Simirajský bojovník – 12. kapitola

Rymirský tábor

Fred pomalu otevíral oči. Nad ním se skláněl muž. Sluneční záře mu zakrývala tvář, ale vypadalo to, jako by se ho na něco ptal. Fred byl tak vysílený a měl takovou žízeň, že odpovědět nedokázal. Potom ucítil, jak se mu ke rtům přitisklo něco vlhkého. Byla to čutora s vodou. Fred by v té chvíli nejraději vypil úplně celou láhev naráz, ale onen muž mu dával pít jen po malých doušcích. Bylo to až neskutečně příjemné. Potom ucítil, jak ho někdo zvedá a posazuje na koně. Posadili ho za jednoho jezdce a přivázali je k sobě, aby nespadl.

Nevěděl, jak dlouho pouští jeli, ale probudil se až v malém táboře stále ještě někde v poušti. Pořád neměl dost sil, ale už pochopil, že musí pít pomalu. Trvalo mu ještě jeden den, než byl schopný postavit se na vlastní nohy. Když se mu to podařilo, jeho první cesta byla prozkoumat místo, kde se ocitl. Sotva udělal krok ze stanu, zastavila ho místní žena.
„Už je ti lépe?“ zeptala se.
„Ano, už je to lepší,“ zkoumavě si ji prohlížel. „Kdo jste? A kde to jsem?“ Měl plnou hlavu otázek.
„Nejdřív ze všeho se uklidni. Támhle si sedneme, ty si dáš něco k jídlu a já ti řeknu vše, co tě bude zajímat, platí?“
„Platí.“

Došli k malému ohništi. Plápolal tam malý ohýnek a nad ním se opékalo nějaké maso. Krásně vonělo. Žena mu z něj kus odřízla a k tomu dostal chlebovou placku.
„Tak…“ začala. „Tebe zajímá, kdo jsem. Mé jméno je Bussi. Jsme z kmene Rymirů a tohle je náš tábor.“
„Jak jste mě v poušti našli?“
„Vlastně jsi měl ohromné štěstí. Vede tam tudy naše obchodní stezka, a tak tě muži, co se ráno vraceli, našli. Prý by stačilo ještě pár hodin a už by ti nebylo pomoci.“
„A je tu můj kůň?“ zeptal se, i když to jeho kůň nebyl a vlastně na něm ani pořádně jezdit neuměl. Jenže díky němu uprchl otrokáři, a tak se mu stal přítelem.
„Ano, stojí támhle v ohradě s ostatními. Můžeš se na něj jít podívat, jestli chceš.“

Fred se tedy zvedl a zamířil k ohradě. Kůň, kterého strážnému ukradl, byl celý černý s bílou lysinou a jednou bílou ponožkou. Až teď si uvědomil, že je vlastně krásný.
„Máš nádherného koně,“ ozvalo se.
Fred se leknutím rychle otočil. Za ním stál muž středního věku s dlouhým plnovousem. Muž si všiml, jak se divně kouká, a rychle se představil.
„Jsem vůdcem tohoto tábora. Mé jméno je Poraf Sun. Jak říkají tobě?“
„Já jsem Fred.“
„Moc rád tě poznávám. Musím uznat, že máš opravdu pěkného koně. Jak mu říkáš?“
„No, vlastně žádné jméno nemá. Nemám ho moc dlouho a jméno jsem ještě nestačil vymyslet,“ zalhal.
Poraf si ho pečlivě prohlížel. Fred si byl jistý, že mu nevěří, ale nijak to na sobě nedával znát.
„Ještě mi řekni, co jsi dělal takhle v poušti? Nikdo se tak daleko sám nevydává, a ještě bez vody, jídla, prostě beze všeho.“
„Já… utekl jsem otrokáři,“ vykoktal po chvíli.
„Otrokáři?!“
„Ano. Je to už několik týdnů, co mě a ještě mého kamaráda chytili banditi a prodali jako otroky. Kamaráda si pak koupil nějaký muž a já jsem tam zůstal. Po pár týdnech jsme se stěhovali někam do dalšího města, ale cestou přes poušť nás zasáhla písečná bouře a mně se povedlo utéct. Bylo mi jedno, kam jdu, hlavně že jsem zmizel.“
Poraf zaujatě poslouchal.
„No, tak tedy vítej mezi námi. Tady tě nikdo jako otroka brát nebude,“ pousmál se a odešel.

Fred si prošel celý tábor. Skládal se z několika velkých stanů uspořádaných do kruhu. Uprostřed bylo ohniště a nedaleko od něho studna.
Seznámil se s některými obyvateli a protože odpoledne nevěděl, co má dělat, vzal si koně a šel si vyzkoušet, co ještě umí. Zjistil, že si toho pamatuje dost, aby byl schopen jet sám. To ho potěšilo. Po chvíli si všiml, že ho pozoruje Poraf. Sesedl a došel k němu.
„Frede, předtím jsem zapomněl na takovou drobnost. Víš, tvého koně našel v poušti Vuddy. U nás platí takové pravidlo, že pokud někdo najde v poušti koně bez majitele, stává se jeho.“
„A co já s tím mám dělat? Ten kůň je můj a já ho nikomu nedám!“ začal být vzteklý.
„Říkal jsi, že jsi utekl otrokáři.“
„A co má být?“
„Takže ten kůň není tvůj.“
„Zachránil mi život a já ho nikomu nedám!“ Teď už křičel.
„Je mi líto, takový je zákon pouště. Ale napadá mě jeden způsob, jak bys ho mohl získat zpět.“
„Jaký způsob?“
„No, mohl bys ho třeba vyhrát v souboji.“
„A to se mám jako poprat, abych získal zpátky svého koně?“
„Jestli ho chceš, tak ano.“
Fred ho nechápavě sledoval.
„Dobře. Kdy a s kým?“ byl rozhodnutý získat ho zpět.
„Než zapadne slunce, utkáš se s Vuddym, půjdu mu to oznámit. Ten, kdo vyhraje, nechá si koně.“
Fred strávil celý den u koně. Nebyl sice jeho, ale přeci jen mu pomohl utéct a jemu se začal líbit. Najednou se ho nechtěl vzdát.

Pozdě odpoledne se celý tábor sešel, aby se podíval na souboj. Potom přišel Poraf, aby zahájil souboj. Jeho protivník Vuddy vypadal o pár let starší. Dlouhé vlasy mu padaly z ramen a zle se na něj šklebil.
„Dnes budeme svědky souboje o koně, který patřil Fredovi, pak ho ale v poušti našel Vuddy, tudíž by měl náležet jemu. Tento souboj rozhodne, čí kůň nakonec bude. Nesmíte používat žádné zbraně, jen vaše pěsti, jiná pravidla nejsou. Začněte!“
Oba chlapci se nejdřív jen točili v kruhu. Ani jeden nechtěl riskovat, že dostane první zásah. Pak vystartoval Fred. Snažil se o úder do břicha, ale soupeř včas zareagoval a naopak zasáhl Freda těžce do žeber. Trochu se zakymácel, ale ustál to. Další útok přišel vzápětí a opět byl úspěšný. Tentokrát dostal Fred přímo pod pravé oko. Začínal mít pocit, že proti Vuddymu nemá žádnou šanci. Zkusil poslední útok. Rozběhl se a máchl ve výšce soupeřova rozkroku. Opět minul a opět byl úspěšný Vuddy. Zásah byl pěstí do obličeje a ještě kolínko krásně do žeber. Fred se svalil na zem a jen ztěžka dýchal. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve a měl pocit, že má prasklé žebro. Nejhorší byl ale pocit, že svého soupeře ani jednou nezasáhl.
„Vítězem je Vuddy. Blahopřeji, synku, ukázal jsi, že si koně opravdu zasloužíš.“
„A na čem budu jezdit já?“ vysoukal ze sebe Fred.
„Víš, je vidět, že jsi nikdy před tím nebojoval, a tak ti dám jedinečnou nabídku. Za to, že nám pomůžeš ve válce proti králi, si můžeš vybrat jednoho koně z mého stáda. To je myslím férová nabídka, ne?“
Fredovi nezbylo než souhlasit. Koně potřeboval. Bez něho se nedalo po poušti ani hnout. Nakonec si ze stáda vybral pětiletého ryzáka se třemi bílými ponožkami. Nepřemýšlel nad tím, že se vlastně upsal do války. Nevěděl to.

Večer už bylo chladno, a tak se všichni sešli u společného velkého ohně. Kolovala jedna velká mísa s nějakým alkoholem. Chutnal, jako by to byla vodka, ale ještě s nějakou neznámou příchutí. Potom jim Fred vyprávěl, jak někdo vypálil vesnici, kde žili. Trochu si to přibarvil, aby nemusel vysvětlovat, jak se sem dostal a tak. Rymiry zaujalo především to, že někdo zaútočil na vesnici.
„Víš, jak ten někdo vypadal?“ zeptal se někdo.
„Nevím, byla tma a oni byli celí v černém.“
„My ale víme, kdo to byl, Frede,“ řekl po chvíli přemýšlení Poraf. Fred nevěřil svým uším.
„Kdo?“
„Byli to Simirajové. To jsou válečníci ze severu. Ochranka krále. Bojovat umí, to se jim musí nechat, ale jinak jsou jako stádo tupých ovcí, které vždy na slovo poslechne svého krále.“
„A vy králi nepodléháte?“
„Ne, Frede, my proti němu bojujeme. Musíš pochopit, že on nás jen utiskuje. My se snažíme lidem ukázat, že je špatný vůdce a měli by ho nahradit někým, komu věří.“
„Vámi?“
„Ne, to ne, já nechci vládnout celé zemi, ale nechal bych ji na části. V každé si bude vládnout někdo a v tomhle nám Simirajové velmi překážejí. Nebude trvat dlouho a střetneme se s nimi. Potom se ukáže, kdo je pánem země.“
Freda to šokovalo. Nic o Simirajích nevěděl, ale podle toho, jak je Poraf vykreslil, věděl, že přátelé to nebudou.
„Umíš bojovat?“ vytrhl ho někdo z přemýšlení.
„Co? Bojovat? Ne, nikdy jsem to nezkoušel.“
„Dobrá, tak to bude první, co se naučíš. Zítra ráno začneme, naučím tě se šavlí.“
Lidé se pomalu začali rozcházet a Fred nezůstal pozadu. Jenom mu v hlavě vrtala jedna palčivá otázka a věděl, že by nedokázal usnout, kdyby se na ni Porafa nezeptal.
„Co dělá král tak špatného, že se ho chcete zbavit?
„Víš, celé je to trochu složitější a naše nenávist k němu má kořeny v daleké historii. Už naši prapředci proti jeho dynastii bojovali. On nás vyhnal z našeho území, které se rozprostíralo na severu nad horami, a tady na poušti musíme žít již po několik generací. Dříve jsme byli především rybáři, ale potom nás vyhnal sem na poušť. Nikdy jsme mu to neodpustili a jsme ochotní udělat cokoliv, aby za to zaplatil.“
„Ale on musí mít obrovskou armádu, jak to chcete udělat?“
„Ano, má hodně vojáků, ale nás také není málo. Takových táborů, jako je tento, je mnohem více. Neboj, vše se včas dozvíš. Teď si jdi odpočinout.“

Ráno, i hned po snídani, začal Fred trénovat s Porafem. Učil se jen základní seky a výpady, ale nejhorší to zdaleka nebylo. Trénink Freda navíc bavil a nebral ho jako něco, co musí. Tím lépe mu to šlo.
Během cvičení přijel posel na koni. Poraf dal Fredovi chvilku volna a odešel si s poslem promluvit. Tady se nic neřešilo přes obálky, ale vše šlo slovní formou. Za chvíli se Poraf vrátil.
„Sbal si věci, vyrážíme!“ poručil.
„Vyrážíme? A kam?“
„To uvidíš, teď si jdi zabalit.“

Najednou všude panoval čilý ruch. Všichni měli plné ruce práce. Před očima mizely stany a všechno, co se dá odvézt s sebou. Rymirové byli zkrátka kočovníci.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *