2. Není nad krutost

Detektivní příběh jednoho irského děvčete, které se musí vypořádat s pokusy o její vraždu. Dlouho však netuší, kdo a proč ji ve skutečnosti chtěli zabít…

Poznáváme člověka, který skutečně stojí za těmi útoky. Elaine je obklíčena policisty i kamarádkami. Rodiče se o ni bojí. Nakonec se uchýlí ke krajnímu řešení.

O půl sedmé Elaine násilím rozevřela bolavá víčka a zběžně se rozhlédla po pokoji, jestli nad ní náhodou někde nestojí Peterson s nožem. Žádný tam naštěstí nebyl a ani jiný vrah, takže se s vypětím sil posadila a rychle si natáhla teplé oblečení, jelikož večer zapomněla pustit topení, v pokoji byla pěkná kosa.

V kuchyni ji málem k smrti vyděsil seržant Collins, který se houpal na židli a koukal se ven, přičemž jeho úlek byl srovnatelný s jejím a přepadl s židlí dozadu. Elaine duchaplně přiskočila, jestli se mu něco nestalo.

„Proboha, co děláte?“

„Prosím?“ zněla jeho slova a ona si uvědomila, že on asi česky neumí.

„To nic,“ přepnula se na irštinu a podala mu ruku, celý rudý se vyškrábal na nohy a začal se roztržitě omlouvat.

„Ale to nic. Nebudem si tykat?“

Vyloudil široký úsměv a poškrábal se na světlé hlavě. „Rád. Já jsem William.“

„Elaine. Ty jsi Angličan, co?“

„Uhodlas. Máma je Irka, vzala mě z Londýna, když mi bylo devět, opustil nás táta.“

„To je mi líto. Posnídáš se mnou, nebo ses jen nudil?“

„No, něco bych si dal, pravda… To vstáváš každej den tak brzo?“

„Jo. Já než vstanu, to taky trvá, radši si nechávám rezervu. Pak se ještě celou věčnost vleču do školy a tam se s kámoškama scházíme po půli, abychom mohly dobře prodrbat události minulého dne.“ Usmála se. „Tak si zase sedni, ne? Nebo snad u jídla stojíš?“

William se zase začervenal. Elaine náhle připadlo trochu kruté, že s ním mluví takhle, ale zase jiný hlas v jejím podvědomí tvrdil, že on teď popostrčit potřebuje, jinak by mohl zůstat stát na jednom místě, jen na ni pomrkávat a u toho nervózně rudnout. Stejně se jí ale nezdála představa, když se někomu líbí oplácané zrzavé intelektuálky. Nebylo to proti mužské přirozenosti?

Připravila mu čerstvou housku s taveným sýrem. Will ji vděčně popadl.

„Pardon. Mám už hlad jako vlk,“ zahuhňal s plnými ústy. „To proto jsem vstal tak brzo, ale neodvážil jsem si nic vzít sám.“

„Probůh. Vždycky je tu čerstvý, nebo aspoň včerejší pečivo, v ledničce sejra, šunkáč a takový. Asi na to nejseš zvyklej, v Irsku snídaj jinak, ale tady to máme takhle.“

„Díky,“ usmál se na ni zase. Schválně na něj déle upřela zrak. Sklopil zelené oči. Elaine se v duchu ušklíbla a prohlédla si ho, dokud znovu nevzhlédl.

„Co?“

„Nic,“ podepřela si bradu rukou. „Jen tě odhaduju.“

„Aha,“ zase se zadíval na svou housku.

Elaine se rozesmála. „Ale no tak, já tě nekousnu! Máš mě přece hlídat a ne klopit oči.“

Dost nervózně odhalil zuby. „Jasně. Půjdem?“

„Ještě se převlíknu. Chvilku vydrž.“

Elaine se rozhodla obléci si něco hezčího. Když už je tu nějaký hezoun… Zastyděla se za tu myšlenku, ale přiznala si aspoň, že se i jí líbí. A také v sobě objevila jakési sebevědomí, o kterém netušila, že je má. Kluci jako takoví jí moc neříkali, leda „tlustoprdko“ a podobně, ale o tom řeč nebyla. Elaine se cítila jako z jiné planety, všude štíhlotinky v krátkých tričkách obsypané kluky, jen ona se procházela chodbami bez toho, aby si jí někdo všiml. Trochu ji to začínalo štvát.

Vzala si na sebe jemnou béžovou blůzu a temně modré džíny, obula si černé lakové baleríny s kulatou špičkou a ještě si do dekoltu stříkla krapet své oblíbené vůně. Když vyběhla ven z pokoje, všimla si, že i Will je nějak upravenější. V duchu zajásala, ani nevěděla proč.

Když chtěla popadnout svůj školní batoh, zastavil ji.

„Počkej, já ti to vezmu,“ nabídl se.

„Ale prosím tě!“ Elaine se usmála. „To teda bude vypadat, až ty v tom sáčku poneseš k autu bágl a vedle tebe půjdu já.“

„No jasně,“ opáčil a bezděčně si ji změřil. „Nevím, proč by to vypadalo blbě.“

„Prostě si ho vezmu já a hotovo,“ zakončila povzdechem. „Máš na mě dávat pozor, ne mi nosit věci,“ zopakovala svůj argument.

William chtěl ještě něco namítnout, ale Elaine už mizela ve vchodových dveřích.

„Ciao Rion,“ obejmula se s kamarádkou, když se potkaly ve vstupní hale.

„Zdarec,“ pravila Marion a prohlédla si ji od hlavy až k patě. „Sluší ti to.“

„Dík,“ Elaine se poněkud zarděla, protože tohle čekala. Do školy se nikdy neoblékala nijak úžasně, neměla proč. Tohle oblečení bylo jedno z nejhezčích, které si do ní dokázala vzít na sebe, tedy alespoň dnes. William přece nebyl jeden z těch, kteří kolem ní prošli, aniž by si jí všimli. Usmála se. „Ty jseš, jak vidím, pořád v černým.“

„No jasně,“ roztáhla ústa do širokého spokojeného úsměvu. „Černá je moje věrná kamarádka.“

„Hele,“ obrátila se Elaine na Willa. „Kde hodláš přes vyučování bejt?“

„Kde se zdržujete o přestávkách?“

„No,“ zarazila se. To nebylo nijak těžké. „Vlastně většinou ve třídě. Nebo na chodbě před třídou. Nevím, není tam žádná cukrárna, kam bychom si sedly.“

„V tom případě mi bude muset stačit, když mi půjčíš svůj rozvrh.“

Vydali se do třídy. Iris už byla kupodivu tam a čekala na ně.

„Kde jste se toulaly?“

„Co tu děláš?“

„Ale, přišla jsem dřív, tohle je napínavý jak malý gatě.“

„Zatím ne, je to nuda jako každý ráno.“

„No a? Chci vědět něco dalšího.“

„Nic dalšího. Jen že jsem se po dlouhý době vezla autem do školy.“

„Aspoň tak, ne?“

William zmizel kdesi na chodbu. Holky si sedly blíž a Elaine jim začala líčit, co všechno s ním stačila zažít. Poslouchaly sice zaujatě, ale nijak zvlášť překvapeně.

„No jasný, muselas vidět, jak rudnul, už když tě viděl poprvý. Je do tebe cvok,“ uzavřela Rion.

„Jenže já furt nechápu proč, víš. Vždyť vážím metrák a jsem jak nějaká šílená ženská s těma rudejma pačesama. A ani nevím, po kom jsem to k sakru zdědila, páč mamka má světlý vlasy i taťka tmavě hnědý a oba jsou štíhlý!“

„Hele, víš co? Ty vypadáš jako jedna z těch krásnech obrazů ženskejch od těch slavnejch umělců.“

„Jo jasně, od Rubense, že?“

„Ale no tak, to není pravda, máš krásnou postavu! Co já vždycky sežeru, abych přibrala, a ona pro to nemusí nic dělat!“

Elaine si změřila její vychrtlé tělo. Pokrčila rameny.

„Ale klukům to zjevně nevadí.“

„K čertu s nima. Všichni chtěj jen to jedno.“

Ztichly, neboť vešla třídní.

„Eleno Grijánová, pojď na chvíli sem,“ zavolala směrem k nim. Elaine se zachvěla.

„Ty vole, Tlůčová,“ svezla se Rion hlava na lavici. Iris si jen odkašlala a snažila se skrýt úsměv. Elaine se pomalým krokem vydala směrem k ní.

„No tak, to neumíte rychleji?“

„Ne,“ zaslechla za sebou tichý šepot Marion. Koutky jí zacukaly, ale odpověděla:

„Jistě,“ a stanula před učitelkou.

„Grijánová, co má znamenat ten mladík venku?“ vyjela.

„Co by? Hlídá mě.“

„A před čímpak váš hlídá?“

„Před nájemným vrahem.“

Tlůčová na okamžik zděšeně vyvalila oči ještě víc než normálně, ale pak se zatvářila vražedně.

„No jistě, ale ty vaše srandičky vás přejdou! Jestli mi to neřeknete, volám pana ředitele!“

„Tak se ho zeptejte sama, paní učitelko,“ protáhla zlostně ironicky Elaine, kterou to tedy naštvalo.

Nedůvěřivě si ji změřila, ale pak zamířila k Williamovi.

„Ale je to Ir!“ zavolala za ní ještě Elaine.

„Prosím?“ otočila se zpátky.

„Heleďte,“ Elaine přistoupila k Willovi. „Williame, ukaž prosím mý učitelce ten svůj odznak nebo co, nevěří mi, že mě hlídáš před tím zmetkem.“

Will uposlechl a několik vteřin na to Tlůčová zalapala po dechu.

„Takže je to pravda?“ V očích se jí třpytil strach.

„Samozřejmě, proč bych vám to jinak říkala,“ ušklíbla se Elaine v návalu zlosti. „Jde po mně jistý David Peterson. Tady William je jeden z detektivů, kteří mi nabídli ochranu. Chtějí ho chytit a nejlíp to půjde, když na mě zase zaútočí. Kolem našeho domu i kolem školy jsou rozmístěné hlídky, které střeží každý můj krok a jsou připravení se na něj vrhnout. Hledají ho už nějakou dobu. Stačí?“

„Můj bože,“ Tlůčová se svezla na lavičku vedle Williama. „Nechtěla byste raději poslat domů?“

„To ne, vypadalo by to podezřele,“ namítla Elaine. „Taky si myslím, že mezi tolika lidmi si nic nezkusí.“

„Dobrá,“ učitelka konečně spustila ruku se srdce. „Tak si běžte do třídy, za chvilku zvoní.“

„Přesvědčilas ji?“ zeptala se Iris, jakmile se jejich kamarádka dostavila zpět mezi ně.

„Ale jo, Will vytáh odznak a já jsem jí pověděla o Petersonovi. Byla z toho vykulená ještě víc ne obvykle.“

Holky se rozesmály. Zazvonilo.

„Wille, nezajdem ještě někam na oběd? Rodiče jsou v práci a já mám už hlad. Co, Rion, Iris? Jdem jíst?“

William se nejistě rozhlédl po okolí. Holky se přidaly k Elaine.

„Jo, jasně, něco si dáme. Co takhle pizzu?“

„Radši bych něco sladkýho. Nejdem do cukrárny?“

„Ale může být kdekoli,“ namítl Will.

„No tak ho aspoň rychleji chytíte, ne?“

Pokrčil rameny. Elaine tedy zamířila do „grilu“ kus od školy. Vařili tam výborně, hlavně na grilu. Sice trochu dráž než v nějakém rychlém občerstvení, ale zato jste si mohli sednout do útulné, dřevem vykládané místnosti.

„Hm,“ mumlal Will zase s plnou pusou. „Výtechný. To chem chodích kahdej den na opěd?“

„Ne, jenom když se mi nechce vařit doma.“

„To mách doprý.“

„Zdravíčko mládeži,“ ozvalo se mu za zády. Inspektor O’Reilly právě dorazil.

„Ještěže jsem na vás narazil, zrovna jsem si chtěl dát něco k jídlu, než se zastavím u Grianových. Jakto, že mě neinformuješ o změnách plánu?“

Will se zakuckal, jak se snažil rychle polknout. Elaine mu zabušila do zad.

„Díky,“ zarděl se. „To nebyla změna plánu, jen jsme odskočili na oběd.“

„Je to ale něco, s čím jsem nepočítal. Co kdybych vás tu nenašel a pak bychom si s rodiči slečny Elaine mysleli, že vás dostal?“

„Sorry, šéfe, příště vám zavolám,“ sklopil oči Will.

„Tak je to správně, Wille,“ usmál se O’Reilly. „Tak co, děvčata, co ve škole?“

Čekal, že to Elaine potěší, ale ta jen stěží přemohla chuť obrátit oči v sloup.

„Dobrý,“ řekla znuděně. O’Reillymu docvaklo.

„Och, jistě. Už mlčím.“

„Ale to nic,“ přispíšila si Elaine. „My prostě na školu mimo ni nerady vzpomínáme, protože nás to deprimuje.“ Usmála se. „Dáte si taky něco?“

„Ano, dal bych si něco malého…“

Ozvala se tupá rána. O’Reillymu sklouzl pohled k hraně stolu, kde vibroval malý nůž s černou rukojetí. Všem u stolu se zatajil dech.

„Ten si prostě pokoj nedá,“ řekla velice pomalu Elaine, zatímco inspektor opatrně vytáhl dýku ze dřeva. Vyhledala si očima rozcuchanou odbarvenou hlavu páně Petersona. Vítězoslavně se na ni šklebil a přitom mhouřil tmavé oči.

Will sáhl po zbrani, ale v tu chvíli ho o pár milimetrů minul další nůž. Svalil se ze židle a schoval se za stůl, přičemž s sebou stáhl i Elaine. Iris a Rion je následovaly.

„Petersone, dej ty nože pryč a vzdej se,“ promluvil klidně O’Reilly. Doufal, že jej tím zaskočí.

„Cože?“ rozesmál se David. „Vy chcete, abych se sám od sebe vzdal a přitom nemáte ani vytáhnutou bouchačku?“

„Může to všechno proběhnout hezky v klidu. Co kdybys nám řekl, kdo si tě najal?“

„Myslíte?“ přemýšlel naoko vrah. „Já nevím, jestli to mám říkat, když tu sedí se mnou…“

Elaine vykoukla zpoza nohy stolu. U stolu vedle něj rozvalen na židli posedával chladný tmavovlasý muž s bradkou. Oči mhouřil podobně jako jeho společník, ale odráželo se v nich mnohem víc, než pouhé šílenství jako u Petersona. Bylo v nich nebezpečí, touha po pomstě, krutost, trocha zoufalství a chlad, nekonečné jeskyně kruté zimy, které ho jakoby mrazily k místu, kde seděl. Bylo na něm znát, že by zabil kohokoli, jen aby se nakonec dostal k cíli.

„Takže to ani není tajné?“ podivil se O’Reilly. „V tom případě vás můžeme zatknout oba?“

Tmavovlasý muž se rozchechtal. V jeho smíchu však nic veselého nebylo. Když si Elaine vybavila knihy o Harrym Potterovi, bylo jí jasné, že tohle je něco jako Voldemort. Krutý, nelítostný, brutální a každou myšlenkou zlý a nebezpečný člověk.

„Vy si myslíte, že když ji budete hlídat vy dva, že se jí nic nestane?“ promluvil arkticky ledovým basem. „To děvče je ze zkažené krve, ti její milovaní rodiče mě dostali za mříže, teď ji někdo schoval do téhle prdele. Snažím se ji najít už jedenáct let, co jsem se dostal z vězení. Kvůli ní jsem překonal stovky stráží, když jsem se škrábal ven z pasťáku. Zabije ji buď Peterson nebo já a vy ani nestačíte mrknout okem. Jejich krev už nebude otravovat tento svět.“

„O čem to mluví?“ zašeptal William k Elaine.

„Netuším,“ zavrtěla hlavou. „Ale jak na to tak koukám, asi se s našima nenávidí pěkně dlouho, když se za námi plahočí jedenáct let.“

„Proč ji tedy nezabijete teď, když máte příležitost?“

„Vy jste se mnou asi ještě neměl tu zkušenost, co?“ Vrah se pobaveně ušklíbl. „Chci si vychutnat její strach… Je to jako s kořistí. Nemáte hlad, ale chcete si pohrát. A oběť dělá co může, ze všech sil bojuje a přitom si nepřizná, že nemá šanci… Je to krásný pocit, měl byste si to někdy zkusit, inspektore.“

„Ne, díky,“ opáčil O’Reilly. „Co tedy hodláte dělat?“

„Myslíte, že vám to budu prozrazovat?“

„Ne, ale stejně jsem to zkusil.“

Vrah se zvedl. Byl vysoký a statný a oblečený v černém. Vyzařovala z něj brutální síla, která by někoho dokázala vyzdvihnout do vzduchu jednou rukou a držet ho tam třeba celý den. S Petersonem se středem celé restaurace přesunuli k východu, odkud se ještě muž podíval na Elaine tak jistě, jakoby měl oči i vzadu na hlavě, a všem jim kývl, načež se vytratili.

William vylezl zpod stolu a pomohl dívkám na nohy.

„Co – to – bylo?“ usekávala třesoucí se Elaine.

„Myslím,“ vydechl ztěžka O’Reilly a kapesníkem si otřel čelo, „že vás odvezeme zpět do Irska.“

William Grianovým vypověděl vše co se stalo. Popis vraha nechal nakonec a Elaine v něm poznala, že podobně působil nejméně ještě na jednoho člověka. Rion s Iris se raději vydaly domů, Elaine netečně seděla v křesle a dívala se do prázdna, do minulosti i budoucnosti.

Matka bledla čím dál víc. Nakonec si rukou zakryla ústa.

„Avarice,“ zašeptala a svezla by se na zem, kdyby ji otec nezachytil.

„Kdo?“ ožila jejich dcera. Táta na ni vrhl pohled, při kterém se znovu roztřásla. Bolest, strach, nenávist. Vážně špatné vzpomínky.

„Vrah,“ řekl prostě a odvrátil hlavu. Matka se trochu vzpamatovala a s jeho pomocí dovrávorala do křesla.

„Měli jsme s ním tu čest,“ šeptla rozechvěle. Bylo téměř vidět, jak jí po zádech běhal mráz. „Holčičko,“ podívala se na Elaine a znenadání se k ní vrhla. Mačkala ji v objetí a vzlykala jí do blůzy.

„Mami,“ pokoušela se ji konejšit dcera. „Nedostane mě, neboj.“

Matka zakvílela.

„No tak ne, ale určitě se mu přece jen tak nevydám, ne?“

„Nechci o tebe přijít, Elaine,“ vzlykla a podívala se na ni s tváří mokrou od slz.

Elaine nevěděla co říct, aby ji uklidnila. Paní Grianová očividně viděla dost, aby věděla, že mu nikdy neunikne. Obě z toho byly v šoku.

„Mysleli jsme,“ ozval se z povzdálí O’Reilly, zatímco sledoval matčino zoufalství, „že by bylo nejlepší ho zdržet a zmást tím, že bychom Elaine odvezli zpět do Irska. Nebude-li o tom dost dlouho vědět, naše jednotky by jej zatím mohly vypátrat a sledovat. Pak jen stačí, aby něco zkusil a můžeme ho sebrat minimálně za pokus o napadení.“

Matka se znovu zadívala na svou dceru. Slzy jí kanuly po tvářích a odkapávaly na sukni.

„Dobrá,“ sklonila hlavu. „Odvezte ji co nejdál od něj. Jestli ji zabije… Nebudeme už mít pro koho žít.“

„Ale mami,“ vzlykla Elaine a i jí už vyhrkly slzy. Pevně matku sevřela v náruči a hladila po vlasech.

O’Reilly se podíval na Williama, který mu lítostivý pohled opětoval. Poodešli s ním kousek dál.

„Pane,“ začal Will. „Jak mi tehdy volali… Myslím ze stanice… Nechal jsem prověřit jejich rodinu, jestli by tam náhodou nebylo něco, kvůli čemu by je mohl chtít zabít. A… přišli na to, že je Elaine adoptovaná. Ve čtyřech letech, z toho dva se o ni jen starali, protože po smrti rodičů nikoho jinýho neměla. A Ríordanovy, její rodiče, zabil Liam Avarice, dva dny po tom, co utekl, Elaine byla zrovna ve školce. Spojil jsem si to, když paní Grianová vyslovila to jméno. Podle všeho byli s Ríordanovými dobrý přátelé. Jim samotnejm při pokusu odstranit je zabil roční holčičku.“

„Takže ona není jejich dcera…“ přemítal nahlas O’Reilly. „Koukám, že nechtěli, aby se to kdy dozvěděla. Proto Avarice mluvil jen o ní a ne o nich, když tam posedával u stolu… Zmiňoval se tam o zkažené krvi. Zajímalo by mě, co měl s její rodinou. Že se v něm dokázala probudit taková zlost, že se za dítětem svých obětí pachtí celých jedenáct let, jen aby je zabil.“

„Fajn, zavolám na stanici, snad mi najdou aspoň někoho, kdo by o tom mohl něco vědět.“

O’Reilly se vrátil zpět k ženě a dívce, které si spočívaly v náruči. Elaine ho postřehla a vymanila se z matčina objetí.

„Kdy pojedeme?“

„Můžeme hned zítra ráno. Sbalte si zavazadlo. Seržant Collins vám pomůže. Přeji zatím hodně štěstí.“

Stiskl jí i její matce ruku a rameno a odkráčel. Cestou se ještě pozdravil s otcem.

Pan Grian se posadil naproti ženám. Pozoroval oknem větve třešně, kterými pohyboval lehký větřík. Sledoval, jak k zemi kanou droboučké pichlavé kapičky deště. A do toho jej jako ledové kroupy do hlavy bušily myšlenky.

William se vrátil. Zarazil se, když pocítil atmosféru v místnosti. Elaine však vstala a přešla pokojem k němu.

„Prej mi pomůžeš balit věci,“ nadhodila prostě.

„Klidně. Jdeš teď?“

„Jo.“

Zamířili ke schodům k její ložnici.

„Wille?“

„Jo?“

„Co si o tom myslíš?“

„Eh… Nevím. Nejspíš ho to trochu vykolejí, ale hned bude zase zpátky.“

„Ne, já myslela… Jestli to přežiju…?“

William chvíli mlčky šlapal po schodech. Elaine napjatě pozorovala jeho tvář.

„Doufám, že jo,“ přiznal nakonec a podíval se jí do očí. Ona je však sklopila.

„Věříš v posmrtný život, reinkarnaci nebo něco takového?“

„Eh… Nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Ale možná jo.“

Upadli do mlčení. Elaine odněkud vytáhla velký otlučený kufr. Začala do něj skládat nejpotřebnější věci a oblečení.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *