Zakázaný les

Autor: Peria Stringer

Každý se jako malé dítě něčeho bál. Ať už to byl ten obří pavouk na stěně, nebo bubák pod postelí, každý musel někdy svůj strach překonat. Pamatuji si jednu dlouhou, děsivou a realnou noční můru. Můj největší strach byl totiž ze Zakázaného lesa. Všude na vás číhalo nebezpečí a pár jednorožců vás nezachrání. Vím, že když se tam ztratíte, je veliká pravděpodobnost, že už se nikdy nevrátíte. Nemohu stále pochopit, proč kouzelníci mají strach z těch malých pavouků, kteří jim nemohou ublížit, a nechápou, že v Zakázaném lese jsou obrovské akromamtule, které by je snědly jako nic.

Další mojí noční můrou byla Sfinga. Párkrát jsem o ní slyšela, pokud neodpovíte správně na otázky, budete jednoduše zabiti.

A jelikož můj otec byl vždy pro strašidelné povídky, jednu mi jako malé holce vyprávěl. Tehdy jsem si myslela, že je opravdu pravdivá, dnes už vím, že nejspíše není, ačkoliv mi to nikdy nebylo vyvráceno.

 

Jít do Zakázaného lesa kvůli trestu je velmi nemilá věc. Obzvlášť pozdě večer, kdy je všechno mnohem děsivější. Spolu semnou ale naštěstí šla jedna asi o dva roky starší dívka. Pomalu jsme kráčeli netušíce, kdy a kde na nás něco vyskočí. Měli jsme hledat jednu květinu. Modrá barva a fialové skvrny, měla mít i pár trnů. Byl jsem vyděšený, přeci jenom jsem byl prvňáčkem. Jméno té dívky si pamatuji matně, snad Kylie? Možná Karoline? Tak či tak to byla poslední noc, kdy jsem ji spatřil.

Můj první dojem, když do mě drkla, aby ukázala na onu květinu, bylo nefalšované štěstí, konečně jsme mohli vypadnout pryč a už se nikdy nevracet. Nemohl jsem se dočkat, až si lehnu a zabalím se do teplé pokrývky. Ale mé štěstí netrvalo dlouho, protože jsem slyšel zavrčení. Nenápadně jsem drknul do druhé dívky a ta přikývla na znamení, že to také slyšela. Chvíli bylo ticho, ale poté se začalo ozívat hlasitější vrčení, bylo to blíže. Původně jsem si myslel, že to je vlkodlak, tak moc jsem se spletl.

Z poza nedalekého křoví se v děsivém stínu noci začala vynořovat mohutná postava. Nebyl to vlkodlak, nebyl to obr a nebyl to kentaur. Vlastně do dnešní doby se neví, co to bylo. Mělo to mohutné tlapy, na kterých se ostřily dlouhé drápy. Zuby mu vylézaly z obří tlamy. Vypadalo to jako mutant psa, pavouka a nějaké příšery. Mělo to 8 protáhlých, chlupatých nohou.

Mé srdce se hlasitě rozbušilo a začaly mi téct slzy. Na onu dívku jsem ani nepohlédl, nikdo se nehýbal. Bylo to, jako když stopnete program, prostě ticho. Ona příšera se však po chvíli začala přibližovat, to už jsem se hlasitě rozbrečel, ale naštěstí jsem se ani nepohl. Dívka ale takové štěstí neměla, protože lehce zacouvala a šlápla na větvičku, která pod její váhou praskla. To stvoření se na ni ihned rozeběhlo a uvěznilo její nohu ve své tlamě. Začal jsem tedy konečně utíkat. A to jediné, co si ještě pamatuji, je můj zrychlený dech a vzdálený bolestný křik.

 

Po vyslechnutí této povídky jsem se bála ještě více. Ale ne vždy je přeci špatné se bát. Někdy nás náš vlastní strach chrání.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *