ŠKM – Náramek z koňských žíní

Královna Magdaléna opatrně sáhla do útrob své šperkovnice a vytáhla z ní malý náramek z koňských žíní. Nebyl jen tak obyčejný, jako ke každé věci v truhličce se k němu vázal pozoruhodný příběh…

Byla šestá hodina ranní a po nádvoří si to rázovala malá princeznička. Jako princezna ovšem nevypadala. Měla na sobě obyčejné šaty, které jí sehnala jedna z mladičkých služek. A co tam vlastně dělala?

Nedávno spatřila na jarmarku koně a ihned se jí zalíbili. Proto dnes její kroky nesměřovaly do kuchyně jako obvykle, ale do královské konírny. Vstoupila do maštale a jako první ucítila pach hnoje a sena. Nakrčila nosík, ale odhodlaně šla dál. Koně novou návštěvnici s nadšením vítali a dožadovali se pozornosti. Vzadu spatřila nějakého muže. Usoudila, že to musí být ošetřovatel.

„Promiňte, pane, mohl byste mě naučit jezdit na koni?“ zeptala se opatrně.

Muž se za ní otočil, změřil si ji od hlavy až k patě a rozesmál se.

„Děvče, víš, kde jsi? Tohleto je královská konírna! Samí namakaní koně, z nich bys byla dole raz, dva!“ chechtal se tak, že by mu Magdalénka nejraději řekla, kým doopravdy je, jen aby se přestal smát. Ale nehodlala se jen tak vzdát.

„A nemáte nějakého hodnějšího koně? Postačil by úplně malinkatý,“ zkusila to znovu. Muž se zamyslel.

„Tak malinkatého říkáš? Jednoho bych měl, ale ten patří mému synovi, Simonovi. Ale hned ho zavolám,“ řekl a vyšel na dvůr. Magdaléna šla za ním.

„Simón?!“ zavolal a čekal, kde se jeho syn zase objeví.

„Tady!“ zvolal Simon a princezna si s hrůzou uvědomila, že se hlas ozval svrchu. Zaklonila hlavu, zadívala se na střechu maštale a zalapala po dechu.
Chlapec, asi v jejím věku, se připravoval ke skoku do kupky sena.

„Nedělej to!“ vykřikla. Simon se na ni zazubil a skočil. Lehce dopadl do kupky a hbitě vyskočil na nohy.

„Simone, ty neřáde, ještě se tomu směješ?“ křičel muž a chudáka chlapce pohlavkoval. „Však tě ten smích přejde! Budeš vyučovat tadytu holku na starým Samovi! A hned!“

„Hmm, tak jo. Pojď se mnou,“ kývl na Magdalénku a přitom si třel bolavou hlavu. Nejdříve si princezna myslela, že jdou za Samem, ale to se pletla. Simon vzal dřevěný žebřík, který byl opřený o zeď maštale, a přesunul ho tak, aby mohl vylézt malými dvířky na půdu. Magdaléna zůstala raději dole.

Po chvíli se Simon vynořil a v ruce nesl hromádku oblečení.

„K čemu to máš?“ zeptala se ho princezna, když slezl dolů.

„To je pro tebe, ty hloupá. Přece nebudeš jezdit v šatech. Na, vlez si za budovu a převleč se.“ řekl a podal jí oblečení.

„A otočíš se?“

Simon zabručel a neochotně se otočil. Magdalénka zalezla za budovu, kde ji nikdo neviděl, a převlékla se. Nikdo nic neřekl a oba se vydali k dřevěné ohradě. Simon ohradu přelezl a Magdaléna se vydala hned za ním, i když to vzala spodem. Za Samem nemuseli chodit daleko, on už totiž poslušně stál u hrazení.

„Tak vyskoč,“ přikázal Magdaléně, když stáli oba u Sama.

„Bez sedla?“ optala se nechápavě. Vždy si myslela, že se jezdí jedině se sedlem.

„Samozřejmě! To je ten nejlepší způsob, jak se naučit správně jezdit.“

„A jak ho budeš řídit?“

„Mám přece provaz, ty hloupá,“ řekl a rozvázal provaz, který měl uvázaný kolem pasu. Pak udělal Magdaléně stoličku a ona neohrabaně vylezla na hřbet. Simon se vyšvihnul hned za ní a provaz provlékl pod Samovým krkem.

„Drž se hřívy! Připravená?“ zeptal se jí.

„Ano,“ odpověděla mu a pak se na Simonovu pobídku kůň rozešel. Nechyběl ani klus a zkusili i cval, i když ten byl na Magdalénku moc složitý, a tak spíše klusali. Ale i přes malé nedostatky se jí jízda líbila.

Takové neoficiální hodiny absolvovala ještě mnohokrát. Vždy se jí moc líbily a velmi se při nich se Simonem sblížila. Pár dní před tím, než se to stalo, mu řekla, kdo doopravdy je. On to bral s klidem.

Pak se ovšem stala ta věc. Ten den byl Simon zamlklý a Magdaléna se začínala bát, že se děje něco nepěkného. A měla pravdu. Simon jí sdělil, že jeho otec chce, aby se přestěhoval ke strýci a začal pilně studovat. Ten den se viděli naposledy a byl to taky den, kdy jí daroval náramek, vytvořený ze Samových žíní.

Královna se musela usmát nad příhodami, které v osmi letech se svým kamarádem prožila. 
Ach, Simone, kde je ti konec!


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *