1. Předzvěst

Detektivní příběh jednoho irského děvčete, které se musí vypořádat s pokusy o její vraždu. Dlouho však netuší, kdo a proč ji ve skutečnosti chtěli zabít…

Na Elaine kdosi útočí. Je vyděšená a ve škole vše vypoví kamarádkám. Doma ji čeká nemalé překvapení.

Koukej, koukej na můj nos… Podobný je tvému dost… Do háje, co to zase plácám?

Asi bych měla složit tu básničku. Jo, to by prospělo. Minimálně mý žákovský… Koukej, koukej… ne! Takhle to dál nejde. To se dřív dostanu do blázince než k jedničce z literatury.

No tak jo…:

Zírám na svůj zjev

A do očí mi stoupá hněv.

Nos jako skoba trčí kupředu,

Oči šejdrem,

Rty abych pod lupou hledala,

Až omdlívám vedrem.

Vlasy jak když začne do ohně foukat,

No kdo se na to má, do háje, koukat?

Dobrej pokus, ale asi mi to těžko uzná.

Elaine zaklapla deník. Poté vstala a roztáhla závěsy, aby do pokoje pronikla alespoň ta trošička světla, která se o půl šesté ráno vyskytla v zamračeném sychravém městě, kterému místní už oficiálně začali říkat Zapadákov.

„V Irsku bylo po ránu nádherně,“ řekla si potichu pro sebe a prohlížela si ponurou temnou scenérii za oknem znechuceným pohledem.

Rodiče asi ještě vyspávali a Elaine to nijak nepobuřovalo. Taky chodili do školy. Jejich třídní je nejspíš taky mučila sepisováním básní o svém vzhledu. Co by chtěla?

Postavila vařit vodu, vytáhla sklenici kávy, hrnek a lžičku. Svačina už ležela v lednici od večera, kdy si ji sama musela připravit. Vzala si jeden rohlík a s nevidoucím pohledem upřeným na varnou konvici čekala, až voda začne vřít.

Zaslechla za sebou třeskot skla, řinčení rozbíjeného okna. V mžiku se otočila a strnule pátrala očima po původci toho činu. Přešlápla a uvědomila si, že si stoupla na něco, co tam předtím nebylo. Sehnula se pro malý vrhací nůž.

Vzápětí jí další proletěl kolem obličeje a zabodl se do dvířek skříně nad kuchyňskou linkou. Elaine letmo zahlédla mladého muže v černém. Pud sebezáchovy ji v ten moment přiměl se skrčit. V půlce cesty jí třetí dýka natrhla rukáv noční košile.

„Jau!“ sykla. V lokti cítila jemnou tupou bolest, která se ale rychle stupňovala, a roztřepené okraje látky začaly rudnout. Poháněná jakýmsi nutkáním, snad myšlením, které se jí místo do ochromené hrůzy přepnulo na chladnou logiku, po čtyřech dolezla do obýváku, kde se za rohem napřímila.

„No tak to je jak z thrilleru,“ zavrčela v návalu nepopsatelné zlosti, znovu se spustila na kolena a přesunula se do koupelny. Rychle vytáhla obvaz a omotala si jím loket, který zakrvácel už dobrých deset čtverečních centimetrů látky. Rána jí začínala pálit, ale nebyl čas na nějakou dezinfekci. Opatrně vykoukla zpoza rohu koupelny. Mladý útočník nikde a všude ticho jako po pěšině.

„Zatracenej lump!“

Vytáhla se na nohy a šla se podívat k oknu.

Tak tohle tedy na jejím denním pořádku nebývá… Ráno prostě vstane, nalije do sebe hrnek kávy, prospí několik hodin ve škole, přičemž si ze spaní snaží dělat poznámky, a pak do pozdní noci píše příběhy. A učitelé prostě pořád nechápou, že se tady někdo snaží stát spisovatelkou…

„To se mi snad jenom zdá,“ mumlala si pro sebe. Ano, a taky trpí samomluvou. Další špatnost, nejhorší hned po nosu. „Je to se mnou čím dál lepší. Snažím se tady udělat domácí úkol a začnou na mě útočit vrhacíma nožema. To abych se rovnou šla vrhnout z věže… Teda, až bych ňákou našla…“

Uvědomila si, že ten hluk měl už dávno vzbudit rodiče. Po zádech už jí začínal běhat mráz, když tu si vzpomněla, že včera odjeli na nějakou party a zůstali tam přes noc, protože to bylo domů daleko…

No, tos měla, holka, fakt kliku, pomyslela si jízlivě. Mohl tě zabít a někde zakopat a nikdo by se o tom nedozvěděl, dokud by naši nepřijeli a nezačali tě postrádat…

Popošla ještě blíže k oknu a na parapetu zahlédla vlající lísteček. Předtím viděla jen zabodnutý nůž, vypadalo to, jako když ho tam zlostně vťal, když se mu nepodařilo ji zabít. Popadla rukojeť a po chvíli námahy jej vytáhla.

Na lístečku bylo kulatým, parodicky kličkovým písmem vyveden nápis:

Neschováš se.

Tak se jí to přece jen nezdálo.

Pohledem na hodinky se ujistila, že má dost času. Lístek si pečlivě uložila do školního batohu, aby měla nějaký důkaz, až bude tu příhodu vyprávět kamarádkám. Voda už jí div nevystydla, ale toho si skoro nevšimla, nasypala do ní ne jednu, ale raději dvě lžičky instantní kávy a tři lžičky cukru, načež to celé zalila vydatnou dávkou smetany ke šlehání.

Musela si vzít svetr, jak bylo v kuchyni kvůli rozbitému oknu chladno. V těch končinách nikdo nevylezl z pelechu dřív než v sedm, takže se ještě nemusela bát žádného rozruchu. Pomalu upíjela kávu a ukusovala rohlík a snažila se vzpamatovat se z šoku.

Cesta do školy jí připadala nekonečná. Za každým rohem se na ni vrhal onen chlapík s dýkou, každý zvuk jí připadal jako jeho kroky a každý pohyb stromu jí signalizoval, že se na ni řítí nůž ostřím napřed. Poprvé za dlouhatánskou dobu byla šťastná, když se mohla skrýt do bezpečí vstupní haly školy.

„Nazdar ochrapo,“ přivítala jí zívající Marion, která očividně po ránu snažila zamaskovat temně fialové kruhy očními stíny.

Elaine ji popadla za paži a odtáhla ji za roh, kde bylo nejméně studentů.

„Musím ti povědět, co se mi dneska stalo!“ Vysypala ze sebe všechno, přesný chod děje, popis útočníka, svoje pocity, a nakonec vytáhla kus papíru, který jí nechal. Rion ji s očividným zaujetím poslouchala.

„To máš do tý svý nový povídky?“ zeptala se. Elaine se zarazila.

„Ty mi nevěříš, že jo?“ ujišťovala se zklamaně. „Já si to hned myslela, že mě budete považovat za blázna, až vám to všechno řeknu.“

Sundala si sako a trochu povytáhla rukáv trička, aby kamarádka dobře viděla na obvaz. Marionin pohled byl sice zvědavý, ale spíš pobavený než zděšený.

„Hm,“ přikývla znalecky a usmála se.

„Rion!“ Elaine si zoufale odmotala kus obvazu, aby byla vidět řezná rána. „On se málem strefil!“

Viděla, jak v Marioniných tmavých očích pomalu svítá. Hubenou rukou si přitáhla loket blíž k očím a prozkoumala je.

„Fí-há,“ pískla obdivně. „Tak to se teda máš čím chlubit, přežila jsi pokus o vraždu jen s malou řeznou ránou!“ Ústa se jí roztáhla do úsměvu a automaticky si dva prsty přiblížila k ústům, ale žádnou cigaretu nenahmatala. Místo toho ten pohyb skryla, když si začala po rtech vehementně roztírat rtěnku.

„Ale chápeš, že se vrátí? Nechal tam ten lístek!“

Rion se konejšivě usmála, povzdechla si a objala ji jednou rukou kolem ramen.

„Moc se díváš na detektivky, drahoušku.“

Elaine nezbylo než si počkat, jak se situace změní názorem její druhé kamarádky, Iris.

Ta při jejím vyprávění pozvedala obočí výš a výš.

„Proč tě asi chtěl zabít?“ šeptla zamyšleně. Seděly vedle sebe v dlouhé lavici a společně s Rion se jí snažily vše vypovědět.

„No to bych chtěla právě taky vědět,“ postěžovala si hořce Elaine, rovněž šeptem. Nepomohlo to.

„Grijánová, Hrádková, Mojsevičová!“ Třídou jako šavle prolétl hlas dopáleného profesora Čejka, který se právě snažil studentům osvětlit, kde co najdou na lidském mozku. Odpudivý model obsahu hlavy přitom shodil mávnutím ruky, když si rozčileně upravoval brýle na nose.

„Takže zase náš slavný trojlístek?“ zajímal se úlisně profesor a měřil si je přes okraj okulárů. „Však já vás nahlásím vaší třídní! Copak jste to tam vy dvě pořád vykládaly Hrádkové?“ zaútočil. Popošel k nim. „Jediná vzorná studentka této třídy a zrovna ve vaší společnosti. Hrádková, co si myslíte, že děláte? Jedna kouří za rohem školy a ta druhá školu naprosto ignoruje! S vámi to nedopadne dobře děvčata, pamatujte na má slova!“

Po své uprskané deklaraci o flákání studentů ve škole, spojené s vášnivým věšteckým projevem, se odebral zpět za katedru a pokračoval jakoby nic. Elaine si povzdechla a lehla si na lavici.

„Nevíte, proč mi všichni kantoři říkaj ‚Grijánová‘?“ zavrčela.

„Asi proto, že jsou Češi,“ odfrkla si pohrdlivě Rion.

„No dovol,“ ohradila se klidně Iris a vytáhla propisku, aby si konečně něco poznamenala z výkladu.

„No jo, víš, že tebe nemyslím. Asi jsou všichni kantoři na hlavu…“

„Jsem Elaine Grian a nemám chuť snášet tu jejich výslovnost,“ sípala na lavici jejich kamarádka. „Anebo mi můžou říkat spíš Etivari, to se mi líbí víc.“

„Klídek, brouku,“ houkla Rion a poplácala ji po zádech. „Já to svoje zase nesnáším, ale oni ho musí ještě zmrvit tím -ová…“

„No jasně, slečno von Schwartzberg,“ mrkla na ni Elaine.

„Tak když tak Fr ulein,“ opravila ji věcně a začala si na lavici kreslit cigaretu.

„Mimochodem,“ ozvala se Iris. „To jméno jsem zahlídla v Cínový princezně, souvisí to nějak?“

„Možná.“

„Myslíš jako, že bys byla příbuzná s Ottem?“ Na tváři vážné blondýny zacukal úšklebek, který se ovšem snažila tolerantně skrýt.

„Hele, jo, Otto je náhodou dobrej člověk a nevím, proč bych se nemohla jmenovat stejně. Neboj, nic bych s ním mít nechtěla,“ Rion se ale ušklíbla úplně klidně, protože před kamarádkami svoje pocity neskrývala ani z taktu.

„No to si myslím,“ odtušila Iris a dál se věnovala své práci a Čejkovu výkladu.

„O čem se to bavíte?“ chtěla vědět Elaine, která už nějakou chvíli sledovala kamarádky jako při tenisovém utkání.

„Ale, Cínová princezna, je to kniha, velmi poutavej příběh, doporučuju,“ usmála se Rion.

„Jo, tak. Hm, tak to si zjistím.“

Elaine se honila hlavou spousta myšlenek, když málem usínala na lavici při češtině. Proč se ji vlastně ten mladík pokusil zabít? Jaký důvod ho k tomu dohnal? Jednal z vlastní vůle nebo k tomu dostal od někoho pokyny? Byla vůbec jeho cílem ona?

Na poslední otázku si však dokázala odpovědět. Proč by si jinak vybral den, kdy rodiče nebyli doma? Ledaže by to nevěděl. Ale to je přece blbost, proč by pak útočil na ni, vždyť muselo být poznat, že je jí jen sedmnáct, rodiče vypadali mnohem starší. A navíc tam nechal ten lístek. Nenapsal neschováte, ale neschováš. Vlastně… když o tom tak chvilku uvažovala, uvědomila si, že ten papírek přečetla irsky…

Zvedla hlavu z lavice a vytáhla vzkaz. Byla to pravda, slova byla v irštině a ona si toho ani nevšimla. Doma přece mluví irsky běžně, rodiče se příliš neobtěžovali s výukou češtiny, jen ona chodila do školy a umět musela. Několikrát lístek promnula v dlani a hořečnatě si vzpomínala na to, jak vetřelec vypadal. Světlé rozcuchané vlasy, bledý, poměrně vysoký a v černém. Spíš Angličan. Jestli ale ví, že je Elaine Irka, musel na ni mít políčeno určitě a rozhodně nebyla náhodná oběť jeho rozmarů. Otřásla se.

„Hele, tys mi ani neřekla, že to nepřečteš,“ šťouchla popuzeně do Rion.

„Nezeptala ses, myslela jsem prostě, že píšeš v irštině a že je to součást toho,“ pokrčila rameny. „Proč?“

Elaine jí to pověděla. Marion se zájmem naslouchala a pak se zamračila.

„Ale proč?“ zopakovala. „Nejde mi to do hlavy. Tos mu něco provedla nebo co, že je proti tobě tak zaujatej?“

„Prosím tě, co by?“ odbyla ji netrpělivě Elaine a přemýšlela s ní. „Nikdy jsem ho neviděla. Jestli mě ale stopoval až sem, musel mít sakra dobrej důvod. Jestli jsem mu snad něco překazila jako mimčo, o tom nevím, ale to by mě tady už měl spíš z krku ne?“

„Recht,“ přisvědčila a zkoumala papír. „Tak to tě musíme ochránit, ne?“ usmála se na ni zvesela. „To bude prdel!“

„No to teda,“ ušklíbla se jízlivě Elaine. „Když se mnou budete vy, rozhodně se na mě nepokusí zaútočit. Určitě se bude bát, abyste na něj náhodou nevytáhly bazuku.“

„Ale no tak, nebuď skeptická,“ těšila ji neobvykle milým hlasem Iris. „Něco podnikneme. Nedovolíme, aby nám tě zabil.“

Obě ji objaly. Elaine pocítila ulehčení na srdci, ale věděla, že to stejně nebude nic platné.

„Co takhle zavolat fízly?“ nadhodila Rion.

„Jo, myslíš, že mi uvěří? Mám jenom pořezanej loket, rozbitý okno a kus papíru sou irštin…“

„Ale máš ty nože, ne?“

„No to taky nemusí bejt důkaz. Ty nože jsem si klidně mohla sehnat sama. To už by si spíš mysleli, že si hraju na vrahy a oběti sama se sebou. Kdybych aspoň věděla, jak se jmenuje, třeba po něm jdou, když je to zabiják…“

„Ach jo.“

Po obědě spolu sešly ze schodů školní budovy na nádvoří, kde si na chvilku sedly a probraly, kudy půjdou. Nakonec se rozhodly, že nejlepší bude to pořádně obejít a vejít zadním vchodem, aby to bylo víc nečekané.

„Ale jsem zvědavá, jak to vysvětlím našim,“ skuhrala Elaine, když se s rozhlížením pustily přes kaštanovou alej. „Budou si myslet, že jsem si tu historku vymyslela, abych omluvila to rozbitý okno.“

„Snad uvěří aspoň nám, ne? Můžu říct, že jsem se pro tebe stavila a zahlídla ho,“ navrhla Rion.

Elaine se maličko rozveselila.

„To by bylo fajn. Stejně tu bude podezření, že mě kryješ, ale aspoň něco.“

Když se vplížily zadním vchodem a Elaine potichu nakoukla do obýváku, málem nadskočila leknutím a překvapením. Kolem konferenčního stolku seděli rodiče, vyděšeně se tvářící matku v náruči svíral o nic méně se strachující otec a ona mu plakala do košile. Naproti nim seděli postarší pán a jakýsi mladík, oba v oblecích a téměř úředním výrazem ve tvářích. Zarazila se a s vypoulenýma očima přeskakovala od rodičů k nim a zase zpátky.

„Co se to tady děje?“

Všichni sebou trhli, jelikož si jí nevšimly. Matka vyskočila a vrhla se na ni. Zuřivě jí objímala a plakala jí do kostkované košile jako o život.

„Mami,“ zahuhňala Elaine a snažila se z jejího objetí vyprostit. „Co je?“

„Miláčku, tolik jsi nám chyběla!“ zvolala má matka irsky. „Mysleli jsme, že tě zabil a schoval, nebo unesl!“

„V-vy-vy o tom v-víte?“ zakoktala se a při tom se snažila vzpamatovat z šoku.

„Ale jistě, že to víme. Po celé podlaze byly střepy a nože, okno bylo rozbité na padrť! Našli jsme dokonce několik kapek krve na podlaze u stolu!“

„Aha,“ hlesla Elaine. Potom si vyhrnula rukáv a ukázala matce obvázanou ruku. „Jen mě pořezal na lokti, nic víc. Nevím, kdo to byl, ani proč mě chtěl zabít,“ pokrčila rameny.

„Ahoj Jano, ahoj Marino,“ všiml si otec mimochodem jejích kamarádek, které se nenápadně schovávaly za Elaine.

„Dobrý den,“ pípla Iris.

„Zdravím,“ řekla o něco hlasitěji Rion.

„Ahoj holky,“ prohodila roztržitě paní Grianová a postrkovala dceru do jednoho z křesel. „Posaďte se.“

Iris i Marion si tedy našly pár židlí od jídelního stolu a usadily se kousek za Elaininým křeslem.

„Poví mi někdo, co se tu děje?“ ozvala se.

Ten docela pohledný mlaďoch upřel pohled na svého staršího, mile vyhlížejícího společníka, který vytáhl cosi z náprsní kapsy a přes stůl vystavil jakousi vizitku, na kterou Elaine nedohlédla.

„Detektiv inspektor O‘Reilly a detektiv seržant Collins, Dublinská policie,“ promluvil plynnou irštinou. To za ní snad jeli až z Ostrovů? „Už nějakou dobu hledáme jistého nájemného vraha, Davida Petersona. Vaši rodiče zavolali policii, když našli tu spoušť ve své kuchyni a mysleli, že vás dostal. Sledovali jsme jeho stopu až sem, a když se nám dnes doneslo, že někdo vrhal nože, zkusili jsme štěstí. Kdybyste nám laskavě vše vypověděla, budeme už vědět, jestli je to on.“

Elaine seděla zkrouceně a hleděla do prázdna. Tak nájemný vrah. To si na ni někdo objednal dokonce nájemného vraha? Panebože, co jsem komu provedla, copak někomu až tak překáží můj nudný, macatý a zrzavý život?

Řekla jim všechno, na co si vzpomněla. Všemožné detaily, jeho vzhled, dokonce i své pocity a jak si obmotávala ruku. Poslouchali nejdříve napjatě, ale když jim vylíčila, jak vypadal, jejich výraz se změnil ve spíše chmurný.

„Děkuji vám, slečno Grianová,“ přikývl postarší O‘Reilly. „Je to on. Je to šílenec, který se vyžívá ve strachu a bolesti svých obětí. Jestli ho najali na vás, máme šanci ho dostat, pokud budete ochotná s námi spolupracovat.“

„Co to obnáší?“ chtěla vědět netečně Elaine, která už byla natolik vyvedená z míry, že už na to ani nevypadala.

„Poskytli bychom vám osobní ochranu na každém vašem kroku a tím jednak předešli tomu, aby měl k vám volnou ruku, ale mohli bychom ho s trochou štěstí i dopadnout a zatknout přímo při činu, čímž bychom docílili toho, že by byl odsouzen a nejspíš i uvězněn. Dlouho jsme na něj nic neměli, naposledy jsme ho museli propustit, nebyly důkazy, dokázal je velmi dobře skrýt. Souhlasíte tedy?“

„Určitě,“ přikývla. „I kdybych vám třeba nevěřila s tím jeho chycením, rozhodně bych ze sebe nenechala udělat cedník těma jeho nožema, až po mně bude příště házet.“

Mladý Collins se potutelně usmál a O‘Reilly ho zpražil pohledem.

„To jsem velice rád, slečno Grianová.“ Vstal a podal jí ruku. „Budeme, jak nejvíce ostražití můžeme být.“

Elaine se také zvedla a potřásla si s ním rukou. Collins také vyskočil, i když jen o něco elegantněji pytle brambor. Zdál se být velice mladý, tak dvacet a byl poněkud roztržitý a při pohledu na Elaine se bůhví proč červenal. Ji to znervózňovalo, protože se tak mnoho kluků v jejím okolí nechovalo, co se její osoby týče. Ale nedala na sobě nic znát, jen se na něj mile usmála.

„Eh, já bych tu měl zůstat přes noc, jestli teda můžu, mohl bych si na tu dobu půjčit váš gauč nebo něco? V nejhorším mám s sebou spacák,“ a nervózně se uculil.

„Máme tu pár volných pokojů, můžete mezitím obývat jeden z nich,“ ozvala se dobrosrdečně matka, která k němu pocítila záchvěv mateřství. „Já vám jen převleču postel, dlouho tam nikdo nevkročil.“

„Oh, to bude pro mě moc velkej komfort, paní Grianová, to si nemůžu dovolit přijmout,“ začervenal se znovu mladík.

„Ale dejte pokoj, nebudete přece spát na gauči, když je tu tolik postelí, které jen chátrají!“ usmála se na něj.

„No dobrá, když jinak nedáte,“ vzdal to Collins, i když byl nejspíš rád, že to myslí tak vážně. „Moc vám děkuju.“

„Není zač, milánku, hlavně když bude má dcera v bezpečí,“ prohlásila rozhodně a chytila Elaine kolem ramen, až se dívka málem převrátila.

„Mami,“ hekla jen, ale nikdo si toho nevšímal.

„Tak dobrá,“ ukončil jejich rozhovor jemně O‘Reilly. „Já se tu stavím jednou či dvakrát denně, abych se přesvědčil, že je vše, jak má být. V kolik vyrážíte z domu do školy?“

„O půl osmé,“ hlásila Elaine. Holky vzadu tiše zareptaly.

„Dobrá, seržant Collins vás bude doprovázet a zůstane ve škole pro všechny případy. Neměla byste se nikde potulovat, kdybyste snad musela, Collins vám zůstane na blízku. Vím, že to asi nebude právě snadné a pohodlné, ale je to pro vaši bezpečnost. Já se nyní musím dostavit zpět na stanici a rozestavět kolem domu a školy hlídky v civilu. Poroučím se, hezký zbytek dne,“ usmál se, lehce se uklonil paní Grianové a Elaine, potřásl si rukou s otcem a kývl na holky, načež vyšel z obývacího pokoje a zmizel jim z očí.

Nastalé rozpačitě zaražené ticho přerušila matka.

„Tak tedy si pojďte ustlat, synku,“ obrátila se na Collinse. Ten se ještě naposledy po očku podíval na Elaine a odešel s ní. Elaine si zase sedla zpátky.

„Panebože,“ hlesla.

„Klid, to se spraví,“ ozvala se Iris. „Určitě ho brzo chytnou.“

„Co když ho ale pak odsoudí za moji vraždu? Bojím se, že mě nedokážou ochránit.“

„Ale jo, dokážou,“ konejšila ji Rion, vstala a přišla ji obejmout. Iris ji napodobila. Elaine se jich chytla jako klíště a pevně zavřela oči.

„Doufám, že máte pravdu,“ zašeptala.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *