Marylin Cuthbert

Otevřu oči. Přivítá mě bolest hlavy a oranžová mlha. "Marku?" Nic. Hlavně nepanikařit. Soustřeď se na realitu. Jak jen to bylo? Pět věcí, které vidím? Vidím jen tu zatracenou mlhu!

Kapky vytrvale narážely do všeho, co jim stálo v cestě. Poskakovaly po listí a snažily se hustým porostem proklouznout i na to poslední relativně suché místo pod stromem.

Aurora a Jack se vzájemně ohřívali. Bylo léto a déšť byl svým způsobem vítanou změnou. Oba už měli plné zuby pálícího slunce a prachu cest, který se se škodolibou radostí mísil s jejich potem. Mrholení by jim ale bohatě stačilo. Takhle bude všude hnusné, mazlavé bláto. Navíc se citelně ochladilo, zvedal se vítr a Aurora věděla, že i dnes by se Jack rád vyhnul rozdělávání ohně. Noc bude zajímavá.

Kdybych v mládí závěť psala
Své sny bych ti odkázala
Krásu, slávu, zlata haldy
Ať netrpíš nikdy hlady
Ať se zdaří, na co sáhneš' …

Cesta byla úmorná. Tričko se světluškami už měla úplně promočené a ani rytmické dunění Mlhavého zoufalství od Jednorožců jí moc nepomáhalo. Vlekla se, krok za krokem, do strmého kopce. Slunce pálilo.

Středeční okénko se otevírá a přináší nám hravou básničku z pera Marylin Cuthbert. Jaký je advent očima dětí? Vzpomeňte si...

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi bok po boku sídlila Samota, Strach a Nenávist. Každý
z nich obýval část domu a každá část domu byla plně přizpůsoben
svému majiteli. A dole, ve sklepě byla zavřená Naděje. Oni Naději
nenáviděli, hatila jejich plány a pletla se tam, kam neměla. A tak
Naděje zůstala zavřena v malém a těsném sklepě, ale moc jí to
nevadilo. V naději očekávala to, co se stane. Jak by také mohla
jinak?