Třináct vlajek – Prolog

Městečko Kingsport se utápělo ve tmě. Úzké uličky byly až na pár starých koček prázdné. Mírný vánek čechral vlnky líně olizující pobřeží a lodě v přístavu se ospale kolébaly. Z té nejmenší však byl vysunutý můstek, po němž nejistě postupovala řada mužů. Na palubě stál důstojník a prohlížel si budoucí posádku.
Většinou se jednalo o statné muže s mohutnými plnovousy a s objemnými ranci přes rameno. Toto byla rozhodně posádka schopná dát tu rozvrzanou kocábku do pohybu.

Jak se ona krátká řada chýlila ke konci, důstojník si všiml osoby, která ji uzavírala. Byl to ještě chlapec. Měl na nohou směšně velké holínky, které s každým jeho krokem drhly podpatkem o zem, přes rameno měl po vzoru ostatních námořníků přehozený uzlíček a neustále se nervózně ohlížel. Čím víc se blížil k důstojníkovi, tím víc vtahoval hlavu mezi ramena a upíral zrak do země. Pokusil se co nejnenápadněji projít kolem, ale důstojník ho popadl za rameno a otočil čelem k sobě.
„Kolik ti je, kluku?“ prohlížel si jej teď už zblízka. Chlapec se sice hrbil, i tak však důstojníka o dobrou hlavu převyšoval, zlaté kučery mu spadaly kousek pod uši, rukávy košile mu končily několik palců pod lokty a kalhoty měl přepásané silným opaskem, utaženým neskutečně úzce.
„Bude mi patnáct!“ prohlásil hoch a zadíval se důstojníkovi do očí.
„Patnáct?“ hvízdl důstojník. „A to utíkáš z domova, co?“ Ale chlapec jen dál mlčky upíral své pomněnkové oči na důstojníka.
„Tak běž!“ kývnul tedy důstojník a jal se vytahovat můstek.

Chlapec se vydal za ostatními námořníky do podpalubí. Čekala ho tam prostorná místnost plná houpacích sítí zavěšených na nízkém stropě bez jakéhokoliv řádu. Ve většině z nich se už povalovali námořníci a něco po sobě pokřikovali. Chlapec hodil svůj raneček do nejbližší prázdné sítě a vrátil se na palubu.

Zamířil na záď. Minul kormidelníka, opřel se zády o poslední stěžeň a pozoroval vzdalující se pevninu. Po chvíli se vrátil ke kormidlu.
„A cíl?“ zeptal se stručně kormidelníka.
„Umberta. Naložíme tam zásoby mouky a soli a vydáme se zpět,“ shrnul trasu kormidelník.
Chlapec jen přikývl a zvedl obličej ke hvězdnému nebi. Vzápětí ticho přerušil kormidelník:
„Jak se jmenuješ?“
„Tim Catcher,“ odpověděl chlapec, aniž by spustil oči z oblohy.
A loď se vytrvale vzdalovala od břehu.