Kapitola VIII.

Black Chrysanthemum

Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read*

Kapitola
VIII. – Noční přízrak –

 

 

Šeptám

modlitbu
prastarou,

rty
se tiše pohybují,

pomalu
mne znavují

modré,

studené

skryté
pod němotou.

 

Tajím

svá
slova jedovatá,

pod
rouškou bláznovství

zmar
a smrt se navrací

bojím
se

usmívám
se

tvá
nevěsta, posedlá.

 

 

        
Černočerná tma, protkaná hrůzným tajemstvím, vyplňovala nepřirozeně
hluboké dno hrobu. Byla tak temná a strašidelná, oslepená pavučinou stříbrných
vláken. A v ní, v té nekonečné a nepředstavitelné propasti, pohnulo se něco,
co bylo mnohem tmavší a temnější než ona samotná čerň.

        
„Co to bylo?“ Vzpamatoval  se
Marcus jako první.

        
Strachem ho bodlo u srdce a podivný pocit mu sevřel všechny vnitřnosti
v těle.

        
Hrobkou se rozléhalo kňučení Rastyho, hřmot dopadajících dešťových
kapek, a tím vších se proplétaly neznámé, děs nahánějící skřeky –
syčení, snad vřískot, který všechny okamžitě vyburcoval k tomu, aby se
probudili ze svého snění.

        
S úděsem rozšířenými zornicemi a zatajeným dechem stáli naproti
otevřenému hrobu a nebyli schopní se pohnout. Dovnitř neviděli, malátné
světlo zapalovače jim vůbec nepomohlo, přesto se ale nevyhnuli pohledu na
pohybující se věc, noční můru, možná přízrak.

        
„Netvor,“ šeptla Sonia, uvědomující si svojí věštbu. Začala
pomalu couvat, chtěla utéct. Dala by všechno za to, aby byla najednou jinde.
Kdekoliv, jen ne tady. Leč měla tu smůlu, že zakopla. Nešikovně upadla na
zadek a nezbylo jí nic jiného než couvat po čtyřech, dokud se jí konečně
nepodařilo vstát.

        
Všichni slyšeli to prokleté slovo, které právě pronesla, a každý
si vybavil stejnou věštbu.

        
Chystali se ke zběsilému úprku, když tu o sobě dal znovu vědět –
strašlivý skřek. Všech se zmocnilo zimničné mrazení.

        
To, co se chystalo, nečekal nikdo z nich ani ve svých nejhorších nočních
můrách.

        
„Kurva, já mám asi halušky,“ křikl Curtis zděšeně a jal se možnosti
co nejrychleji utéci, než se ke schodům nahrnou všichni a on už to
nestihne. V ten okamžik však z temnoty plnící letitou hrobku bleskově vyskočil
nejchmurnější stín. Ačkoliv ho šlo lehce přehlédnout, tentokrát jej
zpozorovali všichni. Z naprostých sil začali křičet a hrnout se ke schodům.

        
Stín jako jedovatá ropucha seděl na podlaze. Dlouhatánský jazyk
zasvištěl a ozvalo se nechutné mlasknutí, načež se ve tmě zaleskly dvě
ostré a bělostné věci – tesáky, možná ale špičáky.

        
„Co to kurva je?“ řval Viktor, zcela vystrašený. Zběsile se hrnul
ke schodům. Byl poslední v řadě, teprve na začátku polorozpadlých schodů.
Nešlo popsat, jak moc jej mrazilo v zádech. Otočil se a pohledem pátral
po stínu. Přál si, aby tam nebyl. Avšak, opak byl pravdou – pomalu se přesouval
ke zdi a zřejmě se k ní i přilepil. Jako nějaký ještěr po ní začal lézt,
a aniž by spadl, dostal se až nahoru, do pravého rohu, kde se rukama za zády
přidržoval zdi.

        
Vypadalo to, jako by se chystal skočit.

        
„Do hajzlu!“ zaklel Viktor a užuž šlapal na poslední schod, když
tu k němu znovu dolehl hrůzyplný skřek. „Dělej…“ nedořekl, co
chtěl. Starý schod se mu náhle rozdrolil pod nohama. Zakopl by a škaredě
upadl, jenomže to se nestalo. Mohly to být drápy, nebo snad dlouhé nehty,
které se mu ošklivě zaryly do masa na obou ramenech.

        
Najednou necítil pevnou půdu pod nohama.

        
Něco, co očividně umělo létat, jej jako nějaký pták nesoucí si
svojí oběť unášelo pryč, do deštivé noci. Kapky prudkého lijavce mu
nemilosrdně bičovaly obličej, když tu z plných plic vykřikl bolestí.

        
Zrůda, o které ani nevěděl, jak vypadá, se mu zprudka zakousla do
pravé části hrdla. Myslel, že snad umře, jaká to byla nepředstavitelná
bolest.

        
„Viktore!“ křičela na něj Sonia. Stála s ostatními vedle hrobky
a sledovala, jak jí černočerný stín odnáší její jedinou lásku. Kluka,
kterého milovala. Slzy se jí bezmezně kutálely po tváři a spolu s kapkami
deště tvořily potůčky bezmocnosti a strachu.

        
Cítil, jak pomalu chřadne. Ve spárech netvora téměř upadal do bezvědomí,
ale z posledních sil se pokusil vstrčit ruku do kapsy od kalhot.

        
Do ramen mu vystřelovala ostrá bolest. Myslel, že snad pod palčivými
útrapami upustí svojí jedinou kapesní dýku, kterou právě vytáhl z kapsy.
Poslední, na co si pamatoval, než se propadl do čarovné a bezmezné temnoty,
bylo trýznivé naříkání stínu, jehož nepěkně poranil. Poté viděl už
je čerň. Nicotu.

 

~

 

        
Kapky deště smáčely jeho obličej. Byly chladivé, až ho z nich
mrazilo. Občas je ale zastřely kapky příjemně hřejivé. Problém byl v
tom, že to žádné kapky nebyly. Byly to slzy. Čerstvé a upřímné.

        
I přes všechnu bolest v těle cítil, jak ho objímají něčí ruce v
promoklém oblečení. Vnímal, jak ho někdo odnáší a zhrozil se nad představou,
že je to stále ten prokletý stín. Nemohlo tomu tak být; jen to prosím ne.

        
Ucítil pod sebou mokrou zemi; pod hlavou jej ale stále zahříval dotek
rukou. Teď už si byl jistý, že se nemusí ničeho bát. Pomalu tedy otevřel
oči. Nic neviděl. Zamrkal tedy a obraz před očima se mu začal pozvolna
vyjasňovat. Zakrátko již viděl úplně, jen se stále nemohl pohnout. Nad
sebou spatřil Soniu. Plakala a on si opíral hlavu o její klín. Nevšimla si,
že je při vědomí.

        
Vedle ní postával Marcus. Konejšil ji a rukou jí jemně laskal zmoklé
vlasy. Oči měla zarudlé od pláče, černé linky rozmazané, a na řasách
se jí třpytily slzy. Ztěží polkla a podívala se na osobu, kterou celou tu
dobu objímala. Trvalo patnáct minut, než Viktor opět nabral vědomí.

        
„Kde to jsem?“ optal se ztěží, a přitom se snažil posadit.

        
Nakonec se mu to podařilo. Pociťoval palčivou bolest v ramenech,
ale to bylo nic oproti bolesti v krku. Rukou opatrně přejel po svém hrdle a
zděsil se. Pod polštářky prstů ucítil dvě bodné ranky. Sykl bolestí a
prsty raději oddálil.

        
„U márnice. Jak ti je?“ Zíral na něho Curtis. Ještě pořád
nemohl uvěřit tomu, co před chvílí viděl. Připadal si jako v nějakém špatném
hororovém filmu. Jenže tohle nebyl žádný film, ale naopak tvrdá realita.

        
Zatímco se Viktor snažil postavit, Marcus pokračoval v utěšování
Sonii. Docílil však toho, že se rozbrečela ještě více. Cítil, jak se
nezadržitelně třese.

        
„Bolí mě hlava. Co se stalo?“ Nechápal a držel se za temeno
hlavy. Když od něj na chvíli oddálil ruku a zadíval se na ni, spatřil
krev. Slepovala mu prsty. I v té tmě, která je obklopovala, dobře viděl její
barvu. Bolest v hrdle se skoro nedala vydržet.

        
„No ten stín, nebo co to sakra bylo, začal vřískat a pak tě
pustil. Ještěže s tebou neletěl moc vysoko, jinak by sis asi zlomil
vaz…“ objasňoval mu všechno Curtis; on to ale stále moc nechápal.

  

      „A kde je teď?“

        
„To nevíme,“ vysvětlil mu Marcus. Snažil se levou rukou obejmout
Soniu kolem ramen, ta se mu ale vysmekla, a jako zbavená rozumu začala křičet:

        
„Já tu děvku zabiju! Kde je ta zkurvená čubka?“

        
Nepochybně tím myslela Gladys, avšak ta nebyla nikde v dohledu. Musela
zůstat někde u hrobky. Nechápala, jak si toho někdo mohl nevšimnout. Poté
se však zarazila a němě zůstala zírat do prostoru před sebou. Oči jí opět
zalily slzy, když si uvědomila jednu nemilou skutečnost. Srdce se jí pevně
sevřelo.

        
„Rasty,“ šeptla a obličej si přikryla dlaněmi.

        
„Do prdele, na něho jsme úplně zapomněli,“ uvědomil si Viktor.

        
„Co když mu něco udělal? Ten stín?“ vzlykala hnědovlasá dívka.
Obličej už měla celý opuchlý, jak neustále plakala, a oči čím dál více
zarudlejší.

        
„Já tam pro něho zajdu,“ nabídl se Marcus a Sonia se rázem utišila.
Zírala na něj s rozzářenýma očima. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela.

        
„Já půjdu radši s tebou,“ přidal se Curtis. „A ty Viktore, zůstaň
tady se Soniou a hlídej ji, rozumíš?“

        
Zraněný chlapec přikývl, posadil se vedle svojí dívky a ochranářsky
ji rukou objal kolem ramen. Ta se k němu přitulila a políbila ho na líčko.

        
Jemně jí hladil paži a sledoval, jak se jeho dva kamarádi pomalu ztrácejí
mezi zborcenými náhrobky…

 

~

 

        
Netrvalo dlouho a oba se vraceli. Marcus vedl na vodítku promoklého
Rastyho a Curtis držel kolem pasu Gladys. Pomalu přestávalo pršet. Za malý
okamžik padaly už jen jemné kapičky usínajícího deště a občas se v dáli
slabě zablýsklo. Bouřka se rychle vzdalovala.

        
„Tak jsme je teda našli.“ Šklebil se Marcus. „Byli spolu ukrytí
u hrobky a čekali až přestane pršet.“

        
Sonia najednou zapomněla na všechny výčitky. Rychle se nahrnula k
Rastymu a začala Gladys horlivě děkovat za záchranu svého štěněte, a také
za to, že jej nenechala napospas neznámému netvorovi. Posléze se jí začala
omlouvat i za to, že nevěřila její věštbě a vůbec za všechno, co ji právě
napadlo.

        
Gladys tam jen tiše stála a potutelně se usmívala. Byla spokojená
sama se sebou a to přímo náramně. V dlani svírala podivný amulet…