Třináct vlajek – 1. kapitola

Píseň třinácti

Prvních několik dní na obchodní lodi Silent Arrow se Tim pokoušel zorientovat. Většinou dostával drobné nenáročné úkoly, ale stávalo se i, že byl pověřen tím, co se nechtělo dělat nikomu jinému, například mytím nádobí, vyprašováním houpacích sítí nebo drhnutím paluby. To pak byl úkol na několik hodin. Také s nejmladším členem posádky málokdo mluvil. Jedinou výjimkou byl kormidelník, kterému dělal Tim společnost téměř každý večer. Kormidelníkovi bylo teprve třiadvacet let a k námořnictvu prý utekl v sedmnácti.
„Mám spoustu mladších sourozenců a byla jen otázka času, kdy mě rodiče pošlou do světa. Dvakrát ročně za nima jezdím a přispívám jim na živobytí,“ vysvětloval jednu noc Timovi. „Jak ses sem vlastně dostal ty, Timmy?“
„Jmenuju se Tim!“ ošil se chlapec, aniž by na kormidelníka pohlédl. „Já ti taky neříkám Frankie, když se jmenuješ Frank!“
„Upřímně si nemyslím, že bys mě někdy oslovil jménem, Timmy.“
„Jsem sirotek,“ vrátil se Tim k předchozí otázce a pozměnění svého jména přešel bez poznámky. „Do čtrnácti jsem žil v sirotčinci a od čtrnácti jsem dělal ševcovského učně. Kingsportského ševce zná každý jako největšího opilce na ostrově. Už mu kolik učňů uteklo. Chtěl to zarazit, tak mě v dílně zamykal. Nehodlal jsem strávit zbytek života zamčenej, tak jsem ho jednou tak opil, že mi klíče dal dobrovolně.“
To Franka rozesmálo. „To se ti teda povedlo! Ten se musel ráno divit!“ V tu chvíli však zahlédl blížící se siluetu.
Tim nikoho s takovou siluetou nikdy neviděl. Byl to muž malého vzrůstu, s dlouhýma tenkýma nohama a podivně širokým a krátkým trupem, na němž byla jen tak bez krku položená plešatá hlava. Neskutečně se podobal žábě chodící po dvou. Frank si tiše odfrknul. Muž došel až k nim, založil si ruce za zády a upřel své zarudlé oči na kormidelníka.
„Rychlost?“ vyštěkl tak prudce, že Tim nadskočil.
„7 uzlů,“ odpověděl klidně Frank, ale mužovu pohledu se vyhýbal.
„Jen 7 uzlů??? Obchodní plavba není výlet, pane Phoolsone!“ zařval mužíček. „Jak chcete do Umberty doplout za měsíc rychlostí 7 uzlů? Pusťte mě k tomu!“ Odstrčil Franka od kormidla a pak ukázal na Tima: „A ty koukej skasat čelní plachtu!“
Tím Tima zaskočil. Nikdy nic takového nedělal, ale žabák za kormidlem se znovu rozeřval.
„Na co čekáš, holomku! To je rozkaz! Pane Phoolsone, ukažte tomu budižkničemu, jak se skasává plachta! A hoďte sebou, vy kůže líný!“ Frank popadl Tima za zápěstí a táhnul ho k přídi.
„Ano, kapitáne!“ prohodil ještě přes rameno.
Na palubě nikdo nebyl. Frank dovedl Tima na levobok k provazovému žebříku. Beze slova se dali do lezení. Timovi to však nedalo.
„To byl náš kapitán?“
„To teda byl!“ zasmál se Frank kdesi nad Timem.
„Jak to, že jsem ho nikdy neviděl na palubě?“ pokračoval Tim.
„Většinou je zabarikádovanej ve svý kajutě, kde si vybíjí vztek na nábytku…“
„Jak to víš?“
„Já a kapitán jsme na Silent Arrow nejdéle…“ Frank se dostal až k plachtě a čekal na Tima, aby mu ukázal, jak rozvázat uzly a rozvinout plachtu.
Jakmile měli práci hotovou, Tim se rozhlédl po palubě pod nimi.
„Odsud vypadá kapitán ještě menší!“ prohodil s úsměvem.
„No jo!“ smál se Frank a pozoroval malého mužíčka, teatrálně postaveného za obrovským kormidlem. „Víš ty, že se jmenuje Bow? Pan Luk!“ prozradil Frank. „Pan Luk, kapitán Tichého Šípu! No není to k nevíře?“
Tim Franka pozoroval. „Ty ho nemáš rád, že?“
Frank se zadíval na téměř neznatelnou linii mezi mořem a oblohou.
„Nikdo ho nemá rád,“ prohlásil po chvíli. „Bow kdysi býval u královského námořnictva. Docela vysoká hodnost, řekl bych. Jenže skončil jako kapitán téhle kocábky. Bez postavení a bez peněz.“ To Tim nečekal.
„Nevěděl jsem, že se něco takového může stát. Myslím, taková změna, to musí být příšerné! Nedivím se, že se vzteká…“
„Ale on by si zasloužil něco o hodně horšího!“ přerušil jej Frank a po tváři se mu rozlil kyselý výraz. „To všechno byl jeho trest! Bow zabil důstojníka, aby dostal jeho místo. Tedy… nezabil, ale falešně obvinil z obrovské krádeže na lodi. Důstojník byl odsouzen ke skoku z prkna. Všechny ty peníze se samozřejmě našly, ale bylo už pozdě. Bowovi nic nedokázali, ale radši ho převelili na obchodní loď. Já si myslím, že měl z toho prkna skočit jako druhej!“
„Z prkna?“
„Námořnickej způsob popravy. Svážou ti ruce za zády a donutí tě z prkna skočit do moře.“ vysvětloval Frank.
„To je strašný!“ otřásl se Tim, přestože ještě pořád úplně nerozuměl té části s prknem.
„Asi bychom měli slézt,“ navrhl kormidelník po krátké odmlce. Tim se naposledy rozhlédl po otevřeném moři kolem nich a vydal se na cestu dolů lanovím.
Nebylo to snadné v jeho obřích holínkách, jakmile však stáli na palubě, loď se nebezpečně zakymácela a začala se prudce stáčet doleva.
„Proboha, co s tím kormidlem provádí!“ vykřikl Frank a rozběhl se k zádi. Když ho Tim dohonil, spatřil kapitána. Opíral se ramenem o kormidlo, které se protáčelo doleva, a tvrdě spal.

Tu noc Tim pomohl Frankovi donést kapitána do jeho kabiny, malého pokojíku obloženého dřevem a plného na třísky rozsekaného nábytku. Kapitán se na palubě po zbytek cesty neukázal, zato spousta dalších námořníků ano a Frank o každém uměl něco zajímavého říct.
„Vidíš toho s černými vousy? To je William Burdy, podvodník. Má asi pět manželek s dětmi, každou na jiným ostrově. Dělával, že je vytíženej obchodník, aby mezi nima mohl korzovat, ale asi před půl rokem ho to přestalo bavit, tak je všechny naráz opustil.“
„Ten s kloboukem je podivnej patron… Povídá se, že vyrostl mezi lidožroutama a čas od času prý ještě někoho zakousne. Já těm řečem nevěřím. Já v něm vidím maximálně ožralce. Krade veškerý rum v kuchyni!“
„Bill Griphit – ten co se opírá o stěžeň, na svým rodným ostrově vykradl zbrojnici. Všechny zbraně prodal v cizině a koupil si dvoustěžník. Jenže nabral nezkušenou posádku a dvojstěžník se jim potopil. Samotnýho Billa jsme vytáhli na palubu ze záchranýho člunu. Podle všeho v něm sám odplul, hned jak se loď začala potápět, a nechal ostatní utopit.“
Čím víc příběhů Tim slyšel, tím méně se mu posádka Silent Arrow zamlouvala. Každopádně by nikomu z námořníků nevěřil.
„Jedinej docela slušnej je tu důstojník Milton,“ prohlásil jednoho večera Frank.
„A ty ne?“ otočil se na něj Tim.
„Já… no, já jsem na ženský!“ zasmál se mladík a Tim se přidal, aniž by věděl, co to „být na ženský“ znamená.

Do Umberty dorazili za svítání devětadvacátého dne plavby. Celý den trvalo, než Silent Arrow naložili těžkými pytli mouky a soli a večer se v podpalubí strhla pitka. Bill Griphit s námořníkem-lidožroutem nakoupili lahve rumu a několik soudků neidentifikovatelné kalné tekutiny a teď z nich odlévali do korbelů a džbánků ostatních členů posádky, Franka a Tima nevyjímaje. Tim se sice do pití oné zvláštní tekutiny nijak nehrnul, ale jakmile trochu okusil, dal si nalít znova.
Posádka se zanedlouho dala do zpěvu rozličných oplzlých písní, řehtali se tak, že někteří spadli ze židlí. Když už si nikdo na žádný další popěvek nevzpomněl a rum začal docházet, vstoupil do všeho toho humbuku kuchař.
Byl to bezesporu nejstarší člen posádky, s očima hluboko zapadlýma a s jednou nohou dřevěnou, kterou při chůzi strašidelně klapal. Když vešel, všichni se utišili.
„Jen si hulákejte, chásko!“ zaskřípěl stařec. „Však počkejte, až je sem přilákáte!“
„Koho?“ zašeptal Tim Frankovi, ale v nastalém tichu nabyl jeho hlas hlasitosti výstřelu z kanónu. Kuchař došel až k Timovi, naklonil se k němu a z blízkosti několika centimetrů si prohlížel jeho obličej.
„Neříkej mi, chlapče, že jsi ještě nikdy neslyšel o Třináctce!“
„O – o čem?“ vyblekotal Tim.
Stařec se otočil na ostatní námořníky: „Tak mu to zazpívejte!“ vychroptěl prudce. Všichni náhle zvážněli, ale nikdo nepromluvil.
Po chvíli začal Frank potichu notovat veselé tóny s neveselým textem a postupně se k němu začali přidávat i ostatní:

„Třináct pluje lodí,
Johó, johó!
Tou vodou rozbouřenou.
Chceš-li dál zůstat živ,
Johó, johó!
Vyhneš se jim širokou oklikou!

První jménem Shadow,
Johó, johó!
Nad vodou je jenom stín.
Vyplení, vyloupí,
Johó, johó!
Zmizí však ještě před rozedněním!

Druhá loď zvaná Curse,
Johó, johó!
Prokletím zkázu šíří.
Kořist uloupenou
Johó, johó!
Posádka ještě tu noc prohýří!

Třetí loď Morgana,
Johó, johó!
Zbrojnici nabitou má.
Od rána do rána
Johó, johó!
Posádka mrtvoly prohledává!

White Shark, ta čtvrtá loď,
Johó, johó!
Dvě řady tesáků má.
První vás rozdrtí,
Johó, johó!
Ta druhá cennosti zachytává!

Pátá jménem Sinner,
Johó, johó!
Hříšná je jak Ďábel sám.
Kolik už zločinů
Johó, johó!
Spáchala, na prstech nespočítám!

Šestá loď zví Hornet,
Johó, johó!
Nevinná může se zdát.
Nevyrábí však med,
Johó, johó!
Naopak je schopna o med se rvát!

Sedmá loď Dagger je
Johó, johó!
Zdobena zaschlou krví.
Komu krev vzácná je
Johó, johó!
Nikdy se nepustí do křížku s ní!

Firefly, ta osmá loď
Johó, johó!
Malá a křehká se zdá.
Jak vás však oslní
Johó, johó!
Když z jejích kanónů zazní salva!

Devátá Morning Star,
Johó, johó!
Nad ránem se objeví.
Přepadne lodí pár
Johó, johó!
Beze stopy zmizí po setmění!

Desátá Evening Star,
Johó, johó!
Vystřídá sestru v noci…
Potápí koráby
Johó, johó!
Do rána, někdy jen do půlnoci!

Skeleton jméno je,
Johó, johó!
Jedenácté z těch lodí.
Rozbitý starý vrak,
Johó, johó!
Kdo se mu přiblíží, na prach shoří!

Joker, ta dvanáctá,
Johó, johó!
Šprýmy má legendární.
Iluzí naláká,
Johó, johó!
Vzápětí zmizí však a zlato s ní!

Poslední z těch lodí
Johó, johó!
Je všemocná Thunderstorm.
Jó, před touto bouří,
Johó, johó!
Nemožno skrýt se ani uniknout!“

Při tom po každé druhé sloce muži zpívali refrén:

„A tak vítr do plachet,
příď do vln,
muže do ráhnoví!
A tak kompas následuj,
tiše k cíli pluj
ať nevzbudíš ty síly pekelný!“

Pár chlapů poslední verš refrénu zaměňovalo za „ať nevzbudíš piráty hanebný!“
„Teď už je znáš!“ zachrčel kuchař. „A doporučuju ti se tu písničku taky naučit, aby sis navždy pamatoval, jaké hrozby s sebou nese moře!“
„Takže všechny ty lodě opravdu existují?“ podivil se chlapec.
„Jednu jsem viděl!“ prohlásil stařec se smíchem připomínajícím stožár ve větru. „Jestli existuje jedna, existujou všechny, a já bych velmi nerad riskoval, že narazím na další!“ Pak jeho výraz posmutněl a kuchař zaklepal dřevěnou nohou.
„Morgana už mi toho vzala dost!“