Záhadný muž s bourbonem

Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts' Story Cubes.

*

Blížily se dušičky a s tím narůstala také potřeba každý večer poslouchat strašidelné příběhy. Do křesla u krbu tedy zasedl děda, který strávil válku v zákopech, a před spaním bavil obyvatele domu vyprávěním. Děti, ač nebyly ještě dospělé, jeho příběhy milovaly. Naštěstí už nebyly tak malé, aby je takový příběh vyděsil až k nespavosti.

Tři dny před tímto svátkem si vybral starý pán jednu z nejstrašidelnějších historek, kterou za svého mládí zažil. Usadil se tedy jako vždy s dýmkou v ruce a jal se povídat.

„Bylo to právě na dušičky, když nás stáhli konečně na pár dní na základnu, abychom si odpočinuli od neustálého boje a nabrali síly na další útok. Celá naše rota se vydala do společenského sálu, kde točili pivo. Víte, pokaždé, když jsme si tam to pivo dávali, říkali jsme si, že je třeba naše poslední, a tak nikdy nezůstalo u jednoho.

Když jsme se pak vraceli domů – poté, co jsme řádně oslavili další den naživu – bláznivého Frankieho napadlo, že bychom se mohli jít projít na hřbitov. Veselí mladíci, co od nich chcete? Samozřejmě jsme souhlasili, a tak jsme za velikým stromem zahnuli doprava a před námi se objevila velmi stará brána, vypadala jako by patřila spíše k nějakému hradu, než ke hřbitovu. S plným nasazením a odhodláním jsme vyrazili mezi hroby. Všude bylo ticho příznačně jako v hrobě, když najednou se nám nad hlavou ozvalo hlasité šumění.“

Děda se odmlčel, protože menší děti vyjekly, jak se lekly. Usmál se a pokračoval: „Nebojte, bylo to jen hejno netopýrů, ale také nás poměrně vyděsilo. Nebylo to však nic oproti tomu, co nás ještě čekalo. Z ničeho nic se totiž ozvaly zvuky, jako by se snad po hřbitově procházela zombie. No, přiznám se, že jsme v kalhotách měli málem nadílku. A do těch pazvuků se ještě ozývala zvláštní melodie, která mi připomínala jednu vojenskou píseň.“

Děda se opět odmlčel, z kapsy vytáhl noty a na foukací harmoniku zahrál kousek melodie. Bylo vidět, že už i dospělí ani nedýchají a ženy se drží svých mužů křečovitě za ruce. Starý pán se usmál a pokračoval: „Posilněni pivem jsme se vydali po stopách té melodie. Konečně jsme narazili na muže, který seděl na jednom z náhrobků a zpíval si přesně tu píseň, kterou mi to vzdáleně připomínalo. V ruce měl láhev, na které byla lebka se zkříženými hnáty. Tou poléval hrob před sebou. Opatrně jsme se ho ptali, co to dělá. Přišlo nám to divné a děsivé. Když si nás všiml, vyskočil, zaječel a byl pryč. Kamarád zvedl lahev a přičichl si k ní. Konstatoval, že je plná bourbonu. Dodnes nevíme, co to bylo za muže, proč tam zpíval a záhadu s poléváním hrobu jsem se dodnes také nedozvěděl.

Jakmile jsme pak přišli zpět na základnu, nechali jsme si raději rozsvícené svícny. Záhada druhý den vzrostla o to víc, když nás obcházel jeden desátník, který si stýskal po svém zmizelém bratrovi, co se nevrátil z letecké akce a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. A jeho popis seděl přesně na toho podivného muže ze hřbitova,“ usmál se nakonec dědeček, a když viděl vyděšené obličeje, donesl všem z kuchyně na uklidnění zmrzlinový pohár.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.