Příběhy světa Tam: Imene

Ocitáme se ve světě s prastarou magií, která vybuchuje a ničí své uživatele i okolní svět. Jen na jediném místě ji lze užívat volně a bez obav z následků: na zámečku krutého hraběte Tyana, který učí mladé kouzelníky a připravuje je na vpád bestiálních démonů. 

Proč tomu tak je? Co hrabě skrývá? A jak si s tím poradí mladá čarodějka Imene?

*

Vzduch proťal záblesk načervenalého světla. Dívka stačila jen o vlas uskočit před ohnivou koulí. Ocitla se těsně u démonových nohou. Zašmátrala za opasek, pevně sevřela v dlani rukojeť dýky a ohnala se po něm ostrou čepelí. Byl však rychlejší. Ze zad mu vyrašilo chapadlo a bleskově jí obmotalo zápěstí. Strhlo ji stranou jako hadrovou panenku.

Vyjekla bolestí. Ucítila smrad spálené kůže. Dýka vypadla z poraněné ruky na kamennou dlažbu. Cítila se ztracená. Strach jí zatemňoval mysl, zhmotňoval se v čirou beznaděj a ze zprvu vyrovnaného souboje se stal jen zoufalý pokus o přežití. Z myšlenek byly jen impulzy.

Uhni.

Skloň se.

Uskoč.

Tas.

Ohnivá koule tentokrát těsně minula její levé ucho. Démon se tyčil nad ní a nedával jí ani chvilku oddechu. Byla dost mrštná, aby mu stíhala uhýbat. V žádném případě nesměla dovolit, aby kolem ní obmotal některé ze svých žahavých chapadel. Neustále se o to však snažil. Skutečnost, že mu ten malý protivný človíček zas a znovu unikal, jej přiváděla k šílenství.

Jak se ale démonovi dostat pod kůži? Ve změti myšlenek mávla dlaní. Byl to jen další impulz. Samozřejmost, která vyšla z hloubky jejího podvědomí. Hořící skříň se vznesla do vzduchu, rozlétla se k démonovi a s řachnutím se o něj roztříštila. Žhavé třísky mu drásaly močálově zelenou kůži.

Místnost naplnil zlostný řev. Ze všech sil začal na hbitou dívku útočit a ona nestačila uhýbat zcela bez újmy. S každým dalším ožehlým kouskem těla propadala větší a větší panice. Kmitala pohledem po okolí. Zoufale hledala cokoliv, co by jí dalo bojovou výhodu. Mysli, mysli, mysli…

Strach postupoval do dřeně jejích kostí. Zmocňoval se jí. Ovládal ji. Prohraje… Zbude z ní jen hromádka popela.

Zakopla o lem sukně a upadla. Jen kousek od ní se zaleskla dýka, odrážející plameny převrženého hořícího stolu. Skočila po zbrani právě včas. Usekla démonovi chapadlo, které vyletělo proti jejímu pasu. Z rány vytryskla krev. Potřísnila jí břicho i kus stehen. Ozvalo se jemné zasyčení, které bylo proťato jejím bolestným výkřikem.

Už už jí zaplála naděje. Už se v ní vzedmula nová síla. Pohasla.

Tohle má být konec? Všechna ta snaha byla k ničemu? Trpěla jen pro pobavení zvrácených Bohů? Démonova krev jí jako kyselina sžírala maso kousek po kousku. Bestie se škodolibě ušklíbla a ve svých pařátech začala formovat poslední změť ohnivých jisker.

„No, to by mohlo stačit,“ ozval se odměřený hlas.

Vedle dívky se nejdříve zhmotnily dvě uhlově černé oči a hned po nich celá mužská postava jejich majitele. Bez sebemenšího náznaku emoce prostým gestem dlaně odvrátil ohnivou kouli řítící se jejich směrem. Rozmyslela si svou cestu a uštědřila ještě jednu ránu načernalé zdi.

Démon ustrnul ve svém běsnění. Chvíli oddechoval a vstřebával vztek, přičemž sledoval muže temným pohledem prázdných očí. Chapadla mu pomalu vrůstala zpět do zad.

Hrabě Tyan chladně vzhlížel na skoro dvakrát tak velkou postavu a jen vlažně pokynul dvojicí prstů.

„Běž,” přikázal bestii pánovitě.

Ještě krátkou chvíli tam stáli nad dívkou kvílící bolestí, než démon v šedavém záblesku beze stopy zmizel.

Pár vteřin vyčkal, poté svůj zrak obrátil k dívce na podlaze. „Co to mělo být, Imene?“ promluvil tichým hlasem, ze kterého bylo znát rozčílení. „Půl hodiny ho naháníš a jedinou ranou, kterou mu uštědříš, bys zabila sama sebe!“ zasyčel podrážděně. Neochotně poklekl na jedno koleno a uchopil ji za rameno. Zatlačil na ni, aby se narovnala.

Imene potlačila bolestné vzlyknutí a odtrhla pohled od místa, kde ještě před chvílí stál démon. Chvěla se. Kyselina postupovala. Pomalu jí sžírala tenkou vrstvu kůže i s masem.

Hrabě si stáhl z krku malý nafialovělý amulet ve tvaru ampulky, omotal si jeho řetízek kolem dlaně a několikrát s ním mávl nad ranami, dokud se nezacelily.

Mlčela. Přestala se chvět, ale cítila, jako by ji něco stále sžíralo. Provrtávalo se skrz vnitřnosti a ostře tížilo v žaludku. Odpor, který k němu pociťovala, se v jejích útrobách zhmotňoval v kámen.

Den co den je nechává bojovat s démony všech druhů beze slova. Bez vysvětlení. Mučí je skrz chapadla a pařáty jiných a pod tou chladnou maskou z toho má zvrácené potěšení. Povýšeně je sleduje z bezpečí svého meziprostoru a vychutnává si každou jejich chybu a zaváhání.

Hnusilo se jí to. Hnusila se jí celá jeho existence i tohle zkažené místo na kraji ničeho.

„Nevěděla jsem, že má místo krve kyselinu. Mohl jsi mi to říct,“ jen stěží v hlase potlačila nechuť, kterou k Tyanovi cítila.

Vstal. „V boji tě taky nevarují. Musíš myslet dopředu. Ale na to jsi moc líná.“ Změřil si ji opovrhujícím pohledem uhlově černých očí. Nasadil si amulet kolem krku a dal se do uklízení. Vlažně mával dlaněmi a věci se kouzlem dávaly do svého původního stavu.

„Líná? Líná?!“ ublíženě odsekla, postavila se na nohy a oprášila si lněné šaty. „Mučíš nás tou bestií celé týdny! Neřekl jsi nám o ní ani ťuk, prostě jsi ji přivolal jako obvykle a čekáš, jak to dopadne! Hážeš nás jak koťata do vody a čekáš, kdo se neutopí!“ pěnila rozčílením a zabodávala do něj ostrý pohled.

Na hraběte ta slova neměla žádný vliv. Jen zlehka pokrčil obočí a mávl dlaní ke knihovně. Okamžitě se proti Imene rozletělo několik knížek.

„Co to, sakra-!“ před první uhnula jen o vlásek. Na další už byla připravená a obratnou hvězdicí vzad se jí vyhnula. Třetí a čtvrtou vyblokovala předloktím. Knih bylo ale stále víc a víc. Z jejích pohybů se stala smršť sotva postřehnutelná okem.

„Do háje, přestaň!“ rozčíleně máchla rukou a skupinka letících knížek změnila směr. Zaútočila na Tyana, který jen zvolna pokynul prsty a knihy neškodně spadly na hromádku.

„No tak vidíš,” odvětil tichým hlasem. V obočí mu zlostně škubalo. Z pohledu mu čišel chlad a potlačovaný hněv. „Bylo to tak těžké?!“ Už měl po krk té neschopné holky. Byla natvrdlá a zoufale omezená ve své krátkozrakosti. Stejně jako většina fňuken, které musí učit.

Imene stiskla rty do tenké linky a beze slova jej vzpurně sledovala. Kdyby měla na výběr, už dávno by poslala tohle místo k čertu. Celý ten podivný zámeček, kde je hrabě učil ovládat moc svým pokřiveným způsobem. Ale ona na výběr neměla. Nikdo z nich. V širokém okolí magie vybuchovala a znetvořovala své hostitele. Dostat ji pod kontrolu byl jediný způsob, jak přežít. A zámečku se výbuchy vyhýbaly obloukem. Záhadou? Kouzlem? Náhodou? Kdo ví. Ale Tyan si byl svého postavení velmi dobře vědom. A náležitě se v něm vyžíval.

„Když… po… tobě… bude… příště… někdo… metat… ohnivé… koule… co uděláš?! HA?!” s každým slovem prostým gestem dlaně přinutil knihu, aby se vznesla a zaútočila na Imene.

S narůstající zlobou je od sebe stejně hbitými pohyby odháněla pryč. Aniž by si to uvědomovala, krok po kroku se blížila k Tyanovi. Chtěla mu vrátit všechnu jeho pýchu, aroganci a zvrácenost. Za každou minutu utrpení, kdy je nechával se svíjet v bolestných křečích. Nikdy nepospíchal s vyhojením ran. Za každou vteřinu strachu, kdy nevěděla, zda příští útok démona bude smrtící. Zlost v ní vřela a knihy čím dál důrazněji narážely do kamenných zdí. Poslední z nich dopadla na zem s hlasitým zaduněním. Vylétlo několik listů a v kroužcích se líně snášely k zemi.

Bylo ticho.

Stáli proti sobě sotva dva metry a kdyby pohled mohl zabíjet, nevyšel by ven ani jeden z nich.

Námahou oddechovala. Ne že by ji vysílilo se bránit jeho útokům. To ani zdaleka. Ze všech sil se ovládala, aby nedala průchod svým emocím. Cítila hřejivé brnění ve své pravé dlani. Drobné jiskření, které probublávalo pod kůží.

Ne, teď ne. Ještě ne.

„Běž,” odvětil tiše a pánovitě, jako démonovi před ní. Díval se na ni úplně stejně. Jako na kus masa bez vlastní vůle, který jej musí poslechnout. Nebyl v něm ani maličký náznak strachu, že by na svou pýchu mohl doplatit. Proč také? Potřebovali ho. A věděli to. Věděli, že bez něj pomřou jako prasata na porážce. S ním měli šanci. Nepatrnou, díky své neschopnosti, ale měli. Mihotavé světlo naděje jim dávalo chuť trpět a přežívat, aby mohli znovu trpět a přežívat. 

Na malou chvíli mu tváří problesklo slabé pobavení. Sotva postřehnutelné lidským okem. A nebylo na něm vůbec nic radostného.

Vteřinu či dvě se nepohnula ani o píď. V dlani jí začalo znovu nepatrně škubat. Tak lákavé. Bylo by to tak… unáhlené. Vydechla. Obrátila pohled k masivním dveřím a beze slova vyšla ven z místnosti.

***

Imene stiskla v dlani masivní železnou kliku, zabrala ze všech sil a otevřela těžké dubové dveře. Naskytl se jí výhled na drsnou skalní stěnu, sotva třicet metrů od ní. Vkročila z chladné dlažby na zaprášený útes a jen za sebou zavřela dveře, vítr jí rozevlál stříbrné vlasy do obličeje.

„To to trvalo,” odfrkl si pihovatý chlapec. Seděl na kraji útesu a kolem pasu si právě přivazoval pevné lodní lano. Hodil po ní druhý konec, vstal a oprášil si ošuntělé oblečení, které bylo místy stejně tak dotrhané, jako její.

„Promiň, Fedy, nechtělo se mu umřít,” ušklíbla se a pohotově chytila konec lana, které obmotala kolem bytelného kamenného sloupu. Pro jistotu jej obvázala ještě jednou a ujistila se, že uzly jsou dostatečně pevné.

„Démonovi, nebo našemu hrabátkovi?” zazubil se na ni a pohupoval se v kolenou, jako kdyby se chystal na skok. Už jen malou chvíli, jen krátkou chvíli a ucítí to. Omamnou iluzi pocitu svobody. Vtrhne mu do plic jako ostrý vzduch, který brousí skalní převisy.

Upínal pohled k Imene, v jejíchž očích byla vždycky stopa strachu. Pokaždé. Tím víc mu ale dávala odvahy. Nebyl sám. Bála se o něj. Vědomí, že aspoň někomu na něm záleží, mu dávalo dostatek sil k tomu, aby…

„Stvůře,” odpověděla s náznakem pachuti, sklouzla po sloupu zády, zapřela se nohou o velký těžký kámen před sebou a pevně uchopila lano. Jen tak, pro jistotu. Kývla na něj. Trochu rozechvěle, ale viděl to odhodlání hluboko v ní. Usmála se. Oplatil jí to poťouchlým zasmáním. Promnul si dlaně, roztáhl ruce a zvrátil tvář.

Nejdřív se odlepil patami od země. Stál na špičkách bosých chodidel. Na palcích. A pak?

Vzlétl. Deset čísel. Dvacet… půl metru… dva. Radostně zavýskal, otevřel oči a stáhl dlaně k trupu těla.

„Tak co, jaký to dneska bylo?” otázal se a v jeho hlase už nebyla znát ani stopa nervozity. Klidně se vznášel dva metry nad zemí a s mírnou fascinací si prohlížel své tělo, jako kdyby sledoval, zda je celé v jednom kuse.

„Ále… Vyvolal démona, ten se mě pokusil zabít, a když už jsem mu seděla na zádech a mohla jsem ho podříznout, vyrašila mu ze zad žahavá chapadla. Pak to bylo jen o tom, jak dlouho se mi bude dařit uhýbat ohnivým koulím, chapadlům a pařátům. No pohodička, procházka růžovým sadem, co ti budu povídat,” odvětila ironicky a obezřetně sledovala, jak se Fedryn pomalu vzdaluje nad propast.

„Nakopala jsi toho zmetka ale do zadku, že jo?” líně plachtil vzduchem tam a zase zpátky. Tu byl o metr výš, tu o metr níž a oči mu zářily čirou radostí.

„Uřízla jsem mu chapadlo, jenže měl místo krve kyselinu. Hezký překvápko od Tyana, viď? Málem mě to sežralo, než mě uzdravil,” pevněji stiskla lano, když se náhle propadl o metr a půl do propasti.

„Tohle přeci nemůže!” rozhořčil se, vyrovnal výšku a zalomil ruce na prsou. „To je neskutečný, tomu démonovi se snažíme přijít na zub tak dlouho, nic nám neřekne a když už se naučíme vyhýbat ohnivým koulím, najednou mu raší žahavý chapadla! A pak ještě kyselina, super, fakt! Jak dlouho si to ještě necháme líbit, Ime?”

„Co bys chtěl dělat, hlupáčku? Tohle místo je jediný v celým okolí, kde můžeme trénovat schopnosti bez rizika výbuchů magie. A pokud nebudem trénovat, neochráníme vesnici před útoky démonů. Dopadneme jako ty desítky východních vesnic, ze kterých zbyl jen popel zalitej krví. Všichni to víme. Blíží se rychleji, než královský vojsko a když-,” nedořekla větu. Nebylo třeba. Dívali se na sebe beze slova s tichým zoufalstvím v očích. Věděli to oba. Není dost schopných kouzelníků, kteří by vesnici ochránili. Hrstka mužů bude proti démonům bezbranná i s těmi nejlepšími meči, nebudou-li je kouzelníci jistit ze zálohy. Zmasakrují je a vesnice lehne popelem.

„Jednou… Jednou, Ime, bude po válce. A pak spolu utečeme někam na jižní ostrovy. Na tom slunku prý žádný démon dlouho nevydrží,” usmál se na ni a černé oči mu zářily tak jasnou nadějí a světlem, jaká bývá jen v očích dítěte.

„To už z tebe bude chlap jako hora a budeš lítat za jinýma. Doslova,” ušklíbla se a sledovala, jak mu vítr čechrá karamelové vlasy.

Byl pro ni jako mladší bráška. Rodiče ho odvedli na práh zámku a zanechali ho hraběti do magické služby, když mu bylo osm. První dva roky jen míchal lektvary a učil se formule. Věděla to z jeho vyprávění, protože sama přišla na zámek až když mu bylo jedenáct. To hrabě začal s démonským výcvikem. Teď se blížily jeho třinácté narozeniny a Imene zaplavoval pocit tíživé beznaděje, že se jich ani jeden nedožijí.

„Budu chlap jako hora, to jo, ale lítat budu jen za tebou! Naskočíš mi na záda a odletíme na jeden z těch ostrovů, kam se žádný démon neodváží!” samou radostí ve vzduchu udělal salto.

Pousmála se. Pevněji stiskla lano, až se jí málem zarylo do kůže. S nadějí, jakou si ani nechtěla přiznat, doufala, že se jeho slova naplní.

Do té doby na něj bude dávat pozor.

***

Když pro Fedryna přišel sluha a odvedl ho na další bolestivou lekci ke hraběti, Imene zamířila do svého pokoje. Převlékla si zapošívané a zaplátované šaty a vyrazila ze zámku dolů do údolí. Byť jen vzdálené zvuky ran a řevu démona jí naháněly husí kůži a z představy, jak hrabě mučí chlapce, se jí pěnila krev v žilách.

Slezla poslední velké kameny, které ji dělily od měkké podušky spadaného jehličí. Dlouze nasála do plic nasládlý vzduch a vzápětí jej s úlevou vydechla.

Les byl pro ni jako droga. Cítila jeho hřejivou náruč, která ji obklopovala pokaždé, kdy do něj zavítala. Jako kdyby žádný zámek neexistoval. Jako kdyby neexistovala ani horda démonů valících se z jihovýchodu. V lese bylo ticho a klid.

Pohladila kmen majestátního smrku, překročila jeho kořen a pomalu zamířila směrem k paloučku, kde rostly ty nejlahodnější borůvky. Zlatavé slunce probleskovalo skrz listy a šimralo ji na tváři. V dálce slyšela dobře známý zvuk potůčku.

Sotva udělala další krok, jen tři metry před ní se rozevřela časoprostorová namodralá trhlina. Jiskřila a vydávala ostrý bzučivý zvuk.

Portál.

Vyjekla a ruka jí hbitě vystřelila k pouzdru na opasku, které skrývalo ostrou dýku. Rychle se schovala za nejbližší kmen.

Namodralé portály znamenaly, že se někdo z jiného světa rozhodl navštívit zrovna ten jejich. Hrabě jí kdysi jeden portál ukázal, když jej sám otevřel a důrazně ji varoval, že pokud takový uvidí, ať okamžitě utíká. Nikoliv do bezpečí, ale nahlásit mu tuto skutečnost.

Teď už ale nebyl čas. Za malý moment se z něj vyvalí démoni a ona nedovolí, aby se do vesnice dostal byť jen jediný z nich.

Nedovolí… Nedovolí… Opakovala si to pořád sama pro sebe a snažila se dodat na důraznosti. Srdce jí bušilo šílenou rychlostí a div jí nevyrazilo z hrudi.

Nedovolí.

Pevněji sevřela prsty kolem dýky a dlaň druhé ruky nachystala připravenou k obrannému kouzlu.

Z portálu vystoupila postava mladé ženy v podivném oděvu, který ani zdaleka nepřipomínal jejich jednoduché prosté šaty. Kožený krátký kabátec končící nad bedry a rovněž i vysoké boty byly z kůže. Její kůže připomínala sopečnou půdu, ale byla zbarvená do fialova. Oči zářily jasně bělavě-namodralým světlem. Rty měla sytě vínové.

Nebylo sebemenších pochyb.

Démonka.

Ale co tu dělá? Portál se za ní zavřel a zdánlivě se žádná předčasná invaze nekonala. Možná chce zjistit jejich stavy? Připravenost?

Imene pocítila silné odhodlání. Nesmí té zrůdě dovolit, aby dostala, pro co sem přišla. Počkala, až k ní bude zády, sevřela dýku v ruce, hbitě vystartovala a…

„To bych, být tebou, nedělala,” odvětila démonka tiše.

Vše se seběhlo tak rychle. Imene od ní byla už na dva kroky, stačil jen malý kousek. Bestie se však prudce otočila, stiskla ji pod krkem a zvedla do vzduchu, jako by byla lehoučké pírko. Byl to tak rychlý pohyb, že jej dívka ani nestačila zaznamenat. Překvapeně zírala do tváře své soupeřky. Ta se jemně usmívala a držela ji od těla dostatečně daleko na to, aby jí mohla ublížit.

„Hosty tu zrovna vítat neumíte,” uchechtla se a volně přešla ke kmeni, na který ji přirazila. Větve stromu náhle ožily a obmotaly se kolem jejího těla. Nikterak tvrdě, ale dost těsně na to, aby z nich nemohla uniknout.

„Taky tu nejsi vítaná, zrůdo!” odsekla přidušeným hlasem, stále držena pod krkem. Imene svou veškerou sílu soustředila do levé dlaně, která měla dostatek prostoru pro zformování kouzla. Už už cítila, jak jí brní konečky prstů. Jak se zhmotňuje změť jisker. Cukla dlaní a vyslala kouli k démonce. Ve zpoceném obličeji jí přitom kmitl záchvěv naděje.

„Au,” odvětila démonka ironicky klidně a ještě chvíli se nepohla ani o píď, než jí uvolnila krk, poodstoupila od ní a založila ruce na prsou. ,,Tak, teď, když ses ujistila, že jsi proti mně naprosto bezbranná, můžeme si pokecat?”

Imene překvapeně zamrkala. Chce s ní… mluvit? Nikdy z žádné bestie neslyšela víc, než pár skřeků a heslovitých výhrůžek. A rozhodně žádná z nich neměla její nezvyklý slovník.

„Tak ti pěkně děkuju! Achjo,” povzdechla si démonka podrážděně, když si všimla drobné ohořelé rány ve svém oděvu. Natáčela se do stran, jako by se chtěla ujistit, zda utrpěla nějaké další škody. Imene ji sledovala neschopna slova. Nikdy v životě neviděla démona s tak lidskými vrtochy. To ale nic neměnilo na podstatě věci. Je to zrůda. A přišla je zničit.

„Ne-nevím, co jsi zač, a-ale zabijeme tě!” snažila znít co nejvěrohodněji, sama však slyšela těkavou, směšnou nejistotu. Zmítání jí nebylo nic platné, větve ji pevně držely přitisknutou ke kmeni. Rozhlédla se po čemkoliv, co by mohla silou mysli přimět vzlétnout. Sice ani to plně neovládala, ale musí ji přeci nějak zastavit. Možná kdyby křičela, přivolala by pomoc. Taky by je však mohla přivolat na jistou smrt.

,,Chceš řvát? Posluž si…  Hej lidi! Je tu démon, chce mě zabít, kde jste kdo!” zavolala z plna hrdla do lesa a nastražila ucho. Obě ani nedutaly. Imene šokovaně hleděla stvůře do zářících očí a napjatě naslouchala, zda uslyší byť jen jediný krok. Kromě potoku a klovajícího datla, ale ani vítr nezašuměl.

Démonka se ironicky ušklíbla. „Vidíš? Nic. Podívej, jsou tu dvě možnosti. Asi tak tři minuty se po mně budeš snažit házet cokoliv od šišek po kameny a nebo nám ušetříš trochu toho času a budeš poslouchat. Takže?” nevzrušeně si prohlížela nehty na pravé ruce, levou měla přitom líně zaraženou v bok, jako kdyby jí nehrozilo ani to nejmenší nebezpečí. Imene slyšela bubnování krve v hlavě, jak moc zoufale přemýšlela nad čímkoliv, co by jí mohlo pomoci.

„Fajn, přejdeme rovnou k věci,” usmála se na ni nečekaně návštěvnice, přerušila tok jejích myšlenek a spráskla dlaně. „Valí se na vás horda démonů. To asi víte, že jo, jinak byste se nemučili u toho náfuky tam nahoře,” pohrdavě pohodila hlavou ke skalnatému útesu, na němž zámek vévodil. „No a nemáte proti nim nejmenší šanci, to taky víte, viď,” Imene šokovaně sledovala, jak na ni démonka mrkla. ,,Abychom si ujasnili jednu základní věc, tak ten váš svět není ani tak zdaleka černobílej, jak se na první pohled zdá. Teda on žádnej svět není, ale tím tě teď nechci úplně zatěžovat. Tak třeba mě máš za stvůru, že jo? Zrůdu, co tě chce zabít, sežrat tvoje maso a z tvejch vlasů si udělat brašnu nebo tak něco. No, ale proč mě máš za stvůru?” významně se na ni podívala a zjevně čekala na odpověď.

„J-já… No… Vypadáš jako démon… Lidi ta-takhle nevypadaj,” vykoktala zaraženě a vyhýbavě stočila pohled stranou.

„No a tady to máme!” zvolala démonka, očividně pohoršená její odpovědí a jala se přecházet ze strany na stranu. „To jste celý vy, lidi! Jeden má znamínko ve tvaru lebky a hned uuuu, pomoc, démon, zabijem ho, než to naklade vajíčka! Uvědomila sis třeba, že máš jako jedna z mála mladých stříbrný vlasy? Mimochodem, stejný, jako jsou ty moje,” odfrkla si dotčeně, zarazila se a dívku si krátce prohlédla. „Teda, ty moje jsou líp udržovaný, samozřejmě. No a nebo ty vaše magický černý oči. Došlo ti vůbec, že je máte jen vy, co ovládáte syrovou magii? Takže z pohledu všech těch normálních vesničanů byste klidně vy mohli být démoni. No a když už jsme u magie, co tenhle fór, ten je můj oblíbenej,” démonka máchla líně rukou, načež jedna z volných větví ožila a vytvořila jí před Imene sedátko. Ladným pohybem se vznesla, pohodlně se na sedátku zavrtěla a pohlédla dívce zpříma do očí. Přitom se na ni zářivě a trochu bláznivě usmívala. „Před chvílí jsi mě chtěla zabít změtí ohnivých jisker, jinak řečeno ohnivou koulí. Oprav mě, jestli se pletu, ale nepoužívají stejné koule démoni?” položila otázku klidným melodickým hlasem, zatímco zkřížila nohy v kotnících a zvolna jimi houpala ve vzduchu.

„Chceš… Chceš říct, že jsem… Že jsem démon?” procedila slova přiškrceným hlasem a znechuceně polkla. Vzhlédla k návštěvnici zmateným pohledem. Nic nechápala. Odkud sem přišla? Co je zač? A co je ona sama? Proč jí tohle všechno říká? Otázky jí v hlavě přibývaly závratnou rychlostí a vršily se do celých pohoří. Zasypávaly ji víc a víc a cítila se čím dál zoufalejší. Všechno to navíc zahalovala vzdálená nasládlá otupělost. Nechuť a nenávist k bestii pomalu ustupovaly a sama nevěděla proč. Čím déle byla v démončině přítomnosti, tím silněji pociťovala lahodný klid, který jí mámil smysly. Přišla jí čímsi povědomá. Vzdáleně…

„Pff, ale kde že. Bohové, trochu si věř, holka! Pochybování o sobě je sice zdravý, ale nic se nesmí přehánět, protože s takovou bys za chvilku úplně zblbla, a to co? Nechceme. Takže!” znovu odhodlaně spráskla ruce. ,,Teď, když jsem ti trochu zametla s tvýma černo-bílýma pseudomorálníma hodnotama, který vlastně vůbec nejsou tvoje, že jo… se podíváme na jádro věci! Máme asi ještě tak půl hodiny, než sem přijde ten váš fešácký synek dřevorubce a sice bych si dala epizodku, ale snad v jiným životě,” zhluboka se nadechla a pokračovala. „Zrekapitulujem si to. Valí se na vás horda démonů, královský vojsko tu nebude včas, všichni do jednoho pomřete, nicméně!” vyprávěla, přičemž nepřestávala houpat nohama ve vzduchu. „Je tu šance, jak aspoň nějaký z vás zachránit. Podívej se, je potřeba říct Fedrynovi, ať přiměje všechny z vesnice, aby pobalili to nejnutnější a vypadli pryč, rozumíš? Musí se vydat ke královskýmu městu, vstříc k vojsku, protože tady je čeká smrt, konec, kaput, krev, pláč a tak dále, jasný?” Významně a s jistou nadějí shlížela na Imene, ta si ji ale stále zaraženě prohlížela.

„Proč bych ti ale měla věřit? Co jsi zač?” zeptala se tiše. Modrooká ale jen mávla rukou.

„To není podstatný. Prostě jsem někdo, komu tahle situace pěkně hejbla žlučí a chce vám pomoct. Je to sice těžce proti pravidlům, že tu jsem, nicméně na pravidla stejně všichni kašlou a proč by si je měli ohejbat jenom oni? Podstatný jsou tyhle věci,” zvážněla, než pokračovala ve svém proslovu. ,,Ten váš hrabě Tyan je lotr prvního kalibru. Moc dobře ví, že se sem démoni ženou, protože je sám přivolal. Nikdy ti nepřišlo podezřelý, jak jen tak otvírá portály s démonama? Nebo jak to, že ho poslouchaj? A čím to, že jeho zámek je jediný místo, kde nehrozí výbuchy magie, aha?”

„Přišlo, ale co jsme mohli dělat? Je naší jedinou nadějí,” odsekla trochu ukřivděně a snad se i snažila bránit. Sama si uvědomovala, jak bláhové bylo hraběti plně důvěřovat. Uvědomovala si to pokaždé, když vstupovala do té proklaté tréninkové komnaty. Pokaždé, když slyšela z dálky bolestivý křik některého z rekrutů.

„Pff, to je mi pěkná naděje,” odfrkla si démonka se znatelným pohrdáním v hlase a zalomila ruce na prsou. „Zlato, ani můj mladší bratr by vás takhle nevypekl a to se snažil ovládnout svět,” ušklíbla se ironicky. Vydechla a o něco smířlivěji pokračovala. „Já vím, že jste v naprosto pitomý situaci. A proto tu jsem. Musíte hraběti vytřít zrak. Nebude to čekat, je příliš arogantní, než aby si pomyslel, že některý z vás se proti němu vzbouří. Je to už hodně dávno, co uzavřel dohodu s jednou mocnou zrůdou, démonem, chceš-li. Ačkoliv pojem démon je zavádějící, protože jsou různý druhy, že jo, a ne všechny jsou zlý, třeba můj starší bratr je démon, no ale jak je ten kluk hodnej, to bys nevěř-,” spustila tak rychle, že jí ani Imene nestihla poslouchat. Návštěvnice si toho všimla, zarazila se a mávla nad tím rukou. „Hrabátko se chce stát jedním z nich, jenže lidskou duši v démonsky démonskou nepřetvoříš jen tak snadno. Musíš spáchat velké množství odporností, zrůdností a dokázat, že v tobě nezbyla ani špetka lidství. Zkrátka provést skutky v úměrnosti tomu, čím chceš být. A on se chce stát něčím tak ohavným, že se mi z toho ježí i chloupky v uších, a to mi věř, že jsem viděla už fakt hodně.”

„Pokud ale démony dokáže přivolat, proč celé jejich vojsko nepřivede jedním z portálů? Umí je přeci vytvořit na tréninku, v čem je háček?” zeptala se Imene váhavě po chvíli. Děs slov k ní doléhal s tisícinásobnou ozvěnou a tím nejhrůznějším na nich bylo, že dávala smysl…

Návštěvnice se posmutněle usmála, než svou odpověď znechuceně procedila přes rty. „Protože dávat vám falešnou naději a pomalu vás roky mučit, je mnohem odpornější, než všechny během pár dnů vyhladit.” Chvíli se slova nesla vzduchem s hořkou pachutí zvrácenosti.

„Co mám udělat?” promluvila po delší odmlce.

Démonka se pousmála. Nikterak samolibě nad svým vítězstvím. Byl to nezvykle chápavý, až smutný úsměv. „Maličkost. Půjdeš nahoru na Fedrynův trénink a ve správné chvíli ho přiměješ, aby se okamžitě vrátil do vesnice a donutil všechny se sbalit a odjet ještě dnes.” Sňala si z krku řetízek s malým načernalým medailonem. „Tohle mu dáš, pomůže mu to splnit úkol a nic se mu nestane,” a s těmi slovy jí řetízek ladně přetáhla přes hlavu.

Imene cítila, jak jí jemně hřeje na kůži.

„A hrabě? Nebude dělat problémy?” shlédla k medailonku. Vypadal staře a opotřebovaně. Netušila, jak taková zašlá věc může lidi z vesnice donutit, aby Fedryna brali vážně, ale věděla, že zkrátka budou. Ta nasládlá otupělost jí o tom vůbec nedovolila pochybovat.

„Bude,” přikývla. „Budu k tobě upřímná. Umřeš. Umřeš ještě dnes. Ale než to uděláš, stihneš vzít toho šmejda sebou.”

Šokovaně na ni vytřeštila oči. Démonka nevypadala, že by žertovala a ačkoliv bylo těžké v jejích jasně zářivých očích číst, Imene by přísahala, že vidí lítost.

„J-já… umřu?”

„Jo. Ale to bys umřela stejně,” mávla ledabyle rukou a tiše si povzdychla. „Věř mi, viděla jsem hodně scénářů a tenhle je nejmíň zbytečnej. Jasně, mohla bych ti říct, že se všichni chytnete za ruce a radostně odskáčete do náruče královského vojska, ty se zamiluješ do mladého čerstvě korunového krále, on do tebe taky a všichni se budou veselit na vaší svatbě. Nu, ale to se nestane. Řada z vás to nepřežije. Královský vojsko je pořád daleko a cesta bude těžká. Ale velká část se dostane mimo nebezpečí, včetně Fedryna.”

Až do té chvíle jako by doznívala její slova z dálky. Imene hleděla kamsi za její rameno a neustále opakovala jen těch pár… Umřeš. Umřeš ještě dnes… Jak ale uslyšela chlapcovo jméno, pevněji jí pohlédla zpět do očí.

„Fedryn přežije?”

„Áno, dospěje v odvážného chlapa a ještě všem vytře zrak,” přikývla démonka a ve tváři jí problesklo darebácké pousmání.

Imene úlevně vydechla.

„Nu, čas kvapí, ale máme ještě chviličku. Abych tě neposlala na smrt jen tak s prázdnejma rukama, něco ti ukážu,” pravila o něco energičtěji a mávla dlaní. Větve stromů uvolnily dívčino tělo, jen jedna kolem ní zůstala omotaná, než ji zvolna snesla na zem, poté se rovněž stáhla zpět do koruny, kde znehybnila.

Cizinka se snesla ladně k ní a než Ime stihla zareagovat, chytila ji za ruku. „Nelekej se, bude to trochu šok,” slyšela ještě. To poslední, co zahlédla, byl její vlídný úsměv. A pak…. světlo.

Když otevřela oči, cítila se, jako nikdy v životě. Klidná. Připravená. Šťastná.

„Kde jsme to byly?” zeptala se a mírně omámená udělala krok vzad, aby získala stabilitu.

„Na místě, kde na tebe čekají. V tvém domově, Imene. Ale teď už musíš jít. Zvládneš to. Důvěřuj sama sobě. Budeš vědět, co máš dělat,” démonka pustila její ruku, ustoupila od ní a rozřízla vzduch před sebou. S tichým bzučením se otevřela namodralá časoprostorová trhlina.

„Počkej ještě! Proč nám pomáháš?” vychrlila za ní. Nepochybovala o jejích záměrech, ale stejně jí zvědavost nedala klid.

„Ze dvou důvodů. Zaprvé nesnáším, když strana, která nutí dodržovat pravidla, je sama pokrytecky porušuje,” odvětila mírně zvýšeným hlasem, aby ji bylo přes bzučení slyšet. Přitom se dívala do trhliny, jako by se chtěla ujistit, že je to ta správná. Očividně byla, protože do ní nakročila pravou nohou. „A zadruhé… Řekněme, že bráním rodinu,” naposledy se na Imene krátce pousmála a než se jí dívka stihla na cokoliv dalšího zeptat, byla pryč.

***

Dlážděnou chodbou se rozléhala ozvěna jejích kroků. Imene upínala pohled k masivním dveřím na jejím konci a zdálo se, jako by byly stále stejně daleko. S každým metrem, který překonala, se však přibližovala k tlumeným zvukům boje. Démon běsnil a zámeček se div neotřásal v základech.

Nepřipouštěla si, co se chystá udělat. Najednou se jí vše zdálo tak jasné. Povědomé. Jako kdyby jí krátký výlet do krajiny zalité světlem vrátil kousek síly. Malý ustrašený hlásek byl teď někde hodně hluboko. A vlastně na něm vůbec nezáleželo, nemusela se s ním trápit. Věděla, že za chvíli umře a vrátí se tam, kam patří. Už žádný strach. Bude zase doma. Konečně jí to dávalo smysl. Konečně pochopila, proč si nepamatuje víc, než poslední dva roky.

Našli ji kousek od vesnice, u vodopádu Nemei. Byla zubožená, rozdrásaná a celá od krve. Pamatovala si jen matné útržky.

Běsnící příšery.

Chaos.

Jekot.

Výbuchy.

Závoj kaštanových vlasů.

Oslepující záři.

Kořenářka ji uzdravila a poté dala k hraběti do učení. Bylo to poměrně logické rozhodnutí. Připravit se na další setkání s démony. Pomstít se za ztrátu rodiny. Určitě nějakou měla a určitě ji o ni připravili.

Stála před těmi masivními dveřmi a svírala chladnou železnou kliku jako tisíckrát předtím. Na sotva vteřinu zaváhala, než ji stiskla a vklouzla tiše dovnitř.

Místnost vypadala jako po výbuchu. A podle ohořelých zdí i několik zažila. Imene si nikdy pořádně nevšimla, kolik škody se při takovém souboji napáchá, vždy měla plné ruce s démonem. Hbitě vyhledala pohledem Fedryna, který levitoval běsnící příšeře kolem hlavy a tak tak uhýbal chapadlům. Ale zabíralo to, bestie zuřila a ztrácela na úsudku. Měli dost práce sami se sebou. Imene si ani nevšimli.

Najednou si uvědomila, že vůbec neví, jak vlastně má hraběte překvapit, když v místnosti ani není. Nejspíše sleduje souboj z bezpečí své časoprostorové trhliny.

V tom sotva pár metrů před ní rozřízl vzduch černý portál. Z trhliny Tyana doslova vykopla ženská noha ve vysoké kožené obuvi s pevnou špičkou. Hrabě zakolísal a pár kroky vyrovnal rovnováhu. Rukou se přidržoval za načervenalé hrdlo, které neslo stopy po zaříznutém řetízku. Někdo mu strhl amulet z krku. Prudce se otočil, připraven útočníka napadnout, v očích stále šok z tak nečekané troufalosti.

Portál byl ale rázem pryč. Imene věděla, že teď nebo nikdy. Všechny ty roky mučení, bolesti, řevu, krve, strachu, vše se to smrsklo do jedné jediné setiny vteřiny a sžíralo jí to maso kousek po kousku. Prostupovalo skrz každičký milimetr její bytosti.

Nevěděla, jak zformovala ohnivou změť jisker. Nevěděla, jak jí vystřelila z dlaně. Nevěděla, jak mohl hrabě padnout k zemi, s křikem. Nestihl nic říct. Jen skřeky. Možná se na ni naposled podíval, než mu slezla oční víčka. Nepohnula se. Sledovala, jak ho sžírá magický oheň. Jak trpí. Zrychleně oddechovala a nic necítila. Ani radost, ani nechuť. Už nezbylo místo pro nic z toho. Spálila to kyselina.

Když zbyla po hraběti jen hromádka popela, zhluboka se nadechla, jako kdyby se vynořila na hladinu. Popadla se za kolena a v předklonu znovu a znovu popadala dech, vsakovala ho do plic se směsicí spáleniny. Upínala pohled k té kupičce popela, která byla ještě před chvílí člověkem. Z dálky k ní doléhaly výkřiky a zněly tak směšně, zvonovitě. Nevnímala je. Vytřeštěnýma očima neuhnula ani o kousíček, paralyzována šokem. Děsilo ji, že nic necítila. Náhle si uvědomila, že už nikdy nic nepocítí.

Dnes umře. Prázdná.

Ne, to není pravda… Má jeho. On je její celý život. Celé dva roky. A démon ho zahnal do kouta.

,,IMENE!!!!” konečně uslyšela zoufalý výkřik jasně a zřetelně, jako kdyby jí vytrhl z hlubokého spánku. Bestie formovala v dlani změť ohnivých jisker. Tu poslední. Na její zkřiveném obličeji byl zvláštní potěšující škleb. Konečně ji vyšle a nikdo ji nezastaví. Fedryn se krčel v koutě, tvář měl zkřivenou bolestí. Bestii se zjevně podařilo omotat žahavé chapadlo kolem jeho nohy a znemožnila tak chlapci vzlétnout. Byla spálená do ruda.

Imene nevěděla, jak zformovala změť ohnivých jisker. Nevěděla, jak ucukla před další, kterou proti ní démon vystřelil. Nevěděla, jak tu čtvrtou nebo pátou vyslala tlakovou vlnou zpět k němu. Ale věděla, proč ležela na zemi a svíjela se bolestí. Usekla to chapadlo, které proti ní stihl vystřelit, než začal hořet. Nezasáhlo jí moc kyseliny. Méně, než předtím. Ale dost na to, aby věděla, že ji čeká pomalá smrt.

„I-ime?” Fedryn se k ní pomalu doplazil, vyděšený sledoval svou kamarádku, jak se svíjí na zemi. „Co tu děláš?? A kde je hrabě? TYANE!!” zakřičel do ztichlého prostoru a snad poprvé si ho opravdu přál vidět.

„Nepřijde, Fedy. Zabila jsem ho,” přimhouřila oči a snažila se soustředit skrz bolest. Zašmátrala rozechvělou rukou kolem krku a sňala si řetízek.

„Co-cože?!” Nevěděla, jestli je v jeho obličeji děs nebo úžas. Asi trochu od každého.

„Prosím, jen… Věř mi, ano? Musíš sebrat všechny z vesnice. Tyan nás vodil za nos, vojáci tu nebudou včas a démoni nás zmasakrují. Seber všechny, běžte vojsku naproti, tady vás nic dobrého neč-,” kousla se silně do rtu a ze všech sil se soustředila, aby neomdlela.

„O čem to mluvíš, jak to víš?! A i kdyby, nenechám tě tu! Imene, umíráš!!”

„Musíš!” roztřeseně se vytáhla do sedu, volnou rukou se opírala o zem a druhou mu přetáhla přes krk řetízek. „Prostě mi jen věř, prosím… bude to dobré.”

Nevěděla, jak chlapec přestal mít pochybnosti v momentě, kdy se ho medailon dotkl. Nevěděla, jak se rozloučili. Nevěděla, jak se objevila časoprostorová trhlina. Nevěděla, jak z ní vyšla dvojice ženských nohou ve vysoké kožené obuvi s pevnou špičkou. Neviděla nafialovělý amulet, co se jí kýval nad břichem.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *