal rukou do dálky, ale Akiko a Yoshihisa hned s ní zavrtěli hlavou.
„Neodejdeme, jen přes naše mrtvoly!“
Generál se zachechtal.
„Výtečně!“
V jeho ruce se zalesklo kopí a přetáhl hned jednoho, pak druhého jeho tupou stranou. Obestřela je temnota bezvědomí.

Yoshihisa se probral v městském žaláři v kobce. Sám. S hrůzou pohlédl ven maličkým okýnkem, jediným zdrojem osvětlení v cele. Venku již zuřila bitva, šípy létaly z jedné strany na druhou nad hlavami vojáků a kosily jejich řady. Zatím boj zuřil před bránou, kterou se Morijští snažili vylomit za pomoci výbušnin. Yoshihisa přecházel z rohu do rohu a nadskočil vždycky, když se citadelou rozlehla hromová rána – to když dopadla rána z Morijského kanónu na některou z dřevěných budov a roztříštila ji na třísky, zatímco zbytek začal hořet. Yoshihisa nesčetněkrát zkoušel lomcovat dveřmi, ale bez jakéhokoli výsledku. Bylo pevně zamčeno. Nakonec se sesunul na zem, zády ke zdi, když vtom celou jeho hlavou projela hrozivá bolest a zahučelo mu v uších. Celá přední strana žaláře se s ohromným rachotem sesunula k zemi pod nárazem dělové koule a sutiny vytvořily plynulý sestup. Yoshihisa se pousmál, navzdory hrozné bolesti v ušních bubíncích, a sestoupil po sutinách dolů na ulici. Cestou potkával skupinky ashigaru a občas osamělého samuraje, kteří stříleli šíp za šípem přes zdi na postupující útočníky. Byl v bočních uličkách, hlavní síly byly vepředu.

Yoshihisa bloumal městem a snažil se najít Akiko. Procházel ulicemi a snažil se najít známky po své lásce, ale míjel jen vojáky a vyděšené skupiny civilistů, kteří s hrůzou sledovali vražedné divadlo. Najednou uslyšel výkřik. Akiko! Rozběhl se k domu, odkud křik slyšel. Spatřil jakýsi přístřešek a v něm byla ona! Hned na to ho však jala hrůza, neboť jeho milá visela přivázaná za ruce ke stropu, hadr přes oči, a dvojice katů ji švihala důtkami.
„Mluv, ty jedna bestie! Však ty povíš i to, co nevíš! Kde je slabina Moriho armády, kde?! Přivedl tě na svět, jsi jeho shnilá ratolest, tak neříkej, že nemáš ponětí! Ještě jednou zaječíš a vyříznu ti jazyk!“
To, co viděl, Yoshihisu rozčílilo doběla. Rázným krokem se blížil k domu, když vtom ulici před ním zasáhla dělová koule. On sám byl mimo oblast účinku, ale několik vojáků koule roztrhala na kousky a jejich pozůstatky mrštila do všech stran. Yoshihisu již nic z toho nezajímalo; popadl katanu jednoho z nebožtíků a vřítil se do přístřešku za Akiko. Beze slova vrazil meč zezadu do útrob jednoho z katů, prudce čepel vytáhl a bolestí supícího kata kopancem srazil na zem. Druhý si již všiml příchozího a popadl rozžhavený pohrabáč, který si prve připravoval pro Akiko.
„Tak pojď, chlapečku, zatančíme si!“
Kat se rozmáchl pohrabáčem po Yoshihisově hlavě, avšak ten se bez zaváhání skrčil a jediným máchnutím meče rozpáral katův podbřišek, ze kterého se vyvalily vnitřnosti. Yoshihisa přeseknul provaz, kterým byla Akiko přivázaná, chytil ji do náručí a sundal ji pásku z očí.
„Lásko,“ zašeptala Akiko a políbila ho.
„Není času nazbyt! Musíme pryč!“ Yoshihisa ji letmo pohladil a postavil na nohy.
Vyběhli ven do ulic a nechali za sebou oba katy, umírající v ohavných bolestech. Čím kdo zachází, tím také schází…

Dva milenci se prodírali skupinkami vojáků, kteří však byli příliš zaneprázdnění nepřítelem a nevšímali si jich. Armáda Mori již překonala bránu městských hradeb a jejich vojáci se vyhrnuli do města. Nastal bohapustý masakr, kdy se vojáci Morijské armády prohnali domy, zapalujíc je a vraždíc civilisty, kteří v hrůze prchali směrem k hradu.
„Zpátky!“ Yoshihisa vykřikl na Akiko a proklál mečem vojáka Mori, který se zničehonic vynořil z jedné z uliček, kopí napřažené.
Yoshihisa popadl Akiko za ruku a pospíchali zpátky. Museli do citadely, jiná cesta nebyla možná – všude se to hemžilo vojáky. Utekli největší vřavě a podařilo se jim dostat za hradby do opevnění. Na chvíli se zastavili u jedné z obranných věží a upřeli na sebe pohled.
„Mohli bychom uprchnout tajnou chodbou, která vede z Tenshu. Je vykopaná v podzemí hradu a vede zezhora až pod město a pak za vnější hradby…“
Akiko přikývla.

„Dobrá, ale musíme jít hned! Co když pak přijdou vojáci, viděl jsi přece vašeho generála…“ Yoshihisa kývl a vyrazili směrem o patro výš.
Bez povšimnutí proběhli branou, zatímco většina síly Morijského vojska se zastavila u brány předchozí – u první brány hradu. Utíkali směrem k další bráně, ruku v ruce, když najednou zazněl hvizd ve vzduchu. Otočili se v hrůze, jen aby spatřila ohnivou kouli, řítící se přímo na ně. Rozezněla se strašlivá rána, která zvedla do vzduchu hroudy hlíny a nebožáky odhodila na stranu. Oba byli rázem v bezvědomí.

Yoshihisa se po chvíli probral. Hrozně mu hučelo v hlavě a nemohl se přimět postavit se na nohy. Viděl Akiko, jak leží několik kroků od něj, jakoby bez života. Vzhlédl nad sebe a viděl vojáky a samuraje v zelených Shimazských zbrojích, jak pospíchají směrem k vnitřní bráně. Mezi nimi byli ženy s dětmi, starci a nemohoucí. Všichni, kdo přežili masakr ve městě, se stáhli do hradu. Když padla brána první, utekli o patro výš; když padla druhá, stáhli se ještě výš. Nyní již stála jen poslední brána, za níž leželo už jen a pouze Tenshu. Na straně druhé, od brány vnější, se již hnali vojáci Morijské armády. Někteří stříleli šípy do zad utíkajícím, někteří stínali nebožáky meči, nešetříc ani ženy a děti. Vylívali si zlost a sytili svou touhu po krvi, avšak nezbývalo jich o moc více než obránců. Bylo to pekelné divadlo války.

Yoshihisa sebral všechny síly, vstal ze země a doklopýtal k Akiko. Nedýchala. Sehnul se pro ni a s vypětím všech sil ji vzal do náručí. Pak začal klopýtat pomalým krokem k bráně vnitřního hradu. Už byl skoro u vstupu do vyššího patra, když ho do lýtka trefil šíp. Vykřikl bolestí, avšak ani se neohlédl a pokračoval dál. Prošel branou a ocitnul se na nádvoří před Tenshu; na straně donžonu stáli obránci, kteří se přeskupili a nyní stáli v pevně stisknutých řadách tváří v tvář útočníkům. Na obou stranách první řady tvořily dvě linie odvedenců Ashigaru, kteří v rukou třímali křesadlové muškety. Útočníci se zastavili, vzdálení několik desítek stop od řady obránců. Přímo mezi oběma zbytky armád pak stál vyčerpaný Yoshihisa, svírající v náručí bezvládnou Akiko. Otáčel hlavu a zoufale hleděl do očí vojáků na obou stranách. Ti pohledem uhýbali, nemohli ten pohled vystát.

Velitelé na obou stranách tuto situaci hrůzy rozetnuli. Z obou stran se ozval výkřik: „PALTE!“
Avšak ani jeden výstřel se neozval. Vojáci váhali, neměli to srdce zasáhnout dva milence uprostřed. Když druhý výkřik neměl valný účinek, řadou útočníků se prodral Morijský generál ve zkrvavené rudé zbroji, setnul jednoho z odvedenců a z jeho mrtvých rukou vyrval mušketu. Přiložil ji k líci a vypálil ránu, která provrtala Yoshihisův hrudník. Ten padl na koleno a snažil se neupustit Akiko na zem. Pomalu cítil, jak jeho duše opouští tělo. Akiko na poslední chvíli pootevřela oči a zašeptala: „Sbohem, můj milý…“

Její něžná slova přerušil výkřik Morijského generála, který pažbou muškety praštil do hlavy dalšího z vojáků.
„Střílejte, vy bastardi, nebo vaše rodiny dám uškvařit v rýžovém oleji!“
Z řad Morijských mušketýrů vyšlehl oblak dýmu a ohně a kulky se zavrtaly jak do těl jejich protivníků, tak mnohé zasáhly Yoshihisu a Akiko. Hned na to opětovali střelbu mušketýři ze strany druhé. Najednou se daimyo Shimazu Takahisa prodral řadou svých vojáků a vrhl se před ně.
„ZASTAVTE PALBU, NESTŘÍLEJTE!“
Bylo však již pozdě, oba milenci byli v jediném okamžiku mrtvi.

Rozhostilo se hrobové ticho, které protínalo jen občasné sténání umírajících vojáků. Našedlý dým se válel z jedné strany na druhou a nikdo se neopovážil ani vydechnout. Takahisa padl na kolena před tělo svého syna, jakoby nedokázal pochopit, co se právě stalo. Ticho protnulo jeho vzlykání a nikdo se již neodvážil vystřelit. Vojáci složili své zbraně do prachu a sklonili svoje hlavy. Jediný, kdo tuto pietu najednou narušil, byl generál Mori.
„Okamžitě seberte zbraně a zaútočte, vy mizerný parchanti! Všechny vás dám…“
Svoji poslední zlovolnou výhrůžku hněvu však již nedořekl, neboť vzduch proťala lesklá čepel a jeho hlava se svezla na zem, uťatá jediným čistým sekem.
„Kvůli tobě… moje milovaná dcera zemřela…“
Z davu vojáků zazněl vzlykající hlas a daimyo Mori Motonari, otec Akiko, pomalu vystoupil z řady, míříc k daimyo Takahisovi. Ten povstal ze země a beze slova na něj upřel svůj pohled.

„Obě naše děti zahynuly kvůli této válce… Měli jsme je poslechnout. Tolik utrpení… pro nic..“
Motonari zavrtěl hlavou a neskrýval slzy zármutku. Takahisa přikývl.

„Celou tu dobu… měli naprostou pravdu. Válka nepřinesla nic, než strašlivou zkázu… nám všem…“
Dlouho pak daimyové stáli v naprostém tichu, bez hnutí, a oplakávali své děti.

Boje si vyžádaly stovky, ba tisíce životů. Dva z nich však byli jejich srdci nejdražší. Klany Shimazu a Mori uzavřely mír a válka skončila. Nikdy více již meče proti sobě nepozdvihli a co víc, dokonce se stali spojenci.

Od toho dne, kdo v jarní podvečer zavítá na horu Sakura-Jima ani ne den cesty od Kagoshimy, vystoupá na její vrchol a posadí se před malou kamennou svatyni s praporky vlajícími ve větru, má-li božské požehnání, může spatřit neskutečný výjev.
Dvě průzračné postavy v dešti sakurových květů, ve vzájemném objetí;
Koibito-no seishin – přízrak milenců.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.