Vzpomínka na milovanou babičku

Tato povídka je autobiografická. Velmi citlivě vystihuje můj vztah k zesnulé babičce.

Protože miluji “přepadovky,“ často jsem přijížděla neohlášená. Do Luštěnic jsem se vždy dostala vlakem nebo jsem našla nějaký ten autobus. To nikdy nebyl problém. S věcmi s sebou jsem si taky nemusela lámat hlavu. Vzala jsem jedno tričko a tepláky. Ostatní věci jsem si u babičky nechávala. Poslední dobou mi mamka ještě vždy přibalila nějaké pečivo, protože babička byla sama a já vždy trvala na tom, aby můj příjezd byl tajemstvím. Stejně by se nikdy nestalo, že bych u babičky měla jen trochu hlad, ba naopak!

V autobuse jsem vždy byla hrozně natěšená na to, jak zase babičku překvapím.

Babička bydlela ve světle zelené bytovce u hřiště. Z autobusu jsem to neměla daleko, většinou jsem potom už téměř běžela, hrozně jsem se na ni těšila. Klíče jsem si vždy půjčila od mamky, nechtěla jsem ani zvonit, abych babičku překvapila. Dostala bych se dokonce i do bytu bez jejího vědomí nebýt Lilinky, babiččiny fenky, která mě vždy prozradila. Babička ale bývala přesto velmi překvapená. Měla hroznou radost, vždy když k ní někdo přišel. To víte, když byla sama, jen s pejskem…

První otázka byla vždy stejná, jak jsem přijela. Když jsem tuto obvyklou otázku zodpověděla, šla jsem do pokojíčku, kde jsem se převlékla do vytahaných tepláků a starého trička. Cítila jsem se tak víc doma.

Pak jsme si s babičkou uvařily čaj, babička vždy k tomu rozdělala i nějaké dobré sušenky a já jsem jí vykládala, co je u nás nového, co ve škole… Ona mi zase pověděla, jaké tenhle týden navštívila doktory, co se děje u sousedů…

Po večeři jsme si někdy pustily něco v televizi, ale mnohem častěji jsme pokračovaly v povídání. Pak jsme s babičkou začaly luštit křížovky v jejích časopisech. Kromě denních novin četla tři. Líbilo se mi to naše nepsané pravidlo, že mě vždycky babička nechávala sudoku, kriskros a některé osmisměrky. Babička měla ty vědomostní. V časopisech samozřejmě nebyly jen křížovky. Byly tam i životní příběhy, které psaly samy čtenářky těchto týdeníků pro ženy. Některé byly i velmi smutné. Vždycky jsme s babičkou každý příběh probraly a vyprávěly jsme si své, podobné. Většinu příběhů, které mi babička vyprávěla, jsem už od ní znala. Byly většinou z jejího dětství, přesto jsem vždy ráda naslouchala. Tyhle večery jsem prostě zbožňovala! Nakonec vždy padla od babičky velmi zbytečná otázka, a to, co bych chtěla další den k obědu. Má odpověď byla vždy stejná. Moje úplně nejoblíbenější jídlo byly jednoznačně její domácí šunkofleky. Babička mi je vždy s láskou udělala.

Ráno jsme vstávaly brzy. Obě jsme trpěly syndromem brzkého buzení, jestli se to tak dá nazvat. Babička došla na nákup pro ty úžasné vltavské housky. Já se mezitím také oblékla a pustila si nějaké pohádky v televizi nebo si přečetla něco do školy, pár sešitů jsem totiž vždy tahala s sebou.

Babiččina kávu cítím dones, také když tak o tom přemýšlím, jako bych slyšela i šustění novin, které jsme u snídaně četly a živě probíraly.

U vaření jsme většinou měly puštěnou televizi. Dívaly jsme se hlavně na zamilované telenovely. Jsem si jistá, že bych i teď poznala znělku Báječných a bohatých. Tu časem rozpoznala i Lilinka, neboť věděla, že o reklamě se chodí ven, aby vykonala potřebu.

Po výtečném obědě jsme šly na procházku „k lesu“. Často se mi tam nechtělo, cesta mi připadala nudná, ale co bych dnes dala za to, kdybych se tudy zase mohla s babičkou projít?
Pak jsme zase zasedly k časopisům a ohřály si párky k večeři. Druhý den jsme většinou obalily řízek, mé další oblíbené jídlo. Jak se mi nikdy nechtělo vypravovat se na autobus. Babička mě vždy doprovodila a trpělivě se mnou na můj spoj čekala.

Dnes je vše jinak. Babička už tu bohužel není. Luštěnice tak pro mě přestaly docela úplně existovat. Nikdy na Tebe nezapomenu, babičko!

Redakční úpravy provedla Janel Weil.