Letní sen

Letní sen

Letní prázdniny se pomalu chýlí ke svému konci a spolu s nimi skončila i má první výzva. Když jsem Vám ji představovala, ani jsem nedoufala, že by mohla být tak úspěšná! A tak Vám všem chci moc poděkovat. Nejen účastníkům, kteří spotřebovali skoro celý inkoust v kalamářích, ale i čtenářům, kteří je denně podporovali. Účastníci si navíc v brzké době kromě finančního ohodnocení přijdou i na malou památku. 

A tak nezbývá nic jiného, než Vám nabídnout kompletní příběh, který má nádherných 2200 slov.

Přeji vám příjemné čtení!
Vaše Vrba

*

Říká se, že když jeden příběh končí, další ve stejnou chvíli začíná.

Můj příběh započal v den, kdy do naší vísky přišel starý bard. Když vyprávěl své příběhy a zpíval písně, i ti nejstarší muži umlkli. Jako by je svým hlasem očaroval. Nikdo mu neodolal.

Nemohu si být jist, ale myslím si, že to byl právě on, kvůli komu jsem nakonec vísku opustil. Bylo to sice až půl roku po jeho odchodu, ale zpětně si uvědomuji, že už od toho dne, kdy zmizel – aniž by si toho kdokoliv všiml – jsem věděl, že musím odejít.

Odejít a nikdy víc se nevrátit.

Už první krok za hranice vesnických polností sliboval velké dobrodružství.
Nikdy předtím jsem dál nebyl. Život ve vesnici měl svá přísná pravidla. Nikdo z nás, mimo obchodníků, rozhraní nesměl překročit. Neměl jsem mapu ani přesný cíl cesty. Něco mě ale pořád táhlo kupředu. V hrudi jsem měl pocit, jako kdybych byl zasažen magií, která mi ukazuje každý krok, odbočení na křižovatce, zatočení na lesní pěšině. Poslání, které mě silně volalo.

K cestě mi i přálo počasí. Několik prvních dní jsem strávil večery pod nádherným hvězdným nebem, než jsem se přiblížil k prvnímu většímu městu. Bylo na čase doplnit zásoby jídla.

Pomalu jsem scházel k městským hradbám. Nohy mi svazovala nejistota, protože jsem v cizím městě ještě nikdy nebyl.

„Kampak, cizinče?“ zastavil mne strážný u brány. Prohlížel si mne dost nedůvěřivě, a já si v tu chvíli uvědomil, jak jsem špinavý a zarostlý.

„Sháním něco k jídlu a možná i nocleh,“ zamumlal jsem pod vousy a rychle se protáhl okolo něj.

Náhle mne za nos chytila vůně čerstvě upečeného chleba, která mne přímo táhla k nedalekým dveřím. Vstoupil jsem dovnitř a rozhlédl se. Za pultem stál vrásčitý stařík a šibalským úsměvem mne vítal. Připomněl mi barda, který stál na začátku mého příběhu. Jen byl o několik desítek let starší.
Nedokázal jsem překvapením promluvit.

Nabídl mi chléb, pečené maso a džbánek studeného piva a pokynutím ruky mi nabídl místo u svého stolu. Rozpovídal se o životě ve městě, ale já měl přitom pocit, že si mne zkoumavě prohlíží. V jeho očích bylo tisíc otázek, na které zřejmě hledal odpovědi.

Potajmu jsem pod stolem přepočítal ve váčku své vesnické dukáty, a snažil se odhadnout, zda budu mít na útratu. Všiml si toho a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Platit nemusíš nic, zcela postačí, když pro mě něco uděláš,“ řekl a otevřel dveře do vedlejší místnosti.

Vstoupili jsme dovnitř. Po obou stranách stály police s knihami. Prošli jsme místností a vstoupili do jiné, kde byl jenom stůl a dvě židle. Na stole ležel malý předmět.

„Toto je můj starý obraceč času,“ ukázal muž a pokynul mi, ať se posadím. „Věc se má tak,“ pravil směrem ke mně. „Opravdu jsem to já a opravdu jsem o 30 let starší. Toto sice vypadá, jako obyčejný obraceč času, ale ani zdaleka tomu tak není. Na tomto typu jsem pracoval mnoho let, ale něco se ošklivě pokazilo. Teď jsi přišel ty a musíš mi pomoct,“ řekl a pohlédl na mě.

„Obraceč času?“ nechápal jsem.

„Magie,“ odtušil. To hodně vysvětlovalo. Magie byla všudypřítomná, ale ve vesnici o ní víc věděl jen vesnický čaroděj, a ten si zatraceně dobře hlídal, aby mu nikdo nekoukal pod ruce.

„Můžeš se s ním vrátit v čase. Obvykle o pár hodin,“ pokračoval. „S tímhle to ale jde o roky. Měl jsem ho s sebou i tam u vás. Jenže pak jsem viděl vašeho čaroděje, jak,“ opatrně se po mně podíval, „vašeho čaroděje a došlo mi, že musím zmizet. Chápeš, zpanikařil jsem, tak jsem roztočil obraceč. Nepočítal jsem otáčky, hodina sem, hodina tam. Jenže to nebyly hodiny.“

„A po mně chcete, abych vám pomohl to vrátit?“ odhadnul jsem.

Usmál se. Pokrčil rameny. Znovu se usmál. „Byl to dobrý život,“ řekl jen.

Pak ale zvážněl a najednou to všechno vyhrkl: „Chci zastavit vašeho čaroděje. Mnohokrát jsem se k vaší vesnici vracel, ale stále neznám její pravidla. Nerozumím jim. Navíc magie je cítit, víš, a každý kouzelník proto také. Váš čaroděj si mou vůni určitě pamatuje. Nepřekvapím ho. Ale musím ho zastavit, prostě musím.“

Vyslovil jsem otázku, která mě už notnou chvíli pálila na jazyku: „Co provedl tak hrozného?“

Dlouho mlčel, nedíval se na mě. A pak si povzdechl.

„Víš, věci ve světě mají určitý spravedlivý řád. Znáš to. Život a smrt. Slunce a déšť. Den a noc. Když však se pokusíš tento řád narušit, nebo si ho upravit jak se ti zlíbí, nedopadne to dobře,“ pronesl dramaticky.

„Jak to myslíte?“

Bard si opět povzdechl. „Čaroděj měl syna. V době, kdy ještě nebyl čarodějem, se zamiloval do dívky z vedlejší vesnice. No a ehm…,“ bard se začervenal. „Víš přeci jak dva motýlci… ehm.“ S námahou hledal vhodná slova.

„Tuhle část chápu. Ale co s tím má společného obraceč času a vy?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Čaroděj o tom chlapci nevěděl. Vydal se cestou magie a na dívku zapomněl. Mezitím chlapec vyrostl a rozhodl se svého otce vyhledat. Jenže co se nestalo. Během cesty ho přepadli lupiči z nedalekého hájku a zamordovali ho.“ Bard se odmlčel. „Jeho matka, pro kterou byl chlapec vším, napsala dopis čaroději, kde mu vše vylíčila a smutkem se vrhla se skály.“

V tichu, které následovalo, by byl slyšet špendlík spadnout.

„Čaroděj se teď snaží všemožně vrátit čas. Chce se vrátit do toho letního snu, který s dívkou zažil a zařídit, aby si místo magie vybral život s tou dívkou.“

„Aha a to asi nejde. Nebo ano?“

Bard se na mě podíval s úsměvným a zároveň vyděšeným výrazem.

„Ty toho o magii asi opravdu moc nevíš, viď?“

Jen jsem se studem zavrtěl hlavou a zadíval se do ztrouchnivělé podlahy.

„Co jde jedním směrem, musí jít i tím druhým. A kdyby věděl, že existuje něco tak mocného, udělal by cokoliv, aby to získal. Cestování skrze časoprostor má ovšem několik pravidel, která nemohou být jen tak porušena. A pokud by se vrátil o tolik let zpět a změnil tak zásadní věc, jako je existence dvou lidských životů, mělo by to fatální následky nejenom na lidi kolem, ale celý svět.“

„A to nesmíme dovolit.“ Odstoupil od stolu a podíval se na mne očima plnýma zoufalství. V ruce žmoulal zástěru a celý se třásl, musel všechno myslet vážně, ale něco mi dozajista tajil.

Chvíli jsem jen stál a vstřebával všechny informace. Muž byl nervózní a přešlapoval z místa na místo. Nezbývalo než mu odpovědět slova, která jistě slyšet nechtěl, ale potřeboval jsem znát odpovědi.

„Ale co mohu udělat já? Obyčejný kluk? Magii vůbec neznám a nerozumím ji. Nechápu, jak jste přišel na to, že někdo jako já je ten pravý. Jak můžete vědět, že zvládnu něco tak náročného bez znalostí? Proč nepozvete čaroděje z jiného města?“ vyhrkl jsem ze sebe myšlenky, jednu za druhou, jak mi přišly na jazyk. Ten muž je blázen, pomyslel jsem si.

Muž však jen zakroutil hlavou a pronesl: „Musíš se na to vyspat, jsi unavený a jistě by ses rád dal trochu dohromady. Dovedu tě do pokoje a tam si můžeš odpočinout. Zítra si promluvíme a já ti objasním, co je potřeba udělat.“

Okamžitě přešel ke dveřím a vydal se po schodech nahoru, kde byly pokoje. Dál už neřekl nic, tak mi nezbývalo, než se umýt, oholit a odpočinout si, než mi zítra sdělí něco šíleného.

V noci jsem se ale moc nevyspal. Bardova slova se mi v hlavě stále opakovala, až jsem si nebyl jistý, co mi řekl, a co jsem si později domyslel. Ale když jsem pak ráno vstal z postele, měl jsem jasno. Pořádně jsem nerozuměl tomu, proč jsem z vesnice vůbec odešel. Prostě to bylo třeba. A teď bylo třeba bardovi pomoct.

Sešel jsem do hostince a chtěl se vydat za staříkem u pultu, místo něj tam ale čistil sklenice obtloustlý muž kolem čtyřicítky.

„Prosím vás,“ oslovil jsem ho, „kde je ten stařec, co tu obsluhoval včera večer?“

„Kdo?“ zněla krátká odpověď.

„Váš kolega ze včera. Velice dlouho jsem si s ním povídal a potřeboval bych od něj ještě s něčím poradit,“ odpověděl jsem nejistě muži za pultem.

„Si ze mě hodláš střílet?“ vyletěly blesky z jeho očí spolu se slinami z jeho úst.

„Ne, ne, doopravdy! Včera jsem si tu povídal s postarším mužem!“ začal jsem se bránit.

„Na takovýhle hloupý srandy nemám čas! Jdi mi z očí!“ zakončil náš rozhovor naštvanou notou.

Rozhozený jsem odešel, a vydal se z hostince. Začal jsem uvažovat o všem, co mi stihl povyprávět. Že by v tom byl ten zmiňovaný Obraceč času? Nebo hůř?

Zamyslel jsem se a uvědomil si, že mne cosi tíží na krku. Shlédl jsem dolů, v očích mne polechtal zlatavý třpyt bardova obraceče.

Tak počkat. Kde jsem vzal obraceč času? cukl jsem pohledem zpět a rozhlédl se kolem. Město bylo jako nové. Tedy ne jako, bylo novější o celých padesát let. Začala mi docházet spousta věcí.

Já jsem bard a onen stařík též. Mám jeho obraceč času. Jsem v minulosti, a než se dostanu v čase do doby kdy jsem odešel z vesnice, budu starý jako tehdy on. Já jsem ten bard!

Mé myšlenky se ale začaly ztrácet v mlze, která zahalila můj pohled na domy okolo. Kolem začali cvrlikat ptáci a jejich píseň mne pořád víc vytrhávala ze snu.

Otevřel jsem oči. Ležel jsem v sadu pod vesnicí. Musel jsem usnout, když jsem na ni čekal. Přeci jen jsem celou noc opisoval kouzelné formule, jak můj mistr přikázal.

Vrátil jsem se v myšlenkách ke svému snu. Přemítal jsem o něm. Bylo to snad varování? Muselo být. Musím jí o tom povědět. O všem co se může stát. Musím tomu zabránit, než bude pozdě. Kvůli své lásce se nesmím stát vesnickým čarodějem ze snu.

Z myšlenek mne vytrhly její kroky. Kroky, které způsobovaly, že se mi tajil dech.

Našlapovala velmi lehce, skoro jakoby se nedotýkala nohama země. Její oči měly barvu té nejmodřejší oblohy a blond kadeře jí splývaly na ramenou. Přešla až ke mně a s lehce vyčítavým tónem se mě zeptala: „Nezapomněl si náhodou na něco?!“

Pozorovala mě a u toho mírně nakrčila obočí. Její obličej nabyl smutného výrazu. Samozřejmě, že jsem se lekl, ale snažil jsem se nasadit výraz, že vím, o co se jedná.

Pravda je však taková, že jsem nevěděl. Neměl jsem ponětí. Nedával jsem to najevo. Pomalu jsem se začal zvedat, když v tom jsem si vzpomněl. Nebyl jsem rád. Naše hovory o jediné spravedlivé věci na světě, v životě lidí. Vedli jsme je spolu opravdu velmi často.

Čas je fascinující veličina. Není možné si s ním zahrávat. Jedna změna dnes přinese mnoho změn zítra. Ale co je mi do zítřka? Koho zajímá zítřek, když teď konečně mohu všechno změnit? Mám však záruku štěstí, když se dnes rozhodnu jinak? Ty, kterým pomohu v budoucnu, si pamatuji všechny. Jejich tváře, bolesti, trápení. Mám vůbec právo je vymazat? Kvůli štěstí? Možná, snad. Pro své štěstí? Bolest mého srdce se zračí v její tváři. Zná mě. Pochopila.

Věděla, jak se rozhodnu. Ač jsem po svém snu cítil neskonalou touhu obrátit se na své štěstí, musel jsem udělat stejnou chybu znovu. Avšak tentokrát s jedním malým rozdílem. Jak na mne tak hleděla zpod řas velmi vystrašeným pohledem, zeptal jsem se jí: „Je tu něco, co mi nechceš povědět, ale já tě zapřísahám, abys své rozhodnutí změnila a svěřila se mi se svým tajemstvím.“

Zmateně se na mě podívala, zalapala překvapeně po dechu, ale nakonec pronesla osudovou větu, která jednou pro vždy měla vše změnit: „Čekám tvoje dítě,“ vydechla s pocitem obrovské úlevy.

Jen jsem vzhlédl a řekl: „My dva nemůžeme být spolu.“

Ta slova mě na jazyku pálila a jí se zabodla do srdce jako dýka. Její vyděšené oči se zalily hořkými slzami. Sklopil jsem zrak, nedokázal jsem se do nich dál dívat. Zhluboka jsem se nadechl. ,,Naše společné štěstí znamená neštěstí druhých.“

,,Řekni mi pravdu.“ Její slova byla pevná. Pohlédl jsem na ni a uviděl v ní ohromnou sílu, odhodlání, neústupnost, ale především lásku. Pochopila by to? Sedli jsme si a já začal vyprávět celý můj příběh. Chytila mě za ruku a pevně ji svírala. Pozorně naslouchala.

,,Chceš po mně, abych ti dala to nejcennější. Čas.“

,,Ano,“ odpověděl jsem prostě. Nač klamat. Pokud mi dá čas, vše bude v pořádku a my budeme šťastní. Bude to chvíli trvat, ale štěstí nalezneme.

,,Kolik?“ zeptala se se slzami v očích. Mlčel jsem. Upřeně mě pozorovala. Bylo to jako tehdy. Stejný pocit. Pocit že mne zná lépe, než-li já sám.

,,Nevím.“ Pravda. Jak ji mám lhát, když ji miluji celým srdcem?

,,Počkám,“ usmála se tím nádherným úsměvem, který mi vždy bral dech.

,,Děkuji.“ Již jsem už nemohl zadržet slzy a s úsměvem jsem ji objal. Jedno slovo se mi stále opakovalo v mysli.

Jednou.

Je to již 35 let. Má láska i s mým synem žijí se mnou ve vesnici. Nedokáži popsat, jak jsem byl šťasten. Můj syn je živ. Všichni jsou šťastní. Jsem rád, že se mi zdál ten sen. Nebo to snad byla vidina? Ať to bylo, co bylo. Jsem vděčný. Vše je tak jak má.

Toto je konec.
Toto je můj příběh.

Na každý příběh navazuje další. Věřím, že i vy samy to jednou poznáte a pochopíte. Život bez naděje a risku není ničím. Proto se nebojte a žijte. Nikdy nelitujte, protože to poté nejde vrátit. Čas musí běžet dál, a tak běžel i ten můj.


Autory této povídky jsou (řazeni abecedně): Bibi Anne, Daniela Dark Wolf, Faolan Heredan, Helen Miltonová, Josefína Koumálková, Keša z Borové, Klotylda Malíková, Leila Dusk, Mary Anne Vulpes, Maya Prinz, Meda Pápěrková, Newika Shelley Lovecraft, Oliver McCollin, Trixie Deliah Sinclair, Una Vinona Flare a naše Vrba.
Drobné korekce textu provedla Eillen McFir Elat.
Autorkou loga je Hekatea Centaurix
.

4 komentáře

  1. Helen Miltonová
    Srp 16, 2019

    To se nám to pěkně povedlo!

  2. Daniela Dark Wolf
    Srp 17, 2019

    Juuu perfektní :DDD
    Doufám, že bude další toto se mi velmi líbilo.

    • Eillen McFir Elat
      Srp 17, 2019

      Myslím si, že se vrba ráda nechá přemluvit na druhý ročník. Jen možná trošku poupraví pravidla…

  3. Helenia Kukková
    Srp 27, 2019

    Ach, to je úžasné! 🙂 Jste skvělí, vyšlo to nádherně, četla jsem to jedním dechem celé najednou a jsem nadšená 🙂 Taky doufám, že se vrba nechá přemluvit na druhý ročník!

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *