Svět v oušku jehly

Jak to bylo ve skutečnosti s Šípkovou Růženkou?

Paní Jehličková žila ve Stužkovém údolí už nějakých čtyřicet let. Nikdy nemluvila o tom, kde žila předtím, a řekněme si to otevřeně, nikdo, kdo kdy paní Jehličkovou viděl, by si nemohl myslet, že je jí čtyřicet, takže někde žít musela. Po pár kradmých pokusech to z ní vymámit se všeobecně vzdalo dál o to usilovat. Avšak chybička se vloudí… Ono všeobecné usnesení proběhlo den předtím, než se Amélie Kroupová narodila. Takže ji poněkud minulo…

„Amélie, sundej Bochníka ze střechy! Zase tam vylezl a teď nemůže dolů, blbec.“
„Jistě, mami!“
Drobná postavička vyskočila z houpací sítě zavěšené mezi dvěma javory a během pár okamžiků už šplhala po osvědčených lezeckých bodech na štítu domu. Obrovský hnědý kocour ležel vyvalený v okapu a líně pomňoukával.
„Tak pojď, brachu,“ pohodila si ho přes rameno dívenka a začala zase obratně sešplhávat dolů.
„Hotovo, je všema třema na zemi!“
„Díky, zlato. Teď se sbal, zavezu tě k paní Jehličkové.“

Jako každý čtvrtek byla Amélie na půl dne u paní Jehličkové. Měla tyhle půl-dny ráda, protože paní Jehličková byla nesmírně zajímavá osoba…

„Zatracený čtvrtky! Podřízla bych je, nacpala je kamením a hodila do řeky! Á, Amélie, vítej, milánku,“ usmála se paní Jehličková a v očích jí zajiskřilo, jako ostatně vždycky, když dorazila její čtvrteční chráněnka.
„Budeme dneska zase přesazovat jedovničky? Nebo krmit háďonosy?“
Améliino nadšení propuklo ihned po tom, co auto její matky opustilo ulici.

„Kdepak, Amélie, dneska ti budu vyprávět, jak to bylo s Šípkovou Růženkou.“
Amélie zůstala na paní Jehličkovou civět s neskrývaným zklamáním.
„Prosím? Já myslela, že budem dělat něco zajímavýho!“
„Klid, ty hádě jedno! Zajímavýho dneska zažiješ až až…“

Paní Jehličková zavedla Amélii do podkrovního pokojíku, který vypadal jako dávnou nepoužitý pokoj pro hosty nebo pro služky.
„Sedni si do křesla, Amélie,“ ukázala paní Jehličková na prastaře vzhlížející houpací křeslo z proutí tmavě fialové barvy.
Paní Jehličková si sedla naproti dívce na postel.
„Pamatuješ si děj toho příběhu?“ Amélie přikývla.
„Dobře. Musím ti říct, že ten, co to roznesl do světa, byl ale pořádný kus osla… To, co se skutečně stalo, a z čeho ta pohádka pochází, bylo jen to, že jedna rozmazlená slečinka, jen o málo starší než jsi teď ty, vyběhla jednoho dne do nejvyššího patra jejich velkého domu a vlezla do pokoje, kde neměla absolutně co pohledávat. Byl to pokoj služebných. Hledala tam něco pro rozptýlení, chtěla si to… ehm… půjčit a zabavit se s tím. Pochopitelně bez dovolení. No a tak si sedla do takovéhodle křesla, právě jako ty, a začala se hrabat v jednom plátěném batohu.“

Paní Jehličková se ušklíbla.
„No a najednou ucítila prudkou bolest tadyhle v ukazováčku, rychle ruku vytáhla a z prstu jí trčela ošklivá stará špinavá jehla…“
Amélii začalo vyprávění paní Jehličkové zajímat.

„A co se stalo pak?“ položila klasickou dětskou otázku.
Paní Jehličková se usmála, ale tentokrát to nebyl obyčejný úsměv, ale takový nějaký zvláštní… Amélii z něj zamrazilo.
„Tak se na to podíváme,“ mrkla Paní Jehličková a v rychlém sledu se odehrálo několik věcí. Amélie ucítila ostrou bolest v ukazováčku, pak se jí zatmělo před očima a najednou stála uprostřed nějakého palouku a vedle ní se hlasitě smála Paní Jehličková.

„Tak tohle je Rezjehlín. Všechno, co tady vidíš, bylo ušito tou jehlou, kterou jsme se obě píchly do prstu. Ta jehla byla kouzelná a dala ji udělat jedna mocná čarodějka, jíž vyhnali z její vesnice.“
„Vyhnali?“
„Klasika, děvče, ze strachu…“ pravila trpce Paní Jehličková. !No a když ji postupně vyháněli odevšad, kam se uchýlila, rozhodla se, že si vytvoří vlastní svět. Tehdy byla moc chudá, neměla nic než jen tuhle jehlu. A tak chodila po světě a sbírala každičký kousek látky a vůbec čehokoliv, co našla, a sešívala to dohromady, přičemž mumlala rozličná zaříkadla. No a nakonec z toho všeho ušila svůj vlastní svět. Není tak křehký, jak by se mohlo zdát z toho, jak byl vytvořen. Je pevný a celistvý. A hlavně měkký… Není tak tvrdý, jako náš svět. Kdykoliv je té tvrdosti „u nás“ moc, zabrousím sem a nějaký čas se tu potloukám. Je to ale hodně nebezpečné,“ dodala hned, jak spatřila Améliin rozzářený pohled.
„V tomhle světě nepociťuješ hlad ani únavu, to je těmi kouzly, které ho zcelují. Je to mocná magie, ovšem ani ona nedokáže oklamat smrt. Když se tady někdo zapomene na moc dlouho, už se nemůže vrátit zpátky, protože už na to nemá dost sil. A i kdyby se ještě dokázal nějakým zázrakem vrátit, nejspíš by zemřel hned jakmile by se ocitl u nás…“
„A jak se pozná, že už by měl člověk zpátky?“
„Nejbezpečnější je být tu den. Víc než den je už risk.“
„A tohle slunce, které tu svítí, je taky ušité?“ ukázala Amélie k obloze.
„Ano, je. Ušila ho z malinkých střípků lastur, z muších očí a krovek střevlíků.“
Amélie ohromeně vzhlédla a prohlížela si slunce, které nepíchalo do očí a šířilo po kraji perleťové odlesky.
„Zdá se mi, že hřeje víc než to naše,“ usmála se Amélie.
„Tady nikdy nenastane zima. I když sněží, padají jen drobné, světlé vločky, které nestudí, ale hladí. A jakmile dopadnou, zmizí v zemi.“
„A všimla sis stehů na obloze?“
Amélie zírala s otevřenou pusou přímo vzhůru. Nebe bylo skutečně lemováno křížem krážem stehy, avšak jeden byl klikatý, další rovný, jeden ozdobný, další zcela nepravidelný… Jeden cíp oblohy byl tmavší než ten vedlejší, jiný vypadal jako noční výřez uprostřed denního nebe…
„Je tu někdy noc?“
„Ne, nic tady nepotřebuje noc. Vše je ušité a není skutečně živé, je to magie. Živí jsou jen návštěvníci.“
„A jsou tu zvířata?“ vyptávala se Amélie dychtivě.
„Jistě, čarodějka kdysi ušila i zvířata, ale jak už jsem řekla, nic tu není skutečně živé… Ušila i vodu, ale nedá se pít, slouží jen k brouzdání. A moc příjemně zní. Čarodějka totiž nezapomněla na zvuky a vůně! Ušila i je.“
„Z čeho?!“ žasla dívenka.
„Vyčarovala zvláštní plátno, skoro průsvitné, hebounké, které je tak lehké, že skoro není cítit, když ti přejíždí přes prsty… Pojď, sáhneš si,“ vedla Amélii k okraji lesa, kde podivně zurčel potůček.
„Zvuků i vůní se v tomto světě můžeš i dotknout. Byly ušity, proto jsou hmatatelné. Sáhni si do vody,“ vybídla dívku.
Amélie ponořila ruce do průzračných pramínků valících se po šedivých kamenech a žasla.
„Nedokážu to vůbec popsat!“

Šly dál do lesa, kde Amélie sahala na všechno, co ji napadlo – na kůru stromů, na jehličí, na klobouky hub, i na dřevo, z něhož byla udělána obora. Sáhla si na borůvky, které však nebyly jedlé a dlouho sledovala bažanta okounějícího na okraji lesa.

Čas tam běžel úplně jinak. Když se Amélie podívala na hodinky, ukazovaly pořád stejně.
„Jak dlouho už jsme tady?“ zeptala se najednou.
„Skoro jeden den. Nejsi vůbec unavená, co?“
„Nejsem! A to jsme toho tolik prošly!“
„Je čas na návrat,“ zavelela Paní Jehličková. Vytáhla jehlu a najednou byly zase v tom starém pokoji v podkroví.

„Ten svět je skutečné pohlazení pro duši, ale ne už takové pohlazení pro ukazováček,“ rozesmála se Paní Jehličková.
„A co se stalo s tou čarodějkou?“
„Dala do toho svého světa tolik sebe, že se v něm nakonec úplně rozpustila. Říká se, že ti, kteří v tom světě zůstali moc dlouho, se tam taky rozpustili a dali tak do toho světa něco ze sebe. Jiní zase říkají, že tam občas slyší čarodějku s dalšími hlasy zpívat… Ale možná to byl jen vítr…“