Třináct vlajek – 3. kapitola

Zachránce

Tim se probudil na měkkém slamníku ve stísněné místnůstce. Někdo mu vyzul holínky, které teď stály u zdi, a ovázal mu čelo mokrým šátkem. Tim se posadil a jen tak tak, že se neudeřil hlavou do nízkého stropu. Popadl holínky a v předklonu se vysoukal z místnůstky do chodby. Nikde nikdo. Tim se obul a po žebříku vylezl na palubu, kde zjistil, že loď kotví. Prázdná paluba vypadala velmi rozlehle. Na pravoboku byl spuštěn můstek na jakýsi skalnatý ostrůvek.

Timovi se nijak nechtělo hledat posádku Dagger, a tak se rozhodl prozkoumat loď. Zaujal ho jakýsi balkón okolo posledního stěžně. Vypadalo to jako strážní koš, jenže o dost větší a hlavně o hodně níž. Při každém kroku po jednoduchém schodišti se Tim snažil tlumit klapot svých holínek pro případ, že by na lodi přece jenom nebyl sám.
Z onoho balkónu byl nádherný rozhled na moře, které teď mělo temně modrou barvu. Tim si z čela sundal mokrý šátek, který ho ve svěžím vánku začínal příliš studit, a zadíval se na obzor.
Najednou mu něco kudrnatého zastínilo výhled. Přišlo to tak náhle, že nestačil ani vykřiknout. Z ničeho nic hleděl do tváře chlapce jen o pár let staršího, než byl sám, jenže do ní hleděl vzhůru nohama. Chlapec byl totiž zavěšený za kolena v nejnižším lanoví. Teď shlížel na Tima se zkoumavým výrazem ve tváři a s rukama založenýma na hrudi.
Ten chlapec se nedal popsat jinak než jako „hnědý“. Měl bystré oči barvy černé čokolády, nad nimi velmi husté, tmavě hnědé obočí, do bronzova opálenou kůži téměř stejné barvy jako jeho světle hnědé dlouhé kudrnaté vlasy, nyní visící volně před Timovým obličejem, k tomu měl na sobě béžovou košili s dlouhými rukávy, tmavohnědé kalhoty a nakonec tuniku z hnědého plátna, bez rukávů, tak dlouhou, že kdyby ji nezadržovaly založené ruce, jistě by mu spadala až k čelu. Jediné, co na něm nebylo hnědé, byl černý šátek, který měl uvázaný kolem čela, a zlatý medailonek na černé šňůrce visící někde podél jeho tváře.
„Takže žiješ!“ zahlaholil chlapec a odhalil bělostný úsměv. Hlas měl na svůj věk podivně hrdelní.
„Zjevně ano…“ odpověděl se smíchem Tim. Chlapcův obličej vzhůru nohama mu připadal neskutečně vtipný.
Chlapec se neuvěřitelně mrštně vyhoupl vzhůru a vzápětí přistál bosýma nohama na balkoně vedle Tima a furiantsky k němu natáhl ruku.
„Jack,“ představil se stručně. Tim mu rukou srdečně potřásl, ale než se stačil sám představit, na něco si vzpomněl.
„Tos byl ty, kdo mě vytáhl z té vody?!“ Nechtělo se mu věřit, že jej zachránil tenhle legrační kluk.
„A jak se jmenuješ ty?“ Jack dělal, že otázku neslyšel.
„Ehm… Tim Catcher.“
„Takže, Time,“ zatvářil se Jack zamyšleně, „ano, byl jsem to já, kdo tě vytáhl na palubu, s laskavou pomocí Lence a zrzka Tonyho, kteří nám hodili lano…“
„Ale proč?“ To byla otázka, která Timovi vrtala hlavou od chvíle, kdy si uvědomil, že se nachází na palubě Dagger. „Proč jsi zachraňoval někoho, jehož loď jste právě potopili?“
„Protože nám jde o zásoby, ne o masakr. Navíc námořník jako ty se vždycky hodí!“
„Námořník jako já?“ zasmál se Tim. „Umím maximálně skasat plachtu…“
„To znamená, že se umíš pohybovat v lanoví a takovejch ubývá,“ pokrčil rameny Jack vrhaje pochybovačné pohledy po Timových holínkách. „Vzhledem k tomu, že s námi asi nějaký čas pobudeš, měl bych ti začít vysvětlovat veškeré-“ Jack se zarazil, pohlédl na Tima s přimhouřenýma očima a zeptal se: „Kolik ti vlastně je?“
Tim tuhle otázku neměl rád. Od chvíle, co přerostl všechny starší chlapce v sirotčinci, ji slýchal až příliš často.
„Bude mi patnáct,“ zahuhňal v naději, že Jack neporozumí a v hlavě si doplní vyšší číslo. „A tobě?“ dodal ještě jako protiútok.
„Mně je jen o dva roky víc než tobě – skoro sedmnáct,“ odpověděl Jack na důkaz toho, že slyšel naprosto přesně.
„Páni! A jak dlouho se plavíš?“ hvízdl Tim a opřel se o zábradlí. Jack se natáhl po laně nad ním a opět se zavěsil po netopýřím způsobu naproti Tima.

„K námořnictvu jsem utekl se svým nejlepším přítelem před necelými čtyřmi lety, pak jsme v hospodě potkali kapitána lodě Skeleton a stali se z nás piráti.“ Jack při každém slově šplhal o kousek výš a konec věty už Tim slyšel jen stěží. Jack se zastavil několik metrů nad Timem a zahulákal:

„Zkouška těch tvých lodí Timmy! Pro zbytek příběhu budeš muset šplhat!“ Tim zrudnul, ale na Jacka se ušklíbl.

„Nejsem žádnej Timmy! Jmenuju se Tim!“ skopl holínky a vyšvihl se vzhůru.

Lanoví na Dagger bylo daleko splětitější než na Silent Arrow, což usnadňovalo pohyb v něm. Na to, že Tim lezl jen třikrát za život, se dostal na vrchol stěžně dost rychle. Bylo mu však jasné, že aby se vyrovnal Jackovi, pod nímž se lana téměř neprohýbala, když na ně stoupl, by mu trvalo ty čtyři roky, ne-li víc.

Jack si na vrcholu posledního stěžně zařídil malou odpočívárnu. Mezi lany byla vpletena houpací síť, upevněná mnoha menšími lanky, stejně jako čtvercová deska, na níž teď Jack balancoval. Působil dojmem, že v příštím okamžiku spadne a rozplácne se o palubu pod nimi.

„Takže…?“ zvedl Tim obočí a pokusil se usadit na houpací síti. „Jak ses dostal na Dagger?“
Jack si založil ruce, takže udržoval rovnováhu už jen nohama, a zadíval se do dálky.
„Adama zabil námořník ze Skeletona,“ prohlásil s kyselým úsměvem. „Patnáctiletýho kluka! Patnáctiletýho kluka, co pro ně byl moc nebezpečnej!“
Tim překvapeně pozoroval změnu v Jackově tváři: bystré oči se mu zúžily a dostaly ještě temnější nádech, zuby měl zaťaté a pravý koutek vytažený v bolestném úsměvu. Vzápětí však oči rozevřel a úsměv zmizel. Jackova ruka podvědomě vylétla k medailonku.
„Zabil ho nenápadně – uprostřed námořní bitvy, kdy nikdo nevěděl, kdo je spojenec a kdo nepřítel. Viděl jsem to ze strážního koše…“ pokračoval Jack s pohledem upřeným na obzor. Najednou se zasmál. „Tak jsem se rozohnil, že jsem z toho koše málem vyskočil. Zachránila mě vlajka, visel jsem na ní dost dlouho jen tak ve vzduchu. Už jsi někdy viděl obrázek vlajky Skeletona?“ Tim jen zakroutil hlavou. Jack vytáhl ze skuliny ve stěžni uhlík a sestoupil z prkna, na něž vzápětí začal uhlem načrtávat obdélníkovou vlajku se siluetou kostry na jedné straně.
„Skeleton – bílá kostra na černém pozadí. Ve starších spisech je zakreslená takhle,“ ukázal na kresbu. „V těch, co jsou mladší jednoho roku,“ Jack smázl rukou krátkou stranu obdélníku a překreslil jej na čtverec, „je zakreslená takhle. Ten den jsem na té vlajce visel tak dlouho, až se roztrhla. Naštěstí jsem se zachytil v lanoví a přežil jsem. Ten pruh vlajky, co jsem utrh´…“ Jack si pyšně ukázal na čelo ovázané černým šátkem. Vrátil uhel do skrýše a opět se postavil na desku.
„Na Skeletonovi jsem zůstat nemoh´, tak jsem na dalším Setkání změnil plavidlo.“
Tim na chlapce zíral s otevřenou pusou a snažil se vstřebat všechny informace, co mu právě byly sděleny. Pak mu v hlavě zazněla písnička.
„Slyšel jsem,“začal s očima navrch hlavy, „že Dagger je nejsurovější ze Třináctky.“
„Tak už máš i pirátskej žargon! Třináctka, jo?“
„Je to pravda?“ Timovi se tahle představa moc nezamlouvala. „Už jsi někoho… zabil?“
„Jestli chceš ten žargon ještě trochu dopilovat, tak u nás se říká zamordovat…“
„Tak zamordoval?“
Jack přimhouřil oči a zadíval se několik centimetrů nad temeno Timovy hlavy.
„Ne,“ odpověděl konečně. „Většinou hlídám loď, zatímco se ostatní starají o kořist. Třeba jako teď.“
„Oni se teď… ehm… starají o kořist?“ Tim se zatvářil tak rozhořčeně, že to Jacka rozesmálo.
„Ne, teď ne. Tohle je jedno z našich kotvišť, kam se ztrácíme ve dne. V té skále jsou jeskyně, některé i podvodní, a tam máme zásoby, slamníky a spoustu dalších věcí. Já myslím, že půl posádky spí a půl mastí karty s flaškou v ruce.“ Jackovi se po tváři rozlil šibalský výraz. „Jak už jsem říkal, Timmy, vypadá to, že tu s námi chvíli pobudeš, tak by ses měl na lodi trochu orientovat!“
Než Tim stačil opravit své jméno, Jack jej popadl za zápěstí a stáhl z houpací sítě.