Ticho, prach a pavučiny

Může žena, démon, žít lidský život?

Temným lesem se plížila postava. Byla to žena s rudými vlasy, ale v jejím způsobu pohybu nic lidského nebylo. Měla ladnou, téměř neslyšnou chůzi. Vypadalo to, jako by se mezi stíny pohybovala velká, nebezpečná šelma.

Hustými stromy probleskovala bledá luna. Žena se zastavila, zvedla svou tvář k měsíci a výhružně zavrčela. „Přece ještě není tak pozdě, ještě není úplná noc.”

Polekaný měsíc se schoval za mrak a jen nesměle dovolil letmým tenounkým paprskům dotknout se země. Lesem šuměl vánek a ve vzduchu byla cítit smrt. Pípání ptáků utichlo a každý živý obyvatel lesa zatoužil po neviditelnosti.

Za lesem stál domek a k němu se nyní žena blížila. Vypadala, jako když je na lovu. Vtom se otevřely dveře a z domku vyběhl se smíchem asi pětiletý chlapec. Za ním ještě jeden, navlas stejný a třetí, ale ten už byl starší. Žena zůstala skryta ve stínu stromu. Pozorovala dovádějící chlapce se zvláštním odleskem v očích. Smysly vybičované do nejvyšší možné míry, připravena okamžitě zaútočit.

Najednou ji jeden z těch malých spatřil.

„Máma, máma je tu!!!” zvolal a už se všichni tři vrhli do náruče ženy, která nyní vypadala jako úplně obyčejný člověk. Objala své syny hezky po jednom, políbila je na tvářičky a mazlila se s nimi, jako by se nemohla nasytit jejich přítomnosti. I oni poskakovali okolo své matky, dováděli a šťastně se smáli.

Ten nejstarší se najednou zastavil a zkoumavě se na matku zadíval.

„Mami, neodejdeš, že ne?”

Ženě se zaleskly v očích slzy. Polkla a pevně odpověděla: „To záleží na otci,” a už je před sebou strkala do domku.

Uvnitř děti zmizely do svého pokoje, zatímco žena zůstala stát u dveří. Upřela svůj zrak na muže sedícího za stolem a čtoucího noviny.

Aniž by se muž na ženu podíval, pronesl ledovým hlasem: „Vítám tě, posaď se.”

Nyní už žena nevypadala jako dravec. V její tváři bylo možno číst bolest a strach.

Posadila se ke stolu a vyčkávala.

Muž odložil noviny, podíval se na ni a zeptal se: „Jak dlouho se hodláš zdržet tentokrát?”

Sklopila oči a tiše odpověděla otázkou: „Copak ty mi to nikdy neodpustíš?”

„Ne,” sekl po ní muž krátkou, leč bolestivou odpovědí.

Žena vstala od stolu a se sklopenou hlavou vyšla z domku. Odcházela směrem k lesu. Oči plné slz a v hlavě otazníky: „Po kolikáté už mi odmítl odpustit? Po kolikáté měl opět Darius pravdu? Copak to nikdy neskončí?”

Jak se vzdalovala od domku, kde žil její muž s jejich syny, její postava se pozvolna napřimovala, chůze se stávala ladnější, kroky jistější, výraz v tváři ledovější, korunován téměř hrozivým úsměvem.

Blížila se k sídlu zla. Místu, kde měla právo žít, stejně jako ten, jenž způsobil její bolest.

Darius.

Vysoký černovlasý ďábel v lidské podobě. Jak ho Raelynn nenáviděla. Nechápala, že jiné ženy se před ním téměř plazily, jen aby si jich všiml. Proč si nevybral některou z těch, které by daly duši za to, aby mu mohly patřit? Proč si usmyslel, že zničí právě Raelynnino štěstí? Ne, nepředstoupí před něj zlomená. Nedovolí, aby ji viděl nešťastnou.

Snad po milionté ji před očima naskočila ta osudná scéna, kdy člověk, jehož milovala, nedokázal unést informaci o tom, že žena jeho života a matka jeho synů není lidská bytost. A kvůli komu bylo toto tajemství prozrazeno? Raelynn z očí vyšlehly rudé blesky.

Odnesl to první sloužící, který jí přišel do cesty. Rozdrtila mu krk a vytrhla hrtan.

Kráčela po dlouhé chodbě až k velkým kovaným dveřím. Rozrazila je. Došla ke stolu za kterým seděl Darius a tvářil se značně samolibě.

„Dnes jsi tu nějak brzy, zlato,” pronesl posměšně.

Raelynn se opřela o stůl, nahnula se k Dariovi a prskla na něj: „Neříkej mi zlato! Nenávidím tě!”

Usmál se. „To mě těší. Pokud jsi schopná mě nenávidět, můžeš se naučit mě milovat.”

Raelynn se prudce nadýchla a její oči zaplály rudým leskem. Zaťala své dlouhé ostré nehty do desky stolu. Zvuk, který se rozlehl sálem, nebyl zrovna příjemný a na stole zůstaly hluboké škrábance.

„Jsi úžasná, když zuříš, zlato,” upřel na ni tmavovlasý muž žádostivý pohled.

Raelynn se prudce otočila a odešla.

Darius si povzdechl. Pokud mu má Raelynn opravdu patřit, jak bylo souzeno, musí se zbavit všeho, co ji poutá ke světu lidí.

Mezitím rudovlasá démonka vyšla z hradu. Rozbouřené emoce a hlad ji popoháněly hledat si nějakou oběť.

Jenže neměla to zrovna lehké. Její obživu tvořily duše a krev, ale v době, kdy se zamilovala do člověka, spojila s ním svůj život a dokonce mu dala tři potomky, přísahala, že se lidské duše a krve už nikdy nedotkne. Aby udržela naživu své tělo, živila se krví a dušemi lesní zvěře. Jak nedostačující a podřadné jednání démona prvního řádu a vznešené linie, pocházející od samotného Chaosu – stvořitele démonů. Vlastně se tím dobrovolně odsoudila k přežívání a postupné ztrátě veškerých nadpřirozených schopností.

I nyní, když jí byl život s milovaným člověkem odepřen, držela se urputně svého slibu. Jako divoká šelma číhala na opodál se pasoucí srnu. Už chtěla zaútočit, když si všimla, že poblíž srny leží čerstvě narozené mládě. To její útok zastavilo. Zvláštní. Nemohla zabít matku. Sama jí byla. Tolik už její démonské já prosáklo lidským soucitem, až se zhrozila. Pokud to takhle půjde dál, zemře. Pokud nebude schopna zabít, nebude schopna přežít.

Toto zjištění Raelynn otřáslo.

Otočila se a utíkala co nejdál od pasoucí se srny a jejího mláděte.

Ocitla se na okraji lesa, kde padla do vysoké trávy, a kdyby v ní bylo jen o trochu více lidskosti, snad by i plakala.

Vtom ji neodbytný pocit, že se někdo blíží, přibil k zemi. Zpozorněla. K místu kde ležela se blížil podivný pár. Muž a žena. Raelynn ucítila smrtelnou hrůzu, která z dvojice vycházela. Skrz porost zaostřila zrak na přicházející. Muž se šíleným výrazem v obličeji za sebou táhl dívku. To z ní vycházel ten strach, který napjal Raelynniny smysly. Lidské duše a spousta lidské krve. Mnoholetý půst, vztek a nenávist ke všemu mužskému udělaly své. Raelynn zasvítily oči. Znovu rozkošnicky nasála pach panického děsu. Muž hodil dívku na zem a evidentně ji chtěl znásilnit.

Démonka vyčkávala. Ochutnávala paniku a její hlad rostl. Přetransformovala své tělo do podoby, ve které byla schopna přijmout pokrm, tak dlouho odpíraný. Tiše se připlížila k lidem. Postavila se nad nimi. První si Raelynn všimla dívka. Nepředstavitelným děsem se jí rozšířily oči a z hrdla se vydral hlasitý jekot. Nato zvedl hlavu i muž.

Ten už nestačil udělat nic.

Hlady nepříčetná Raelynn ho popadla za krk, vytáhla nahoru a vpíjela svůj rudě žhnoucí pohled do jeho očí. Hladově si brala skrze toto spojení jeho nečistou duši. Ach, duše vrahů a násilníků jí vždy dodávala netušenou sílu. Ve chvíli, kdy do sebe vstřebala poslední kousek duše zločince, zahryzla se do jeho krku.

Ochutnala jeho krev. Cítila, jak se k ní vracejí všechny ztracené síly. Odtrhla svá ústa od rozervaného krku. Jednou rukou si téměř mrtvého muže přidržela a druhou vnořila do jeho hrudi. Vytrhla to zkažené a nelidské srdce, které ještě tepalo na její dlani. Olizovala ho jako nějaký dezert po jídle. Když dotepalo, zahodila ho spolu se znetvořenou mrtvolou.

Její zrak spočinul na dívce. Beze stopy lítosti rozsápala i ji.

Nyní byla Raelynn nasycena, ale ještě ne zcela. Ještě něco chybělo. Spěšně se vracela do hradu.

Stále byla omámena chutí lidské potravy a zřetelně si neuvědomovala sebe samu.

Prudce vrazila do Dariovy ložnice. Muž již téměř spal, ale když spatřil a poznal návštěvnici, posadil se se zvědavým výrazem. Dosud za ním do ložnice nepřišla. Raelynn se zastavila. Při pohledu na nahého Daria se smyslně usmála. Ano – ještě vášnivý sex, a bude plně nasycena. Pomalu se blížila k loži a cestou ze sebe strhávala zakrvácené oblečení. Pár kroků od postele byla již zcela nahá. Vlezla po čtyřech na lůžko a lascivně se plížila k překvapenému hradnímu pánovi. Přiblížila svůj obličej k jeho tak blízko, že se téměř dotýkaly. Pár vteřin vpíjela svůj žádostivý zrak do jeho očí. Darius nasál pach krve, vztáhl ruku a prstem přejel Raelynniny rty. Pak ji políbil. V okamžiku se jejich těla propletla v milostném, vášnivém souboji. Vyhladovělá dlouhým půstem, Raelynn nechtěla ztrácet čas. Nedočkavě si přitáhla Daria na sebe, roztáhla doširoka nohy a dala mu najevo, že je připravena. Darius využil tohoto okamžiku a nenechal se déle pobízet. Prudce do ní vstoupil a několika tvrdými přírazy poslal ji i sebe na vrchol.

Probuzení bylo pro Raelynn šokující. Vyskočila z postele a když uviděla spokojeně se usmívajícího Daria, utekla do svých komnat. Ve spáncích jí bušilo, srdce se snažilo prorazit hruď, jak zběsile bilo. Nevysvětlitelný pocit zrady objímal její černou duši.

„Co jsem to provedla?!”

Hned poté, co Raelynn utekla z Dariovy ložnice, vstal i on. Usoudil, že je nejvyšší čas jednat. Jeho vyvolená nevědomky spustila běh událostí, které byly nevyhnutelné.

V první řadě musí Darius zabezpečit přísun lidských duší a krve. Musí využít toho, že se v Raelynn konečně po dlouhé době naplno probudil démon se všemi potřebami. Dokud je oslabena její náklonnost k lidem, musí ji k sobě opět připoutat jakýmkoli způsobem.

Jeho první kroky vedly za les, k malému domku…

Mezitím démonka prožívala něco jako záchvat. Rvala na kusy všechno, co jí přišlo pod ruce. Pobíhala po své komnatě a hledala, co by ještě zničila. Nenašla už nic, proto vyběhla na chodbu. Sloužícím nezůstaly její vztek a řádění utajeny. Všichni, kdož nechtěli zemřít, se raději klidili z dosahu rozzuřené rudovlasé ženy. Ten strachem naplněný klid Raelynn v její zlosti poněkud zbrzdil.

Stála uprostřed dlouhé chodby a zrychleně dýchala. Její oči rudě žhnuly a v rukou cupovala na malinké kousíčky svou noční košili. Divoká nahá démonka pomalu přicházela k sobě. Oči už opět získávaly svou původní, tmavě hnědou barvu, dravčí pařáty se zvolna měnily do podoby něžných bílých rukou a obličej zrůzněný proměnou se vyhlazoval a uklidňoval. Raelynn si uvědomila, co udělala.

Porušila slib. Zradila, zabila a podvedla.

„DARIE!!!“

Volala jméno toho, jehož toužila právě teď ze všeho nejvíc několikanásobným způsobem zničit.

Nemohla ho nikde najít a ani nikoho, kdo by jí řekl, kam Darius odešel. Všichni se ukryli před děsivou Raelynn.

Vrátila se do své ložnice, sesunula se na zem a upřela oči na dveře. Však on přijde. Musí přijít.

Znovu se jí vrátily vzpomínky na ten den, kdy se v domku za lesem, kde spokojeně se svým mužem vychovávala své syny, objevil návštěvník. Poznala jej. Byl to Darius. Ten, jemuž byla přislíbena jako životní družka, si pro ni přišel. Bez obalu řekl, že ona je démon a patří do světa zla a že se diví, že už dávno nezabila muže, který s ní žije, a jejich děti též. Pak barvitě popisoval, jakým způsobem se démoni živí. Člověk, Raelynnin muž, poslouchal tato slova. Nakonec se otočil k Raelynn a řekl: „Jdi, kam patříš.”

Nebyly nic platné Raelynniny přísahy a ujišťování, že život démona definitivně překonala.

Muž, kterého milovala, dovolil Dariovi, aby si ji odvedl. Nic neudělal, nic neřekl…

Venku se už stmívalo, ale po Dariovi ani stopy. Raelynn se znovu vydala hledat ho po hradu. Zvláštní. I teď, když už byla poměrně v klidu, hrad téměř zel prázdnotou.

Nikde ani živáčka.

Démonka sešla po schodech do sklepení. Najednou se zastavila. Nasála vzduch. Ano, nemýlila se. Cítila krev a strach. Zablesklo se jí v očích. Opět se ozval nedávno probuzený pud. Spěšně pátrala po sklepení, odkud ta libá vůně jde.

Tentokrát se transformovala úplně bezděčně a zrovna tak se oprostila od pocitu, že dělá něco, co si zakázala.

V zastrčené kobce objevila svou oběť. Žádné slitování, žádný soucit. Nemilosrdně vysála duši i krev mladé dívce, která tam byla uvězněna.

Rozkošnicky roztírala stydnoucí krev po svém těle.

Za pootevřenými dveřmi ji pozoroval Darius a spokojeně se usmíval. Léčka se podařila, Raelynn bude dnes opět jeho.

Rychle se odebral do své ložnice a čekal.

Netrvalo dlouho, dveře se rozlétly a mezi nimi opět stála – celá od krve, s ohnivým a žádostivým pohledem – rudovlasá démonka.

Darius již ležel v posteli a na jeho tváři se usadil smyslný úsměv. Otevřel svou náruč.

Raelynn už na nic nečekala. Lačně se vrhla na mužova ústa a dobyvačně jej líbala. Posadila se obkročmo na jeho klín. V jejích očích mohl vidět hladovou touhu po milování – to když ho přestala líbat a upřela na něj svůj zrak. Celá se chvěla tím, jak moc chtěla a potřebovala vášeň a sex.

Tak to pokračovalo každý den. Raelynn se změnila. Jejím zájmem byl jen a jen Darius a jeho dárečky v podobě „potravy”, které v ní úplně pohřbily sebemenší projevy lidství.

Temným lesem se plížila postava. Byla to žena s rudými vlasy, ale v jejím způsobu pohybu nic lidského nebylo. Měla ladnou, téměř neslyšnou chůzi. Vypadalo to, jako by se mezi stíny pohybovala velká, nebezpečná šelma. Hustými stromy probleskovala bledá luna. Lesem šuměl vánek a ve vzduchu byla cítit smrt. Pípání ptáků utichlo a každý živý obyvatel lesa zatoužil po neviditelnosti.

Za lesem stál domek a k němu se nyní žena blížila. Vypadala, jako když je na lovu.

Vplížila se do domku, který jevil známky opuštěnosti. Nikde nikdo, jen ticho, prach a pavučiny.

Zavětřila po zvířecím způsobu.

Ano, tady je jí to povědomé… ale proč?

Raelynn se otočila a tiše zmizela mezi stromy.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *