Anyon – město magie – 3. kapitola

Třetí část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Strážný golem působil jako jako zvětšená verze cínového vojáčka. Jen jeho paže tvořená čepelí působila převelice ostře a nebezpečně. Pochodoval po nádvoří společně s dvěma dalšími kopiemi, noční světlo se odráželo od lesklého kovového povrchu. Brána sídla se zachvěla a její okolí lehce zazářilo. Hlavy všech golemů se natočily přímo k ní a těla se natočila a postavila do bojového postoje. V bráně se v jediném bodě přerušila záře, jako kdyby to byla voda, kterou někdo odfoukává stranou. Záře se odsouvala k okraji, až se vytvořil pravidelný kruh o velikosti malého mlýnského kola. Kousek od tohoto bodu se za branou objevila postava v modrozlatém rouchu. První golem vyrazil proti ní, avšak postava provedla v rychlosti složité gesto rukou a golem se zastavil v chůzi, jako kdyby jej opustila vůle cokoliv dělat. Další golem vyrazil, ale než se pohnul z místa, tak byl obdobně zneškodněn a stejně tak ten třetí. Záře u brány se opět překryla přes bránu a poté zmizela.

Markus si upravil roucho a otřel jej od neexistujícího prachu. Rázným krokem přešel nádvoří, cestou poklepal mimoděk rukou na jednoho z golemů a uznale si zamručel, když na dotek rozpoznal vzácný kov, který byl užit k výrobě. U dveří do sídla šáhl do roucha a vyndal jakýsi kámen, který přiložil k dveřnímu rámu. Ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se otevřely. Markus vkročil dovnitř.

O několik okamžiků později vešel do prostorné místnosti, která by se dala nazvat různými jmény – pracovna, obývací pokoj, knihovna. Stěny místnosti – krom dvou oken – tvořily zaplněné knihovny. Místnost měla vysoký strop, který byl zdobený kresbami mytologických tvorů. Podlaha byla z velmi kvalitního dřeva, které někdo mistrovsky zpracoval a vytvořil na podlaze několik obrazců s květinovým motivem. Přímo proti dveřím se nacházel velký stůl, který byl pokryt mnoha svitky a dalšími různorodými předměty. Proti oknům byla stěna s krbem, prostornou pohovkou a několika křesly. Celá místnost byla laděna do odstínů rudé a zlaté. Markus se rozhlédl a na pohovce u krbu spatřil majitelku tohoto sídla. Sama téměř splývala s výzdobou místnosti, až si Markus nebyl jistý, jestli to je záměr, nebo kýčovitá obliba rudé a zlaté. Dlouhé zlatavé vlasy měla přehozené přes jedno rameno a měla na sobě rudé šaty, které povzbuzovaly obrazotvornost, avšak nedávaly jasnou odpověď. Markus pomalým klidným krokem tedy vykročil ke krbu, zatímco klidně obhlížel místnost – takřka jako někdo, kdo je poprvé na návštěvě.

Žena pozvedla ze stolku číši k pozdravu a lehce upila. Když mezitím Markus došel ke krbu, tak nenuceným konverzačním tónem začala: „Ale ale… vzácný to host a v tuto hodinu. Myslela jsem, že už o tento typ přátelství nestojíš.“ Markus se mile usmál a pokynul ke křeslu vedle, když mu bylo gestem svoleno, tak se usadil a odvětil: „Víš, drahá Estano, náš vztah nabýval poněkud patologických rozměrů. Víš, jak to s námi mágy chodí – vše je nezávazná sranda, eskalují se prostředky, aby to zůstalo zajímavé. A do toho se dřív nebo později snaží jeden získat převahu nad druhým i mimo ložnici. Tvé snahy byly sice zábavné, ale poněkud únavné.“

Tato odpověď smazala Estaně úsměv z tváře a i Markusův výraz ztratil předchozí vlídnost. Pokračoval však dál: „Popravdě mě sem přivedla velmi dobrá stopa. Jistě si pamatuješ z posledního zasedání onu nemilou sérii incidentů. Víš, povedlo se mi dát dohromady soupis toho, co asi zmizelo a výsledky se mi vůbec nelíbí. Spousta materiálu pro tvorbu magii zapuzujícího kovu a k tomu výrobní materiály a suroviny obvykle asociované s tvorbou zbraní, nebo služebníků. Někdy obojího. Asi už se neptáš, co dělám tady. Rozsah útoků, koordinovanost a místy brutalita nasvědčují přítomnosti někoho opravdu zdatného, pravděpodobně s mnoha služebníky. Nejspíše z kovu. A kdo je větší expert na golemy a jejich ovládání, než proslulá Estana též zvaná Kamenný golem?“

Poslední slova promluvy pronesl až obřadně, jako kdyby ji právě představil v té nejlepší společnosti. Estana se usmála, byl to úsměv upřímný a polichocený. Přejel rukou po látce šatů, jako kdyby urovnávala nějaký záhyb, ač nic takového si její oděv nežádal. Potom se pomalu zvedla z pohovky: „A hledáš zde nyní co, drahý Markusi? Doznání? Spojenectví? Byla to snad záminka pro obnovení našeho… patologického vztahu?“ Markus se taktéž zvedl, bylo mezi nimi jen křeslo, které je oddělovalo. „Tvého partnera. Útoky byly sofistikované na práci jednoho mága a ke všemu, u některých jsi ani být nemohla. Takže by mě zajímalo, s kým pracuješ. Když mi to řekneš, zařídím ti útulné vyhnanství.“ Estana se opět jen usmála, dotkla se jednoho ze svých prstenů a v mžiku tam, kde před okamžikem stála, byl jen obláček černého dýmu.

Objevila se v místnosti, která snad nemohla být větším opakem té předchozí. Velký studený kamenný sál. Vysoké stropy, žádné světlo, luxus, ani útulnost. Mávla ledabyle rukou a na stěnách ožily plameny pochodní, což místnost lehce osvětlilo, přesto zde panovalo spíše šero. Než se stihla pohnout dále, uslyšela z druhé strany místnosti Markuse: „Drahá, snad víš, že jsem strávil v tvém sídle měsíce. Dokážu se v něm pohybovat, i díky tvé pomoci, stejně snadno, jako ty. Neutečeš mi.“ Estana udělala pohyb, který působil, jako by se snažila strhnout své šaty, avšak ty se tím jen přeměnily přímo v kovovou zbroj. Ta byla tvořená z mnoha drobných šupinek, tu a tam šlo nalézt osten, avšak zbroj kryla celé tělo od krku dolů.

Následné máchnutí rukou vytvořilo dojem, jako kdyby část šupinek zbroje odpadla a letěla na Markus, už za letu se však přetransformovaly do několika oštěpů. Markus se konečně pohnul a sám provedl sérii několika gest. Zatímco kopí byla zachycena a pohlcna sytě modrými kruhy, tak z jeho dlaně vyšel vír ohně směrem k Estaně. Ta se protočila a před ní se vytvořila v místnosti stěna z kamene, o kterou se oheň neškodně rozbil do stran. Sotva se tak stalo, tak se na Markuse od stropu vrhnuly dva nestvůrné chrliče, které předtím zdobily rohy místnosti. Markus v každém směru jednou rukou zopakoval to stejné gesto a oživlé chrliče spadly na podlahu svázané zlatou sítí. Sám vykročil směrem ke kamenné stěně, která zakrývala Estanu. Spojil ruce v dalším gestu, které připomínalo spíše modlení, nežli předchozí hbitá gesta, načež se stěna začala rozpadat v prach. Estana za stěnou už stála ve třech na pohled totožných verzích. Každá z nich třímala meč a byla připravena k boji. Markus sám si gestem z dlaně levé ruky vytáhl čepel tvořenou ohněm, nejevil nejmenší známky toho, přičemž by mu plamen vadil.

„Nechci tě zranit, Est, ale udělám to, když budu muset. Mám úkol, a i kdybych neměl, tak to co jsi provedla, je zrada na nás všech. Chystáš vězení a nástroje pro boj s radou. Převrat jde cítit ve vzduchu stejně tak, jako magický náboj nad městem. Vzdej se mi, udej svého komplice a stále ještě budu shovívavý.“ Místo odpovědi na něj zaútočila první Estana, úder odrazil svým plameným mečem a v piruetě se s ladností tanečníka posunul blíže ke zbylým dvoum. Volnou rukou v průběhu piruety udělal zjednodušené gesto, které způsobilo, že se u nohou té první objevila záře, velmi podobná dříve užité zlaté síti, která očividně bránila pohybu z místa. Zbylé dvě zaútočily zároveň.

Markus nebyl žádný mistr šermíř, ale měl magii na své straně. Zlepšení reflexů, síly, dokonce i jeho oděv byl očarovaný. Estana však sama ve svých dvouch vyhotoveních nebyla snadným soupeřem. Proběhla série útoků a pokusů o protiútok od Markuse, avšak byl příliš zaneprázdněný, než aby stihnul provést jakékoliv magické gesto. A magie bez gest, to je jako se snažit namalovat detail na mistrovské dílo štětcem, který držíte prsty u nohou.

Ve snaze najít řešení mu problikla hlavou prostá myšlenka z dob jeho učení. Občas je nutné něco obětovat. Při dalším krytí udělal úkrok navíc, což ho dostalo přesně do rány. Čepel prošla jeho rouchem, skrze ochrany a přímo do těla. Pocítil šok spojený se zásahem zbraní, avšak zároveň volnou rukou uchopil tuto verzi Estany za obličej, druhou rukou pustil meč a provedl gesto. Obličej, hlava a nakonec celé tělo se rozteklo jako roztavené. Zopakoval gesto a první chycená Estana se začala obdobně tavit od noh a postupně stékala na podlahu. Mezitím poslední – a to ta pravá – se na něj vrhla s mečem. Byl to jasný úder, kterým by jej vážně zranila, né-li zabila. Markus hlasitě tlesknul, až se otřásly stěny a jeho protivnice přeletěla místnost a narazila do stěny. Zbraň ztratila při narázu.

Markus ze sebe vytrhnul meč a provedl několik rychlých gest. Vzduch zaplnil pach spáleného masa a jeho rána byla doslova seškvařena, aby zastavil krvácení. Pomalým krokem mířil k Estaně. „Chtěl jsem ti dát šanci, pro naše společné vzpomínky. Nevzpomínám na vše jen ve špatném. Neviděl jsem důvod, proč ti nedat šanci. Ale nyní, budu muset přejít k něčemu, co se mi hluboce příčí. Strašně nerad…“ došel k ní a na ruce se mu objevil malý plamen. Estana vypadala omámeně z narázu a jen ze sebe tiše dostala jedno slovo: „Alexandr“. Markus sebou trhnul překvapením. V prvé řadě myšlenka, že by Alexandr vedl tuto zradu, byla nemyslitelná. Avšak zároveň ucítil nečekaný náraz nějaké síly do zad a poté pocítil průnik kovu do těla. S ním ucítil, jak slábne jeho magie. Ohlédl se a přes rameno spatřil šíp, který mu trčel ze zad. U dveří vedoucích do sklepení spatřil postavu, ale než dokázal zaostřit, tak poznal, že spolu s magií ztrácí i vědomí a padá k zemi.

nalistovat pokračování…

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.