Autor
Princess dopověděla poslední příběh. Měla dobrý pocit. A to nejen proto, že společně s přáteli splnili faunovo přání a převyprávěli mu tolik příběhů, kolik se jen dalo. Ale také z toho, že překonala sama sebe a napsala tak dlouhé příběhy jako nikdy předtím.
Ten telefonát přišel tak náhle. Kateřina právě přicházela domů po náročné směně v místních potravinách, když slyšela zvonit svou starou pevnou linku. Mobilní telefon neměla.
Ve sluchátku se ozval pan Dvořák, soused a blízký přítel Kateřininy babičky, jež byla její jedinou žijící příbuznou. Kateřinina vážně nemocná maminka zemřela již před lety, tatínka nikdy nepoznala, sourozence neměla, ani manžela nebo snad děti.
Babička bydlela v jihočeské vesničce Dubová Lhota. Od Kateřinina pronajatého bytu tam cesta autem trvá přes tři hodiny. A Kateřina nemá auto. Babičku proto navštěvovala mnohem méně, než by si obě přály.
Zmijozel vedl nad Nebelvírem již o sto třicet bodů. Martin na svém koštěti poletoval po hřišti a snažil se najít zlatonku. Už byl nejvyšší čas ji chytit.
Náhle kolem něj prosvištěl camrál. Nešťastně pozoroval, jak prolétá nebelvírskou obručí. A v tom si jí všiml. Vznášela se přímo vedle červené kapitánky Jane vedle brány.
„Proč myslíte, že se o tento dům nikdo nestará?“ zeptala se Eleanor, když s partou procházeli kolem starého domu s vymlácenými okny a zpustošenou zahradou, který stál v jejich rodném městě od nepaměti.
„Nemám tucha,“ odpověděl Samuel, „ale je ho škoda. Ve své době to musel být nádherný dům.“
„Chtěl bych se podívat do vesmíru,“ oznámil Jirka.
„Už je to tady zase,“ pomyslela si maminka, která právě umývala nádobí po večeři. Zastavila vodu a oklepala ruce od jarové vody do dřezu. Otočila se, a před sebou spatřila svého osmiletého syna v modrém pyžamu s potisky pestrobarevných planet…
