Fialková od Nebelbracha

Kybelé jela divoce ve voze, do něhož byli
zapřaženi lvi a pardáli. Běželi kolem
siléni, satyrové, kúréti, korybanté a pani.
Velká matka bohů na zemi hledala, kdo by
obnovil její ochabující plodivé síly.
Lidé si stavěli velké továrny, ve kterých všechno
vyráběli, netoužili po jejích darech.
Dříve se země rozezpívala, kamkoli jenom
bohyně vjela, nyní však jen sípala ztěžka,
mnohdy jedovatý plyn vydechovala z hloubi.
Atys mezitím vzdychal láskou po nymfě krásné,
Sangaride, již spatřil běhat po suché louce.
Hořce si stěžovala, že jí zdrsnělá hlína
zraňuje jemné nožky, vlhké uvyklé trávě.
Atys jí louku pokropil, potom musel však jíti
do chrámu Kybelé, novým knězem se měl stát.
Když tam bohyně dojela, spatřila Atyse, láskou
zahořela. „Švarný jinochu, zábavou buď mi,“
žadonila žádostivá, „po krátký věk svůj.“
Atys však utekl do polí, vyhledal nymfu,
ihned ji odvedl do chrámu Hyména, aby ji pojal
za manželku. Kybelé dozvěděla se o tom,
na Sangaride seslala spánek a milého rychle
unesla ve svém kočáře. Zoufale volal a prosil,
nakonec vyskočil ven a rozbil si, nebohý, hlavu.
Velká matka bohů v pláči objala svého
miláčka, pak mu ve fialky změnila tělo.
Zahalená ve smutek nehledá plodivou sílu.
Bez doprovodu chodí po zemi, která jen těžce
sípe a vydechuje z hloubi otravné plyny.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.