Třináct vlajek – 14. kapitola

Tři nečekané změny

Bylo vlahé ráno, bledé slunce vykukovalo zpoza bílých mračen, která halila celou oblohu. Studené světlo dopadalo na šedé budovy města Queen´s Harbor. Moře se mírně vlnilo v chuchvalcích mořské pěny. Celé město se rozplývalo v jednu velkou šedobílou skvrnu.

Čtvercová pevnost z nepravidelných bloků kamene praskala ve švech. I lidé tu byli šedí a bílí. Jen vojáci stojící po obvodu pevnosti svýtili svými červenými uniformami. Uprostřed šedého plácku uvnitř pevnosti stála dřevěná konstrukce, o niž se opíral muž v černém. Přes černou kápi mu nebylo vidět do tváře.
Voják ve vysoké čepici dramaticky bubnoval a dva vojáci přivedli do té záplavy šedé a bílé jednoho hnědého chlapce. Jeho zápěstí a kotníky byly spoutány řetězy. Všude vládlo mrtvolné ticho jen občas přerušené duněním bubnu.
Chlapec kráčel ke konstrukci posměšně napodobuje kolébavou chůzi stráží s koutkem vytaženým vzhůru v křivém úsměvu. Šedobílý dav si jej měřil nenávistnými pohledy plnými znechucení a odporu. Stráže jej vystrčily na konstrukci. Přistoupil k němu onen muž v černém a přetáhl mu přes hlavu smyčku z konopného provazu.
„Jacku Normane…“ spustil voják v nablýskané uniformě, který stál pod konstrukcí.
Chlapec se rozesmál, když slyšel příjmení, které mu vymysleli.
„… Byl jsi odsouzen spravedlivým soudem lidu a zákona…“ pokračoval voják, zatímco se muž v černém pokoušel vyprostit chlapcovy dlouhé vlasy z oprátky. „… ze zločinu pirátství…“
Černý muž se přesunul k páce po straně konstrukce a chlapec udělal krok vpřed na propadliště. Křivý úsměv mu z tváře nezmizel, naopak jej doplnil ironický záblesk v očích a chlapec zvedl hrdě hlavu.
„… k smrti oběšením!“
Bubeník spustil virbl. Šedobílý dav zatajil dech. Černý muž sevřel páku v mohutné ruce. Chlapcova tvář se nezměnila. Páka se pohnula…

„Zadržte!“ zakřičel ženský hlas. Páka se zastavila. Chlapcův výraz se změnil: vytáhl obočí a protočil panenky na důkaz toho, jaká je to všechno otrava. Šedobílým davem se ke konstrukci probojovávala žena v tmavomodrých šatech s vyšňořeným sluhou po boku, následována vytáhlým chlapcem ve špinavém oblečení.
Když si jich chlapec na konstrukci všiml, oči se mu rozšířily a brada mu překvapením spadla.
„Hraběnka Remuleová!“ vydechl překvapeně voják. Hraběnka se dostala až ke konstrukci, nechala sluhu i chlapce za sebou a vystoupila po vratkých schůdcích k odsouzenému. Ten se nahrbil a pohlížel na ženu s výrazem zvířete zahnaného do kouta. Hraběnka si chlapce pozorně prohlížela. Měřila si jej od jeho bosých nohou přes jeho štíhlou, ale statnou postavu až k jeho širokým ramenům. Pak mu z čela stáhla jeho černý šátek a pohlédla do jeho obličeje. Zkoumala jeho tmavé oči, z nichž jedno lemovala blednoucí modřina, jeho rovný, poměrně široký nos, jeho plné rty zlostí sevřené do tenké čárky i jeho bojovnou bradu. Přejela mu prsty po hustém obočí a rozprostřela mu jeho slanou vodou nasáklé prameny vlasů kolem obličeje. Poté oprátku kolem jeho krku nahradila černou šňůrkou, na níž se houpal zlatý medailonek. Pak se otočila k davu a rozhodným hlasem zvolala:
„Toto je moje dcera Jaqueline Remuleová! Byla unesena a násilím držena na pirátské lodi. Ničím se neprovinila a šibenici si nezaslouží!“
Jack na ni nenávistně zahlížel, ale Tim v jeho tváři postřehl záblesk strachu. Bylo to poprvé, co v ní něco podobného zahlédl. Hraběnka zatím odvedla Jacka ze šibenice. Ten se ještě shýbl a sebral ze země svůj černý šátek. Vypadal tak zoufale, že to skoro vypadalo, že začne hraběnku prosit, aby ho nechala oběsit.
Hraběnka přenechala Jaqueline sluhovi, který ji vyvedl z pevnosti, a sama se přidala k Timovi.
„Dlužím vám své upřímné díky, pane…?“
„Ehm… Catcher, Tim Catcher!“ představil se roztržitě Tim.
„Inu, pane Catchere, říkáte, že jste se plavil na obchodní lodi?“
„Ano… paní.“ Tim neměl tušení, jak se chovat před ženou, natož před hraběnkou. Hraběnka si ho změřila pohledem.
„Nabízím vám místo a hodnost v královském námořnictvu. Ráda to domluvím s admirálem Harringtonem.“
Tim zalapal po dechu. O něčem takovém se mu v sirotčinci ani nesnilo. Hraběnka na něj však zahlížela s nesouhlasným výrazem.
„Ale nejdříve vám dáme základní vzdělání!“ rozhodla po chvíli. „Zvu vás tedy, abyste se stal mým hostem, dokud nebudete připraven nastoupit na svůj post.“
„Já… nevím, co říct… děkuju!“ vybreptal Tim.
„Přijměte to jako důkaz mého vděku!“ zakončila hraběnka netrpělivě a nastoupila do připraveného kočáru.

***

Tim se ubytoval v domě hraběnky Remuleové v prostorách pro hosty. Paní hraběnku ani Jaqueline však nevídal. Většinu času mu společnost dělal postarší sluha a kantor, s nímž měl osm hodin denně výuku – čtyři hodiny ráno a čtyři odpoledne. Učil se čtení, pravopis, počty, etiketu a historii. Jednou za týden za ním přijížděl námořní kapitán ve výslužbě a učil jej zeměpis. Zeměpis měl Tim rád, kapitán ve výslužbě lekce prokládal velmi zajímavými příběhy z dob, kdy se plavil po světě.

Byl to blahobyt. Čtyřikrát denně velkolepé jídlo, ložnice, koupelna a salónek jen pro vlastní potřebu, luxusní zařízení všech tří pokojů… Timovi sice ještě pořád dělalo problémy každodenní koupání, které mu připadalo jako naprostá zbytečnost, ale nakonec se vždy do napěněné vany vlézt donutil. Také jeho nové šaty byly trochu nepohodlné. Cítil se v nich nesvůj, neboť na něm z počátku bezvládně visely, ale po několika týdnech pravidelné a výživné stravy začal přibírat na váze a přestal vypadat jako špejle.
Pak tu byl onen postarší sluha. Jmenoval se pan Cooleman. Byl Timovi přidělen jako jeho osobní sluha, ale zaprvé to Tim odmítal pochopit a zadruhé pan Cooleman sám vyrůstal bez rodičů a ujal se Tima spíš jako vnuka než pána, za což byl Tim neskonale vděčný. Přesto však jej Tim oslovoval „pane Coolemane“ a pan Cooleman Tima tituloval jako „mladého pana Catchera“. Pan Cooleman bral Tima každý den po večeři na procházku, v neděli ráno do kostela a v neděli odpoledne spolu hráli šachy.

Život plynul v zaběhlých kolejích a Tim se začal zvelebovat. A po třech měsících této rutiny se v Timově salonku objevila paní hraběnka. Tim vešel, mírně se uklonil a nabídl jí křesílko. Hraběnka se usadila a spustila.
„Právě jsem se vrátila z mých každodenních pochůzek, když jsem obdržela dopis. Přesněji řečeno se jednalo o odpověď admirála Harringtona na můj dopis. Na ten, v němž jsem vás doporučovala do královského námořnictva. Ten dopis jsem odeslala hned poté, co mne váš kantor ujistil, že jste znalý všech základů a že jste schopen zapojit se do každodenního života dospělého muže. Navíc, pokud se nepletu, jste nedávno dovršil věku patnácti let…?“
„Ano, je tomu tak!“ přitakal Tim trochu moc nadšeně.
„Každopádně tedy, admirál Harrington s vámi počítá na lodi královské flotily Feather na postu prvního praporčíka.“
To Tima ohromilo. Ze svých rozmluv s kapitánem ve výslužbě věděl, že na post praporčíka se dostávali námořníci až po nejméně třech letech dobré služby na lodi. A on se stane praporčíkem jen tak ze dne na den?
„Feather vyplouvá z Queen´s Harborského Nového přístavu přesně za tři dny.“
„Děkuji, madam,“ vydechl Tim. „Za všechno.“
„Neděkujte, jsme vyrovnáni. Vždyť vy jste zachránil mou dceru!“
„A jak se mu, ehm… jí vlastně vede?“
Hraběnka se zvedla z křesílka a zatvářila se přísně: „Má dcera již není vaše starost. Jakmile se nalodíte, má rodina se vás již nijak netýká!“ A pak s přáním příjemného dne opustila prostory pro hosty.