Epos o malém slůněti

Veršovaný příběh o malém slůněti, které se vydalo do Řecka pro fíky.

Malé slůně z Afriky
dostalo chuť na fíky.
Posedlé je slepou touhou
vydat se na cestu dlouhou,
tak rozhodlo se vyrazit,
do Řecka pěšky dorazit.

Mamka mu na cestu dala
buchty, které zavázala
do prostěradla bílého,
rance tak pěkně velkého,
že nemusel nikde stavět,
žíznit či moc hladovět.

Tak vyšel z deštných pralesů,
přes hory, země poklesů,
viděl pouště i jezera,
ve vzdělání mezera
velikosti velké krychle
zaplněna byla rychle.

Po měsíčním putování
zaslechl moře šplouchání,
konečně se k němu dostal,
už tak by se hrdinou stal,
ale on se vrhl do vln,
odvahy a nadšení pln.

Tři dny plaval bez přestávky,
pak zahlédl prutů splávky,
to byli řečtí rybáři
stojící v sluneční záři,
západ slunce v Řecku kvetl,
naštěstí se slon nespletl.

Vylez’ na břeh, oklepal se,
k městu bílému vydal se,
pospíchal, jak nejvíc mohl,
výlet ho přece jen zmohl,
pěkně si funěl do kopce,
přirovnával se k bábovce,

která vůbec nic nezvládne,
kritizovat se je snadné,
chuť na fíky dál pohání,
slůně do kopce uhání,
hradby města má už blízko,
slunce je však značně nízko.

Večer do Řecka přichází,
slůně městem se prochází,
hledá fíky, ale běda,
ty nejsou už od oběda,
trhovci je vyprodali,
všechny, co včera trhali.

Malé slůně musí čekat,
zuby začínají mu už drkat,
noci jsou zde trochu chladné,
kdo ví, jestli on to zvládne?
Však se bude držet pevně,
odhodláno je tak zjevně.

Ráno rychle tam uhání,
před trhovcem se uklání:
„Vidím, že máš fíků dost,
dej mi jich pár pro radost!
Já putuji až z Afriky,
to všechno jenom pro fíky.“

Prodavač se zle podíval,
jen bohaté kupce míval,
dávat zdarma zvyklý nebyl,
nejradši by slůně hned zbil,
rychle ho vyhnal od krámu,
sloník by chtěl volat mámu.

Však bojovník to přece byl,
řešení hned objevil,
peníze si musí získat,
pak teprv si může výskat,
tak rozhodl se v cirkuse
dělat stojky na nose.

Přijali ho celkem vřele,
měli ho za větší sele,
které umí skvěle stojky,
odříká i řecké spojky,
sčítá, jak když bičem mrská,
jen u fyziky zlostí prská.

Jediný slon v státě řeckém
umí mluvit, házet s děckem,
když cirkus hlásí: Senzace!
jen slon musí sám do práce,
bavit lidi, to je úkol,
sbíhají se všichni vůkol.

Před publikem se představit
a na chobot se postavit
slon teď umí dokonale,
penízky má vydělané,
nebude se muset kroutit,
fíky si už může koupit.

Nedočkavě hrne se,
na fíky už třese se,
u stánku prachy vytáhne,
pro fíky se hned natáhne,
prodavač ho chce zarazit,
slon má sto chutí mu vrazit.

Nacpe mu všechny peníze,
bednu s fíky nese k bříze,
tam nadšeně se posadil,
fíky si ještě osladil,
konečně se do nich pustil,
do žaludku si je hustil.

Rozvalil se spokojeně,
usnul jako malé štěně,
veselé sny se mu zdály,
jak okolo fíky stály,
jak tancovaly nesměle
tam vedle jeho postele.

Malý sloník si dal dvacet,
pak se začal líně vracet,
domů se mu moc nechtělo,
polámané jeho tělo
naříkalo: „To to bolí!
Teď abych chodil o holi.“

Nicméně dál pochoduje,
přes moře se přeplavuje,
tentokrát mu bárku dali,
asi se přec o něj báli,
za sebou má bez nehody
tu velikánskou louži vody.

Dál už to pak lehké bylo,
i tak se mu to líbilo,
brzy domů slon dorazil,
cestou pár stromů porazil,
doma všichni přivítali
slůně, které rádi měli.

Když pusu mamince vlepil,
z potůčku se šťastně napil,
potom za ucho si sáhl,
pomačkaný fík vytáhl,
překvapená slonice
byla pyšná velice,

jak to její slůně zvládlo,
sehnalo si chutné žrádlo,
peníze si vydělalo,
v cirkuse se osvědčilo.
Teď v náruči sloní spinká
ta její radost malinká.