Bloudění Duše

Slunce už k obzoru promlouvá, s lomozem utichá krajina, duše si kolkolem proplouvá němá a svlečená. Nejprve smutek ji do naha vysvlékl, do rohu odhodil, otupil, zapomněl, pusu jí zručně a důkladně zalepil, pouta nasadil, oslepil, oněměl. Bloudí teď na rukou svázaná, nevidí den a nepozná noc, vůle i mysl je zlámaná, je toho na ni už moc. Tu náhle vysvitne paprsek Měsíce, paprskem zalechtá, pohladí, pozdvihne, nahne se k ní a pak něco jí zašeptá, pošle jí polibek, povzbudí, zahřeje. Už není tak zcela bezmocná, naděje pomalu se vkrádá, němá a slepá a svázaná s osudem konečně se...

Autor : dne 02/18/2016 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů