Poslední závěť

Poslední závěť

Kdybych v mládí závěť psala Své sny bych ti odkázala Krásu, slávu, zlata haldy Ať netrpíš nikdy hlady Ať se zdaří, na co sáhneš‘ Dokonalost nechť dosáhneš  Mladá nejsem, zlata nemám Odpovědi stále hledám Můj život však nebyl prázdný Díky tomu, co teď zazní: Žij svůj život s moudrostí Od věcí se oprosti Svoji mysl obrň klidem Čas a lásku věnuj lidem V přítomnosti snaž se být Naplno svůj život žít  Zdaleka ne všechny cíle Budou hodny tvojí píle Hledej to, co duši hladí A tvé hodnoty nezradí Neodsuzuj, ale suď Sama sobě věrnou buď Zlato nemám, mám jen rady A proto ti dneska tady Naplněná, sytá dní Píšu závěť...

Zelený smaragd

Zelený smaragd

Cesta byla úmorná. Tričko se světluškami už měla úplně promočené a ani rytmické dunění Mlhavého zoufalství od Jednorožců jí moc nepomáhalo. Vlekla se, krok za krokem, do strmého kopce. Slunce pálilo. Slibovali jí, že v tom nebude sama, že půjdou společně. Ale nakonec se každý na něco vymluvil. Jack tvrdil, že hlásí déšť, Mark měl okresní kolo recitační soutěže a Auri se prostě nemohla nezúčastnit sousedského binga. Zrádci.  Konečně jednou se odhodlala vystoupit ze své komfortní zóny. Poslechnout všechny ty moudré knihy, s jejich recepty na produktivitu a šťastný život. Změnit prostředí, vyrazit ven. Zkusit něco nového. Vytáhnout ten starý ošoupaný notýsek, do kterého kdysi psala. Najít inspiraci a klid. Tvořit. Zatím se jí tvořily jen propocené skvrny v podpaží,...

Devatenácté okénko: Advent

Středeční okénko se otevírá a přináší nám hravou básničku z pera Marylin Cuthbert. Jaký je advent očima dětí? Vzpomeňte si… * Zažít advent jako dítě všechno krásné okouzlí tě plamínky adventních svíček zrůžovění dětských líček když se sněhuláci rodí a děti se sněhem brodí Zažít advent jako dítě na Štědrý den vstávat hbitě radovat se z dávky štěstí a vzpomínat na náměstí na betlém a na jesličky vůni smrků i jedličky Zažít advent jako dítě představovat si barvitě co se pod stromečkem skrývá a jak velká radost bývá to když zasedneme spolu k štědrovečernímu stolu...

Anička

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi bok po boku sídlila Samota, Strach a Nenávist. Každý z nich obýval část domu a každá část domu byla plně přizpůsoben svému majiteli. A dole, ve sklepě byla zavřená Naděje. Oni Naději nenáviděli, hatila jejich plány a pletla se tam, kam neměla. A tak Naděje zůstala zavřena v malém a těsném sklepě, ale moc jí to nevadilo. V naději očekávala to, co se stane. Jak by také mohla jinak? *** „A stejnak, barbínky jsou lepší než autíčka!“ Anička si dupla. Tady mohla. Poblíž nebyl žádný dospělý. Žádný z těch, co mají sklon člověka napomnat a přitom dělat to samé. „Ne, ne a ne! Autíčka sou lepší. Barbínky jsou na nic. Mají kolečka? Ne. Můžeš...